Jedním z takových nadšenců je i lovosická spisovatelka Anna Stará. Nedávno vydala novou knihu, mapující historii a současnost hudebního světa na Litoměřicku, nyní uspořádala v budově MěÚ Lovosice miniveletrh, na kterém představuje několik titulů. Takových, které jsou místním lidem nejbližší.
V prodeji jsou tu kalendáře, veršované omalovánky pro děti nebo básně, ale i oceněný detektivní příběh odehrávající se na Litoměřicku, či kniha o historii Lovosic od pravěku do roku 1948. K vidění je tu také čerstvě vydaná kniha rozhovorů Anny Staré s nejvýznamnějšími hudebníky našeho okresu – Životy hudbě zasvěcené. Jedná se o knižní vydání rozhovorů, které vycházely na pokračování v Litoměřickém Deníku.

Jak jste se dostala ke psaní?
Mé první setkání s psaním byla slohová cvičení na základní škole, kdy pan učitel předčítal moje práce třídě. To byl takový moment, který si pamatuji z dětství. Pak už mě to provázelo pořád. Je to tak, že cítíte takové puzení ke psaní, že prostě musíte.

Píšete jen o našem regionu nebo máte v plánu něco ze vzdálenějších krajů?
Je to většinou regionální záběr. To byl můj úmysl. Říkala jsem si, sedíš tady, proč bys psala o Kazachstánu nebo o moři. Myslím si také, že tomu regionu to chybí. Expresivní báseň Gavrillo Princip už ale není regionální, je to takové nadčasové a nadnárodní téma. Navíc je to poprvé, co se objevil v krásné literatuře.

Jak jste se dostala k myšlence napsat báseň o G. Principovi?
To je vlastně strašně zajímavé. Tady byl takový second hand desáté kategorie a já jsem se tam hrabala, protože tam ležela hromada knížek. Narazila jsem na starou knížku z roku 1933. Když jsem ji prolistovala, našla jsem v její druhé polovině 333 zpráv z domova i ze světa. Byla mezi nimi i výpověď strážce z Terezína, který hlídal Gavrilla Principa.

Co připravujete pro své čtenáře nyní?
Téměř hotová je nová kniha Od pramenů Modly až do Lovosic. Připravuji také další omalovánky pro Úštěk, které by měly navázat na omalovánky Naše kopečky a Jak šly slepice do Ústí nad Labem. Společně s Tomášem Rotbauerem a Zdeňkem Najmanem připravujeme také knížku o českých letcích, kteří bojovali za druhé světové války jako letci RAF.

Když se věnujete tomuto kraji, co na něm vidíte nejhezčího a co byste nejradši neviděla?
České středohoří je mimořádně krásné a jedinečné. Každý kopec je tu jiný. Jen to tu kazí ty továrny. O tom, jak by to tady bylo ideální, jsem napsala utopickou povídku Lovosice roku 2222. Je v ní vymalovaná budoucnost v nejkrásnějších barvách.

Proč si myslíte, že děti málo čtou? Myslíte, že autoři knih pro děti mohou povzbudit jejich chuť ke čtení?
Je to samozřejmě o počítačích. Ta obrazovka je magnet, který děti přibil. Dříve jsem pracovala ve školství a přesně vnímám ten zlom, kdy jsem se stala hlídačem dětí koukajících do počítače. Autoři knih pro děti by měli určitě děti povzbudit. Musíme tuto bitvu pořád bojovat. Velký úspěch mají omalovánky, mimo jiné proto, že jsou v nich velká písmena.

Co budete dělat o Vánocích?
Budu asi pracovat. Ne, že bych byla workoholik, ale když to na mě sedne, píšu. Sepisuji povídky. Jsou to příběhy, které se tady staly. Čerpám z vyprávění policistů nebo z novin. Zajímavé věci si vybírám a zjišťuji o nich malinko víc, než se dozví běžní lidé.

Co byste vzkázala začínajícím spisovatelům?
Určitě to, aby kontaktovali Severočeský svaz spisovatelů. Tam se mnoho naučí a zároveň snáze prorazí.