Její specializací jsou nádory ledvin. A také pacienti, kteří jsou na sklonku života. Je duší ústeckého mobilního hospicu, který funguje už sedm let. Jana Dušánková, specialistka na paliativní péči, se v rozhovoru pro Deník rozpovídala nejen o onkologii, ale také o umírání, péči o nevyléčitelně nemocné pacienty i o tom, jaké to je být mezi „Anděly“.

Anděl mezi zdravotníky
Jde o projekt určený pro lékaře, zdravotní sestry, pečovatele, lékárníky, záchranáře. Letos získal titul gynekolog a porodník Patrice Awonseba Baba Musah.

Nedávno jste získala nominaci na cenu Anděl mezi zdravotníky. Jak vás to potěšilo? Jak jste to vnímala?
Vnímala jsem nominaci jako to, že si někdo všiml mojí práce. Přišlo mi to milé, že někdo zaregistroval, že tady něco takového děláme, a potěšilo mě to.

Jaké to je být mezi Anděly?
To bylo na tom to nejpříjemnější. Šlo o jedenáct velmi milých a úžasných lidí, celé setkání bylo velmi příjemné. Parta hrozně fajn lidí.

Ústecká lékařka Jana Dušánková byla nominována na cenu Anděl mezi zdravotníkyÚstecká lékařka Jana Dušánková byla nominována na cenu Anděl mezi zdravotníkyZdroj: Deník/Hynek Dlouhý

Jste vedoucí lékařkou mobilního hospicu. To jsou dvě cizí slova, zkuste nám je vysvětlit.
Mobilní, někdo používá domácí, znamená to, že zdravotnická péče se neodehrává v nemocnici, na lůžku nebo v ambulanci, ale odehrává se u pacienta doma. Hospic je název pro péči, která se zaměřuje na terminální pacienty, na poslední týdny a měsíce jejich života. Mobilní hospic tedy znamená, že takováto péče je prováděná u pacienta doma, za pomoci jeho rodiny. Pacient tedy v posledních chvílích není v nemocnici, ale my jezdíme za ním. Ten člověk chce zůstat doma, rodina s tím souhlasí a je schopná se o něj postarat, to je základ. Bez rodiny to nejde.

Máte zkušenosti i s umíráním v nemocnici. Jak pacienti a rodina vnímají, když mohou nemocní poslední chvíle trávit doma?
Rozdíl je obrovský. Ten člověk je ve své posteli, vedle leží jeho kocour, běhá tam jeho rodina, chodí za ním vnoučata, má tam své věci, kouká na svoji televizi, snídá, kdy chce, vypne si televizi, kdy chce. Je prostě doma ve svém. Byť v nemocnici se snažíme ty podmínky co nejvíce zpříjemnit, přizpůsobit, dá se udělat spoustu věcí pro pacienta, ale plně to nahradit nejde, některé věci v nemocnici nenahradíte. Doma je doma. Jsou sice některé diagnózy, skupiny pacientů, kdy je domácí péče hodně náročná, stresující pro rodinu i pacienta. V takových případech se domácí péče tolik nehodí, je lepší například lůžkový hospic. Ale když jde být doma, je to jednoznačně obrovské plus.

O kolik pacientů se váš mobilní hospic stará?
To je různé. Záleží na tom, jak jsou pacienti nároční. Můžeme mít deset komplikovaných pacientů a kapacita je naplněná. A pak můžeme mít dvacet pacientů, kteří jsou relativně stabilní, a kapacita je rázem vyšší. Pohybuje se to mezi patnácti a dvaceti pacienty. Plus některé stabilní řešíme například i po telefonu.

Jak je to se sítí mobilních hospiců v Ústeckém kraji? Je dostatečná?
Další mobilní hospic je v Litoměřicích a nově funguje v Chomutově. Mobilní hospic má dojezd zhruba třicet kilometrů. Bylo by samozřejmě lepší, kdyby jich bylo více, aby byla síť hustší. Ale i současné mobilní hospice, současná síť, náš kraj dokážou pokrýt. Až tedy na Děčínsko a Šluknovský výběžek, tam je to daleko. U dětských pacientů je to jinak, u dětí kilometry neřešíme. Nejdále jsme jezdili i sto kilometrů. Umíme se tedy postarat i v takových chvílích.

Zdroj: DeníkVy jste onkoložka, specializujete se na léčbu nádorů ledvin. Proč zrovna tato specializace?
Ona na mě tak nějak zbyla (směje se). Vybrala jsem si ji z toho důvodu, že v době, kdy jsem specializaci přebírala, probíhala léčba hlavně formou tabletek a mně zůstali ti tabletkoví pacienti (usmívá se), což tehdy byly právě hlavně ledviny. A pak mě to začalo strašně bavit, protože je to hrozně zajímavá diagnóza. Hodně rozmanitá. Má také blízko právě k paliacii.

Jak jsme na tom u nás s rakovinou ledvin?
Jsme bohužel podobně jako u dalších nádorů na prvních místech v Evropě.

Můžeme my, jako pacienti, udělat něco pro to, abychom se nádoru ledvin vyhnuli?
Moc ne. Jsou tam nějaké genové mutace, dědičné dispozice, říká se, že riziko zvyšuje kouření, ale proč vzniká, se moc neví. Takže obecná rada je žít zdravě. Naštěstí se nyní stále častěji zachytávají časnější stadia, která se dají operovat. S velmi dobrými výsledky. Pokud se najde třeba centimetrový nádor ledviny, mají ti lidé většinou velmi dobrou prognózu. Když se vše zachytí včas a dá se nádor operovat, je takový člověk dobře léčitelný. Problémem jsou pozdější stadia.

Věnujete se onkologii, paliativní péči, hospicu. Samé na psychiku náročné obory. Jak odpočíváte?
Jdu si zaběhat, teď jsme s manželem objevili potápění, to je geniální odpočinek. Máme psy, s těmi chodím, dloubu se v zahradě, taková klasika.

O smrti mají někdy problém mluvit i lékaři, když komunikují s rodinou. Někdy se stává, že situaci úplně nezvládnou nebo to prostě “není ono“. Jak tuto situaci zlepšit? Říká se, že nejlepší je trénovat, ale v tomto případě není trénink žádoucí.
Ale dá se trénovat nanečisto. V poslední době se objevují komunikační kurzy na toto téma, které jsou moc dobře udělané. Na některých lékařských fakultách se paliativní medicína už dostává do popředí. Je to obor hodně komunikační. Schopnost dobře a jasně sdělovat informace je v našem oboru nejdůležitější a i lékaři se v tomto směru mohou vzdělávat. Někteří lékaři mají problém s tím, že nezvítězili. Léta se na fakultách učí jen vítězit, a pokud to nevyjde, pokud je pro lékaře umírající pacient prohra, tak se mu o tom samozřejmě těžko mluví.

Co je pro vás vítězství? Pro chirurga je to například dobře zvládnutá těžká operace, co potěší vás?
My často slavíme úplné maličkosti. Když je třeba ze začátku situace v rodině nepříznivá, vypadá to, že nic nepůjde, ale pak po nějakém čase se rodina domluví, klape to, dopadne to tak, jak mělo. Nebo když paní dochovávala pána, byla na něm strašlivě závislá, nedovedla si představit, jak zvládne další život bez něj. A my jí po půl roce potkáme spokojenou, nezhroutila se, zvládla to. Žije dál. To je obrovské vítězství. A máme třeba pocit, že jsme se na tom spolupodíleli. Nebo jsme dochovávali malého chlapečka. Když jsme se s rodinou po letech viděli, tak řekli, že plánují další dítě. Nezhroutili se, i přes takovou ránu osudu a i přes šílenou věc, která se jim stala, jdou životem dál. Výhrou je posun pozůstalých, že je to nezničilo, že smrt přijali, mají dobrý pocit, že pro svého blízkého udělali vše, co mohli, zvládli vše kolem a my si naivně myslíme, že jsme k tomu trochu dopomohli.

Jsou i případy, na které po letech vzpomínáte?
Jsou. Třeba na lidi, kteří nám dali opravdu zabrat, bylo to komplikované, bylo tam hodně emocí. Nebo některé náhodné případy, kdy vám něco utkví v paměti. Nebo na takové případy, kdy se i my něco nového naučíme.