Bylo mu jen 31 let, když v 90. roce začal vést krajskou prokuraturu. Pod ní spadalo 10 severočeských okresů od Chomutova až po Jablonec. „Byla to zajímavá doba zvláštní svobody. Měl jsem pocit, že děláme podstatné, důležité věci, nezaobírali jsme se malichernostmi,“ ohlíží se Jan Jakovec za 90. lety na státním zastupitelství.

Jan Jakovec
Absolvent práv začal v roce 1983 působit na Okresní prokuratuře v Litoměřicích. V 89. roce ho přeložili na Krajskou prokuraturu do Ústí nad Labem. O rok později odešel tehdejší krajský prokurátor Ludvík Brunner na generální prokuraturu a Jan Jakovec ho v tehdejších 31 letech ve vedoucí pozici nahradil. Ve funkci zůstal do roku 2018. Dnes opět působí na okresním státním zastupitelství v Litoměřicích, kde žije. Má dva dospělé syny, jeden z nich pracuje také jako státní zástupce.

Dnes chodí žalobci na krajský soud z centra Ústí přes most. Kde jste sídlili tehdy?
V horních patrech krajského soudu. Do budovy, která nyní praská ve švech, se vešli i advokáti a kantýna. Doba se ale změnila.

Jak jste vnímal náladu lidí vůči trestní justici čerstvě po roce 1989?
Prokuratura, SNB, vězeňská služba i soudy byly pod velkou kritikou. Byly spojované s předchozím režimem. Probíhaly lustrace a prověrky všech. Silný tlak vyvíjely spolky, které předtím vystupovaly v disentu, lidé podávali stížnosti. Jezdil jsem kvůli personáliím v kraji na ministerstvo spravedlnosti. Všechny podněty se řešily, nic se neshodilo ze stolu.

S pádem bývalého režimu přišlo i zrušení trestu smrti. Souhlasil jste s tím?
Souhlasil a bez výhrad. I když se snad měsíc po zrušení stalo něco neuvěřitelného, pedofil znásilnil a uškrtil malé dítě. Typický příklad, kdy by asi každý zvedl ruku pro trest smrti. Ale ani to mě nepřesvědčilo, že by se měl vrátit.

Ilustrační foto
Mordparta z Prahy by se zapotila. Devadesátky byly drsné i na severu

S rokem 1994 se změnila prokuratura na dnešní státní zastupitelství. Proč?
Byla po tom společenská poptávka, termín prokuratura byl spojován s tou sovětskou prokuraturou. Všichni prokurátoři mohli ke konci 93. roku buď skončit, nebo museli čekat na nové jmenování státním zástupcem. Drtivá většina z nás o to stála, těch, kdo odešli do důchodu nebo advokacie, bylo málo.

Byl o vaši práci veřejný zájem?
Dnes všichni rádi vidí, když se odhalí korupce, kriminalita bílých límečků nebo ve sportu. Ale v té době po tom politici ani veřejnost příliš neprahli.

Kdy se to zlomilo?
V roce 1995, když začaly krachovat první banky a miliardové ztráty na sebe musel brát stát. Lidé se přestali na podnikatele dívat jen jako na nějaké průkopníky, kterým se musí jen tleskat, a spousta z nich si řekla, že je trestní aparát potřeba.

Hrob Františka Mrázka
Devadesátky oživily slavné kauzy. Jak skončil Mrázek či aktéři orlických vražd

Chodil jste jako vedoucí státní zástupce i k soudu?
Chodil, ale výrazně méně. Jako šéf odpovídáte za všechny výstupy úřadu. S kolegy řešíte podstatné problémy kauz, jaké důkazy provést nebo jak věc právně posoudit. Obecně má vedoucí státní zástupce větší odpovědnost za rozhodnutí státních zástupců než třeba předseda soudu, neboť soudci rozhodují zcela samostatně.

Co vám utkvělo ze starých případů?
Krach ústecké Universal banky. Celá obžaloba měla 64 skutků a soud to celé zprostil. Nedovedl jsem to pochopit. Vyšetřování trvalo několik let, proces byl náročný a komplikovaný, jeden z policistů dokonce zemřel, ale z hlediska obžaloby nakonec skončil fiaskem. Těžko se mi s tím smiřuje dodnes.

Vybaví se vám i nějaký násilný trestný čin?
Silným příběhem ještě v 80. letech pro mě byla kauza dvouletého chlapečka, kterého z Dušník do nemocnice přivezli s protrženou kličkou tenkého střeva. Matka šla nakoupit a otčím zůstal doma sám s dítětem. Podle znalců muselo ležet na zemi nebo na stole a seshora přišel úder. Ani ne pěstí, spíš patou, kolenem, nebo tupým předmětem. A my jsme toho darebáka neusvědčili! Skončil se směšným trestem za nedbalost. Chlapec přežil jen zázrakem.

Novinář a publicista Jaroslav Kmenta
Devadesátky byly nekompromisní, říká investigativní novinář Jaroslav Kmenta

Pokoušeli se do vaší práce vměšovat politici?
Ne. Nic takového se za celou dobu nestalo. Dojížděl jsem z Litoměřic, nikdy jsem do prostředí krajského města příliš nezapadl. I když nejsem žádný asketa, určitě jsem se nenechal zvát na večírky, stříhání pásek nebo otvírání autosalonů. Jednou mi primátor poslal lístky na reprezentační ples města. Já si tehdy netykal ani se severočeským krajským policejním ředitelem.

Zástupci justice měli zpočátku nízké platy, nemohlo to vést k jejich zkorumpovatelnosti?
Nemyslím si, že v nějaké profesi mají mít lidé vysoký plat jen proto, aby nebyli zkorumpovatelní. Tak to nefunguje. Známe to z příběhů korupce soudců. To je otázka morálního kreditu, kdy někomu peníze prostě chutnají. I když bere 150 tisíc, tak si vezme. A kdyby bral tři sta, tak ho to stejně neodradí.

Zdroj: Youtube

Nový krimiseriál ČT Devadesátky - trailer  Zdroj: YouTube.com/Totalfilm.cz

Jak vzpomínáte na tehdejší novináře?
Státní zástupci z nich byli vykulení. Vůbec nevěděli, jak vystupovat před kamerou, reagovat před mikrofonem, co můžou říct a co ne. Ze začátku se mediální prezentace vyloženě odmítali účastnit. Začalo se to obracet až koncem 90. let, kdy konečně zmizely takové ty záběry, jak jde ze soudní síně státní zástupce a drží si před obličejem spis, aby ho nebylo poznat.

Dbalo se u soudu na bezpečnost, jak to známe dnes?
V roce 1990 ještě justiční stráž a bezpečnostní rámy nebyly. Ale pak u Městského soudu v Praze z jednací síně unesli jednoho cizince s pomocí samopalů, a rámy byly najednou všude.

Jak byste v kostce shrnul „devadesátky“ ve vaší profesi?
Byla to zajímavá doba zvláštní svobody. Jako služebník státu jsem měl pocit, že děláme jen podstatné a důležité věci. Devadesátky byly zajímavé, dramatické, ale úspěch v boji s kriminalitou byl velmi slabý. Začalo se to měnit až na konci desetiletí. Ruku v ruce s tím přišel větší zájem o práci u nás. V roce 1998 se přihlásilo na výběrové řízení 40 lidí! Do té doby jsme byli zoufalí, o práci státního zástupce, ale i soudce nebyl velký zájem, nikdo k nám nechtěl, všichni absolventi práv směřovali do advokacie. Koncem 90. let začala odeznívat i kritika justice.