Na jeho slova nelze než přikývnout. Zatímco z obřadních síní na Litoměřicku odchází ročně stovky sezdaných párů, odvahu slíbit si doživotní úctu, věrnost a lásku před Bohem má jen kolem dvaceti z nich.

Posledním takovým párem byli Ivana Zimmerová a Dušan Čambalík, kteří si řekli své „ano“ v sobotu 23.července v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích.

„Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“
„Podstatnými vlastnostmi církevního manželství jsou jednota a nerozlučitelnost. Manželství je z hlediska církve svátost – svatá věc. Svátost obsahuje tři základní dobra: „svátost“ jako takovou, která je manželům dána ku „prospěchu, aby se spolurozvíjeli“ a aby „spolu měli a vychovali děti,“ říká mluvčí Biskupství litoměřického Jana Michálková.

Jak vysvětlila, občanský obřad je právní akt. Církevní je právní akt a zároveň svátost, to znamená, že manžele spojil Bůh. Z toho vyplývá, že církev nemá mandát zrušit svátost – manželství rozvést.

Právo mít svatbu v kostele má katolický křesťan, tj. člověk pokřtěný v katolické církvi, a nesmí zde existovat nějaká kanonicko-právní překážka, např. to, že jsou snoubenci příbuzní apod.

Na sňatek se dlouho připravují
Na sňatek uzavřený v kostele se musejí snoubenci nejdříve připravit.

Příprava na sňatek v kostele má tři části. První – dlouhodobá příprava – probíhá déle než jeden rok. Snoubenci ještě přímo nedocházejí za knězem, ale při kázáních v kostele se průběžně dozvídají, co znamená důstojnost křesťanského manželství.

Druhou fází přípravy je příprava blízká, kdy snoubenci kontaktují konkrétního faráře a požádají o uzavření manželství v katolické církvi. V rámci této přípravy absolvují několikaměsíční kurz, kdy proberou všechny otázky, jež se jich týkají (zjišťuje se, zda nejsou příbuzní, zda některý z nich už není oddaný, zda nemají jiné právní závazky apod.). Kromě toho existují také kurzy přípravy na manželství, kde nevyučují jen kněží, ale také laici-manželské páry.

V poslední fázi přípravy na manželství – bezprostřední příprava, která trvá zpravidla jen několik týdnů před svatbou – se řeší otázky průběhu svatebního obřadu.

Dříve musel pár jít nejprve na úřad
Oddávajícím je zástupce církve: biskup, kněz nebo jáhen. V dnešní době je církevní sňatek uznáván státními úřady. Zhruba od 50. let minulého století do Sametové revoluce totiž museli být snoubenci, kteří chtěli uzavřít církevní sňatek, nejprve oddáni na úřadě.

Z historie obřadů
Každý sňatek, který snoubenci uzavírají v České republice na úřadu, je odvozen od formy stanovené na Tridentském koncilu dekretem Tametsi v roce 1563. Podle něho ten, kdo není schopný uzavřít manželství před zástupcem církve a dvěma svědky, není manželství schopen. Francouzská revoluce nahradila osobu kněze státním úředníkem a původní formu z roku 1563 zachovala.
Uzavírání manželství tak, jak je známe dnes, je historicky moderní forma. Ve středověku stačilo, když si dva snoubenci řekli někde na mezi „ano“ a cestou z pole jim požehnal potulný mnich. Od toho okamžiku se považovali za manžele. Tato forma uzavření sňatku nemohla požívat náležité právní ochrany (tímto způsobem např. uzavřeli manželství Romeo a Julie).

Manželský slib je závazný
„Manželský slib obsahuje tyto prvky: vzájemnou úctu, věrnost a lásku, dokud manžele smrt nerozdělí. I když celý obřad v kostele, při kterém zazní manželský slib, je velmi hlubokým zážitkem, je „úvodem“ do celoživotního vzájemného odevzdání se. Manželství dostává od Boha stálou ochranu,“ říká mluvčí biskupství Jana Michálková.

Na území litoměřického vikariátu si tento slib ročně řekne kolem 15 párů a počet svateb je dlouhodobě vyrovnaný. Ne tak na Roudnicku a v okolí Budyně nad Ohří.

„V Roudnici je církevních sňatků málo, zhruba pět ročně. Na Budyňsku už nebyla dlouhá léta žádná svatba,“ uvedl pater Uličný. „Zhruba polovina párů je tady do pěti let od sebe, myslím si, že už ani starostu to nebaví,“ dodal.