S majzlíkem a palicí přistupuji k půlmetrovému kvádru. Co z toho bude? Netuším. V kusu kamene totiž zatím vůbec nic nevidím. Využil jsem totiž možnosti a na jeden den se ze mě stal umělecký sochař. Absolvoval jsem totiž workshop ve vejprtské Galerii H u Petra Hladkého a vyzkoušel si, jak chutná kumšt.

„Pro začátek zkus něco lehčího. Co třeba hlavu, obličej? Chce to zapojit více fantazii, představivost,“ říká majitel Galerie H Petr Hladký.

Majzlíkem se pokouším opatrně oklepávat pískovec. Palicí klepu do majzlíku. Kousky kamene odlétají a pot mi stéká po tváří. Není to vůbec žádná legrace. Navíc, jak se z toho pískovce práší, člověk má pořád plné oči, uši a pusu prachu. Nasazuji si raději ochranné brýle.

„Děláš to špatně, klidně přidej na síle. Neboj se toho. Je to jen kámen. Až pod tvou rukou se změní v umělecké dílo, tedy pokud to neustřelíš a sochu nezničíš. I to se bohužel stává, a to i profíkům,“ vysvětluje galerista pod širým nebem.

Tvrdá práce sochařů

Workshop pořádali ve Vejprtech poprvé v devatenáctileté historii konání Mezinárodních sochařských sympózií, která mají zvuk po celém Česku i za hranicemi. Smyslem workshopu bylo ukázat, že je sochařina skutečně uměním a zároveň velkou dřinou.

„Chtěli jsme, aby si sochařské řemeslo vyzkoušela široká veřejnost a hlavně děti. Je pro ně užitečné vědět, že to není jen tak. Je to tvrdá práce,“ říká majitel Galerie H Petr Hladký.

Účastníci workshopu, stejně jako já, opracovávali odpadní kámen z navezených kvádrů hořického pískovce. „Z tohoto materiálu je postavena celá barokní Praha, Karlův most a Chrám sv. Víta, takže ho jen tak něco nezničí. Přitom se opracovává opravdu moc dobře,“ poznamenal s úsměvem Hladký.
Jak pro koho. Už desítky minut buším do pískovce a pořád nic. „Uděláme to jinak. Tužkou si načrtni obličej. Podívej, tady by mohl být nos, rty, oči. Vidím to jasně a zřetelně, koukni,“ ukazuje mi Petr.

Bere mi majzlík a palici a několikrát udeří do kamene. Během chvilky se z kvádru objevují hrubé rysy obličeje. „Tak teď zkus více vytvarovat oční důlky, nos i rty,“ říká a vrací mi sochařské nářadí. To se mi v rukou občas vrklalo a palicí jsem se co chvilku klepl do palce. Bolestí vykřiknu. Kolem stojící sochaři se jen soucitně usmějí. „Jo, to je takový křest. Sochař bez poklepaného prstu, to by ani snad nešlo,“ směje se kolega sochař.

Některé diváky a návštěvníky galerie překvapilo, že sochaři pracují s moderní technikou. Vedle ručního nářadí totiž běžně používají elektrické rozbrušovačky, vrtačky a další techniku, která jim pomáhá odsekávat kvádr a zároveň lépe tvarovat a čistit budoucí sochu. Přesto mnozí z nich dávají přednost ručnímu opracování kamene, což je ale časově daleko náročnější a také pracnější.

Podle majitele galerie H Petra Hladkého by bez pomoci moderní techniky sochy nikdy nemohly vzniknout v tak krátkém čase, který je sympóziu vyměřen.

„Finální podobu z kamene stejně musíte vytahovat i ručně. S pomocí techniky je to ale mnohem rychlejší,“ dodal Petr. Musím mu dát za pravdu. Ruční opracování je ale mnohem složitější a preciznější. Dávám do toho více síly. Bum. Prásk. Majzlíkem ničím část horního rtu. Smůla.

Výsledkem je zdeformovaný obličej budoucí sochy a to jen díky jedné neopatrné ráně. Co teď. Místo obličeje se z kvádru rýsuje neurčitý vzor. Už vím, bude to sova. Narychlo měním plán a místo obličeje mladé slečny se pokouším o vyobrazení opeřence s velkýma očima. Ruce pomalu necítím. Jsem netrpělivý. Rád bych měl sochu hotovou, ale není to tak snadné. Vzdávám to. Teď už vím, že nemám výtvarné cítění a že umělecký sochař ze mě nikdy nebude.