Pověst:

DIVÝ LOVEC
Dva sousedé ze Sutomi smluvili se kdysi, že si půjdou v noci do panského lesa pro „kousek dřeva". Měli je již vyhlédnuto za „Jelení louží".

Byla listopadová měsíční noc. Nebyli zrovna hrdinové 
a nebylo jim do řeči, když nad hřbitovem zahýbali k Borči a slyšeli, jak v dutých ořeších houká sova.

Velkým obloukem vyhnuli se rozpadlé hájovně. Šly o ní divné pověsti a lidé i za dne neradi tamtudy chodili. Byli rádi, že jsou konečně na místě.

Právě jeden z nich nasazoval pilu, aby vyhlédnutý strom podřízli, když najednou tichým lesem vrchu rozlehl se štěkot psů, křik, volání a zvuk loveckých rohů. V korunách stromů praskalo a sténalo. Ustrašení zalezli sousedé do podrostu. Na pěšině k myslivně v divém cvalu letěl kůň s jezdcem a za ním smečka psů.

Pod údery vichřice praskaly větve 
a došky z rozpadlé hájovny kroužily vzduchem jako pírka. Když jezdec zmizel, bylo zase ticho. Ustrašení sousedé vyrazili z houštiny a cestou – necestou rovnou dolů do dědiny pádili.

Nechali v lese nejen „kousek dřeva," ale i pilu…

J. R. Tesař: Litoměřicko, Obraz vlastivědný, I. díl; Nákladem Ratibora Vodseďálka v Lovosicích, tiskem Hynka Jirky v Roudnici n. L., 1926


Pátrání Deníku:

To je jedna z několika pověstí, které se vážou k okolí vrchu Boreč. Podle další pověsti sem za měsíčních nocí chodívala promlouvat s bohy samotná kněžna Libuše. Právě na Boreči měla Libuše přijímat poselství od bohů. Obklopena byla oblaky a lidé neměli odvahu pokročit dále než na úpatí hory.

Ještě v 19. století si lidé vyprávěli, že z vrcholu Borče vedl kdysi bezedný otvor až do středu Země, dokonce až do pekla. Dokud ho vesničané 
neucpali balvanem. Bylo jim divné, že v zimě, když je všude sníh, na vrcholu Borče narazíte na místa bez sněhu, kde kolem skalních puklin kypí 
život, jako by se nechumelilo 
a nemrzlo. Z některých škvír přímo viditelně stoupá bílá pára.

Boreč

„To, že to vypadá, že se v zimě z vrchu Boreč kouří, je dáno geologicky. Jsou tam pukliny, které prostupují celým tělesem hory a ústí v suťových polích. Dochází k tomu, že v létě, kdy se vzduch ohřívá, teplý vzduch nasává dovnitř 
a studený, protože je těžší, uniká ven. Tím se natahuje teplý vzduch do tělesa hory. 
V zimě dochází k opačnému procesu, kdy teplo akumulované přes léto jde nahoru.  Tím dochází, že v puklinách ve vyústění nahoře není v zimě sníh, lezou tam brouci, jsou tam rostliny," vysvětluje Josef Otradovec ze Sutomi.

„Lidé si mysleli, že je to jev sopečného původu. Říkalo se tomu fumaroly, teplé výduchy. Teď se ví, že jsou to ventaroly. V létě vzduch nasává, 
v zimě naopak vyvěrá. Má to úžasné efekty, zvláště v zimě," prozrazuje Josef Otradovec.

Turisté by měli na Boreč zavítat zejména v zimě, neboť
díky geologickým vlivům na 
ně čeká zajímavá podívaná. „Protože lidé si to v minulosti neuměli vysvětlit, tak to vzbuzovalo tajemno. Údajně se snažili průduchy na Boreči zasypávat, protože se domnívali, že jsou to vstupy do pekla," vzpomíná Josef Otradovec. „Pověstí o Boreči je hodně, stejně jako o Sutomi. Pokud vím, název vznikl od slova su – pohyb dolů. Je to místo, odkud se valí něco dolů. Charakter vesnice je pravděpodobně důvod, proč se jmenuje Sutom."

Josef Otradovec má ještě jednu příhodu. „Byla tady jedna francouzská studentka, která si Sutom přečetla pozpátku – motus. Což znamená jako 'ani muk' či 'držet jazyk za zuby'," vypráví.

Podle Josefa Otradovce pověsti vznikají všelijak. „Pověsti vznikaly už jen třeba kvůli turismu, aby to místo bylo něčím zajímavé. Určitě reálný základ pověsti o Libuši mají geologické fyzikální jevy. Čím méně lidé o tom věděli, tím více byli nakloněni si to vykládat myticky. Třeba Libuše byla některými označována za poslední keltskou druidku. Proto je i v našich pověstech jako vědma," konstatuje a dodává. „A ještě něco 
k J. R. Tesařovi. To byl školní inspektor. O něm se říká, že to byl pacholek. Chodil po školách a nutil své podřízené, aby mu sepisovali lokální pověsti. A tam, kde žádné pověsti nebyly, tak panu inspektorovi byly sepsány."

Boreč