Tato pro město významná žena přišla v roce 1954 se svým manželem do Terezína za prací, kde se jako učitelka a později ředitelka základní školy ujala čestné povinnosti – vést kroniku města.

Svou práci odváděla svědomitě přes padesát let, až do roku 2005. Dnes žije se svým mužem ve skromném bytě domova s pečovatelskou službou a připravuje další historickou práci – knihu, která mapuje dějiny Terezína od založení do současnosti.

Jaký je její vztah k Terezínu a v jaké fázi je její práce na nové knize jsme se zeptali Dagmar Vydrové osobně.

Začněme od začátku. Jak vás osud zavál do Terezína?
Mým rodištěm je Budyně nad Ohří, ale celé dětství jsem strávila na Šumavě, na zámku ve Vlachově Březí. Prakticky odmala jsem toužila být kantorkou a tak jsem se po gymnáziu dala na externí studium v Učitelském ústavu v Příbrami. V roce 1941 jsme se přestěhovali zpět do Budyně, kde jsem po půl roce dostala své první placené místo učitelské praktikantky. Moje první výplata byla 368 korun.

Třináct let jsem učila v malotřídních školách, pak jsem našla místo v Terezíně. Manžel byl voják z povolání a hrál tady u vojenské hudby. Aby nemusel denně dojíždět, přestěhovali jsme se v roce 1954 sem. Vychovali jsme tady dvě dcery, obě jdou dnes v mých šlépějích, jsou učitelkami.

A jak vzpomínáte na učitelská léta? Jak dlouho jste učila v Terezíně?
Ze 40 let strávených ve školství jsem tady odučila 30 let. Nejradši jsem měla nejmenší děti. Bylo úžasné z malých přicházejících prvňáčků během roku vychovat šikovné žáčky, kteří umí číst, psát a počítat.

Druhou srdeční záležitostí pro mě byla stavba nové školy v roce 1968. Stavbu provázela řada komplikací a po odchodu ředitele Jíši jsem se jako nová ředitelka musela postarat o její zdárné dokončení. Když se to podařilo zvládnout, byla jsem hrdá. Škola s 24 třídami v tehdejší době stála 24 milionů korun. Byla ale moc pěkná. Terezín měl jedinou školu, která měla vlastní plavecký bazén. To bylo naší chloubou na okrese.

Jako ředitelka školy jste pokračovala i ve vedení kroniky. Bylo to náročné?
Poměrně ano. Jako kronikář musíte podchytit všechny druhy činností ve městě, ne jen školství. Musím ale říci, že jsem vždy měla důvěru města. Nechali mi volnou ruku, nikdo mě neovlivňoval, mohla jsem psát svobodně a pravdivě. Vynechala jsem jen dva roky, kdy jsem měla na starost výstavbu školy.

A na čem pracujete dnes? Prý připravujete novou knihu…
Ano, jde o staronovou záležitost. Ještě před revolucí jsem pracovala na knize o historii Terezína. Město mě pověřilo sepsáním knihy, která měla vyjít v Press Foto v edici Města ČSSR.

Psala jsem ji tři roky, čerpala jsem přitom ze dvou vítězných prací o historii, se kterými jsem tehdy vyhrála v celostátní soutěži kronikářů.
Jenže pak přišla revoluce, Press Foto zaniklo a od té doby ležely zápisy od založení města do roku 1983 v šuplíku. Nyní tedy dokončuji novodobou historii, aby byla kniha až do současnosti.

Kromě toho píši také rodinnou kroniku, kterou jsem převzala po předcích. Ta tu zůstane pro mé dcery, čtyři vnoučata, tři pravnoučata a jejich děti…