Šestatřicetiletá Hana se protlouká po různých provizoriích už od devatenácti. Nerozuměla si prý s rodiči. Naposledy bydlela v azylovém domě pro ženy v Želeticích, který loni město kvůli jiným plánům s budovou přestalo pronajímat místní charitativní organizaci Naděje. Teď spí Hana podobně jako další ženy venku ve spacáku. „Dá se to,“ mávne rukou nad dotazem, jestli jí není zima. Až prý přijde skutečná zima, má stan, přes který si hodí plachtu.

Podle oblastní ředitelky Naděje zůstává po zrušení azylového domu a noclehárny v Želeticích na ulici v Litoměřicích asi deset žen bez domova. „Řešíme, co s nimi,“ říká Michaela Lutišanová s tím, že ženám a mužům s dětmi už dříve našli náhradní ubytování v azylovém domě v Roudnici nad Labem a Klášterci nad Ohří. Nebo v soukromých ubytovnách v kraji. Ty místní mají podle hlasů z terénu plno. Případně nedávno zavřely, nebo lidem neumožňují hradit nájem ze sociální podpory.

Azylový dům v Želetické ulici v Litoměřicích
Azylový dům Naděje v Litoměřicích po 18 letech končí. Nenašel vhodné prostory

Ženy jsou prý na ulici daleko bezbrannější než muži. „Buď musí být v područí nějakého muže, nebo ji bezdomovci pravidelně znásilňují,“ říká natvrdo vedoucí terénního programu v Litoměřicích Renáta Langer. Podle ní ženám na ulici želetický azylový dům s noclehárnou citelně chybí. „Přes den to nějak zvládly. Na noc se mohly schovat tam. Noci venku jsou pro ně strašné,“ tvrdí Langer s tím, že ženy na ulici se s častým znásilňováním muži sociálním pracovnicím svěřují.

Jít s tím na policii by je prý nenapadlo. To se spíš nechají vybrat nejdominantnějším členem komunity, který jim zajistí ochranu před ostatními muži. I takový vztah je pro ně ale spíš znouzectnost než běžné partnerství. Na podobné bázi prý s muži nežijí jen ženy vyloženě na ulici, ale i desítky „skrytých“ bezdomovkyň ve městě. „Přes den jsou na ulici. S večerem jdou za člověkem, kterému slouží nebo s ním žijí v neuspokojivém vztahu,“ líčí Langer.

Autista Pavel Hlušička z Litoměřicka s důtkami
Sexuálně žijí i lidé s postižením. V knize o tom vypráví autista z Ředhoště

Lidé z Naděje chtějí podobným ženám pomoct projektem sociálního bydlení na principu Housing First. Ten už úspěšně funguje například v nedalekém Ústí. Pomoct Litoměřickým v tom má výzva Evropského sociálního fondu. „Najdeme ženám klasický pronájem, bude za nimi docházet sociální pracovnice, která dohlédne na jejich socializaci,“ plánuje Michaela Lutišanová. Pokud Naděje dotaci získá, ženy se dočkají v polovině příštího roku.

Na projektu není nutná finanční spoluúčast města, organizace ale musí doložit spolupráci s radnicí. Naděje se proto svou vizi chystá představit Aleně Rožcové, která má mít jako budoucí místostarostka v gesci sociální oblast. Se sociálním odborem organizace komunikuje pravidelně. Teď tedy musí ženy na ulici přežít zimu. Až bude mrznout, v azylovém zařízení pro muže v ulici P. Marie Pomocné vyhlásí „krizovou židli“. Na ni si budou moct ženy na noc aspoň sednout.

V bývalém azylovém zařízení v Želeticích bydlela i 46letá Jaroslava. Po jeho zavření byla na ubytovně v Ploskovicích s přítelem, který nedávno zemřel. Pak šla do jedné z místních ubytoven k bratrovi, ten ale také zemřel. V červnu ji vzali v Mostě. Má to tam domluvené do 10. prosince. Potom asi opět skončí v Litoměřicích, kde je zvyklá. S provizoriem v Mostě ostatně není spokojená. „Je nešťastná a brečí, že se chce vrátit,“ líčí Langer. I o její bezpečí na noční ulici se potom budou v Naději bát.