Tetování. Někdo ho miluje, jiný ho nesnáší. Co člověk, to názor. I zatvrzelí kritici ale musejí uznat, že se z jednoduchého označování kriminálníků či příslušníků sekt vytvořil druh výtvarného umění, v němž ovšem na rozdíl od malby nebo kresby není prostor pro chybu. Na kůži se gumovat nedá. A stejně jako jsou dobří a špatní malíři, tak jsou i dobří a špatní tatéři. Ti dobří mohou udělat kariéru i v cizině a mezi takové patří i Zdeněk Kubánek ze Štětí. „Je lepší si našetřit a nechat si udělat kvalitní práci, než se dát někde potetovat za pár korun,“ upozorňuje Kubánek, jehož práce je žádaná v Anglii, Francii či Německu.

Jak jste se dostal k tetování?
U mě to začalo už někdy v pubertě. Tetování se mi vždy líbilo, ale v tu dobu tu nebylo ještě tolik studií a ceny byly také někde jinde. Navíc se to moc nelíbilo ani mým rodičům. Rozhodl jsem se tedy, že zkusím tetování sám. Z verzatilky a motorku jsem si vyrobil první mašinku a začal sám na sobě. Vždycky jsem rád kreslil, takže to mi problém nedělalo. Časem jsem se začal zlepšovat a začali přibývat i další zájemci, takže to nakonec došlo až tak daleko, že jsem si zaplatil kurzy, zařídil si akreditaci a otevřel jsem si v Litoměřicích první tetovací studio.

A jak jste se z Litoměřic dostal do zahraničí?
To nebylo rovnou z Litoměřic. V tu dobu jsem měl druhé tetovací studio ve Štětí. Na jednom z dalších kurzů jsem se seznámil s Miloshem z Děčína, což je taková česká celebrita mezi tatéry, a ten mě uvedl do zahraničí. Nakonec se mi podařilo vybudovat si v cizině dobré jméno a došlo to až tak daleko, že jsem měl tolik zakázek, že jsem musel studio ve Štětí zavřít.

V zahraničí se vám opravdu daří. Kde všude jste už tetoval a jaký je rozdíl mezi českým a zahraničním zákazníkem?
V zahraničí jsem zatím tetoval rok v Anglii, dva ve Francii a teď několik let střídavě v Německu a v Belgii. Nedávno jsem dostal nabídku od jednoho studia v Itálii, ale tu teprve zvažuji. A jaký je rozdíl mezi zákazníky? Není to ve výběru motivů ani stylů, takže je to těžké říct. I když jeden zásadní rozdíl tu je. Je to přístup zákazníků k práci tatéra. Když jde v cizině zákazník do tetovacího studia, tak počítá s tím, že to bude něco stát. Zákazník si přinese vlastní motiv, nebo si ho vybere z katalogu, dohodne se cena a zákazník ji buď akceptuje, nebo to zkusí v jiném studiu. Český zákazník má zvyk smlouvat a dohadovat se o ceně. Ideálně přijde třeba s tím, že má na tetování 1500 korun, a pak se diví, že za to nebude mít potetované třeba celé rameno, a smlouvá.

A čím si myslíte, že to je?
Možná tím, že u nás nemá tetování takovou tradici. Dlouho tu mělo cejch kriminálů a lidé koukali na tetované s opovržením. Druhá věc je ta, že na rozdíl od zahraničí tu jsou také jiné platy. Každý, kdo chce tetování, by si měl uvědomit, že je to na celý život. Je tedy lepší si našetřit a nechat si udělat kvalitní práci, než se dát někde potetovat za pár korun. Mockrát jsem pak taková tetování překrýval a ve finále za něj zákazník zaplatí vlastně o hodně víc, než kdyby si nejprve našetřil. Profi tatéři navíc garantují nejen kvalitu své práce, ale také sterilní a hygienické prostředí, kde se zákazník nemusí bát nějaké infekce.

Co považujete za svůj největší úspěch? Jsou to ceny ze soutěží nebo angažmá v zahraničí?
Je pravda, že nějaké ty ceny z konvencí (festivaly tetování, pozn. aut.) doma mám. Jistě to potěší, ale není to pro mě měřítko úspěchu. Vlastně ani ta cizina. Tetoval jsem v zahraničí i nějaké ty „celebrity“, například Roberto Firmina, tehdejšího špičkového hráče Bundesligy, nebo lucemburského vrcholového bodybuildera Arona Winnelinckxe. Ani to však pro mě není nějaké vrcholné měřítko úspěchu. Pro mě je úspěch každý zákazník, který odchází spokojený, a já vím, že se mu moje práce líbí. Možná byste nevěřil, ale za některými tetováními jsou často i dojemné příběhy. Například, když si lidé nechávají vytetovat třeba portréty svých zemřelých dětí nebo rodičů nebo vojáci vzpomínku na padlého kamaráda.

Jaké jsou vaše plány do budoucna? Budete dál pokračovat v zahraničí, nebo už přemýšlíte o tetovacím důchodu?
(smích) Zní to lákavě, ale o důchodu ještě nepřemýšlím. Spíše trochu zpomalím. V cizině je sice hezky a je to zajímavá zkušenost, ale mám rodinu a děti a kvůli práci v zahraničí mi uteklo jejich dětství. Rád bych trochu zvolnil a pokud půjde všechno dobře, chtěl bych si do roka otevřít studio opět tady v Čechách a trávit více času s rodinou.