Vysoko nad údolím řeky Muldy se pyšně tyčí tato hrdá a významná pevnost s původním názvem „Rochilinze“, jež vznikla ještě v době slovanského osídlení, neboť zdejší území patřilo do centra malé župy Rochlitz.

O podobě této původní říšské pevnosti z konce 10. století však, bohužel, dnes nemáme žádné zprávy. Ani archeologický výzkum neobjasnil, zdali se jednalo pouze o dřevohlinitou stavbu. Pouze bylo západně od dnešního hradu objeveno na tzv. Nosswitzském návrší valové opevnění pocházející z 9. století.

Mohutný a nezdolný, plný stavebních překvapení, stojí před námi hrad Rochlitz, jehož dějiny byly svázány se skvělými jmény německých císařů a králů, jakož i saských kurfiřtů. Ve druhé polovině 10. století se zdejší osídlení stalo, pravděpodobně za krále Jindřicha I., německým panstvím.

Ještě před rokem 981 vznikl ve východní části předhradí také farní kostel Sv. Petra, založený merseburským biskupstvím. Obec Rochlitz je prvně uvedena v listině císaře Oty III. z roku 995, kdy bylo zrušeno merseburské biskupství, dosud sloužící jako hranice na Zwickovské Muldě, od té doby patřící pod biskupství v Naumburgu.

Boje o dědictví

Hrad byl vystavěn ve strategicky důležité poloze a první písemná zmínka spojená se jménem Dětmara z Merseburgu pochází z roku 1009. Říšský majetek a okolí Rochlitz patřilo kolem roku 1000 jako alodium markraběti Ekkehardovi z Míšně.

V boji o dědictví mezi jeho syny Heřmanem, Ekkehardem II. a strýcem markrabětem Gunzelinem byl hrad v roce 1009 dobyt a vypálen vojskem Gunzelina. Již od 11. století v jeho prostorách dleli němečtí králové a císaři, neboť v roce 1046 připadly ekkehardské državy zpět na říši a král Jindřich III. je spojil s dalšími říšskými statky na řece Muldě.

K Rochlitz patřilo také hradní panství Colditz, Leisnig, Polkenberg a Doben. Ve stejném roce daroval král Jindřich svojí manželce Anežce zděděné usedlosti po markraběti Ekkehardovi, mezi jiným i „Rochidez“.

Rochlitz se rozvinul ve druhé polovině 11. století na významný sálský říšský hrad, neboť tu nejméně dvakrát pobýval král a císař Jindřich III. a jeho syn Jindřich IV. O patrně první stavební etapě existuje doklad z roku 1115, kdy byla patrně vystavěna obytná věž. Z původního hradu, jenž byl od roku 1143 ve vlastnictví rodu Wettinů (tehdy jej král Konrád III. daroval míšeňskému markraběti Konrádovi), se později stalo sídlo královského fojta.

Rezidenční sídlo

Asi z druhé stavební etapy, která započala v roce 1156 a byla dokončena kolem roku 1176, pochází dodnes zachovaná kaple, studna, příčné křídlo a palác, které vznikly ještě v románském slohu. Na tehdejší dobu se jednalo o velmi mohutnou a reprezentativní stavbu. Markrabě Bedřich „Freidige“, jenž zde mezi lety 1286-91 sídlil, doplnil hrad o věže a nechal v nich zřídit vězení.

V době vlády markraběte Viléma I. se začalo s další rozsáhlou stavební etapou, jež proběhla na konci 14. století. Z té doby pochází hradební ochoz, východní a západní brána, knížecí obytný komplex budov a přestavba jižního křídla. Již nevyhovující hrad v letech 1482 - 1502 byl přestavěn do podoby pohodlného rezidenčního sídla saských knížat. Tehdy byla mimo jiné přestavěna kaple, ozdobena novou figurální výmalbou, a upraveno knížecí křídlo.

V přestavbě pokračovala vdova po vévodovi Amálie (malba kaple technikou al secco) a poté byl ještě jednou částečně upraven do zámecké podoby již v pozdně gotickém slohu mezi lety 1588-9 za spoluúčasti Arnolda Westfálského. Členům rodu Wettinů sloužil poté jako hlavní rezidence až do roku 1611.

Často zde také sídlily kurfiřtské vdovy. V době třicetileté války byl hrad vydrancován, zapálen a částečně poničen. Od roku 1717 začal pomalu chátrat. Roku 1892 zde bylo zřízeno muzeum, které pouze na dobu krátkého přerušení ve 30. a 40. letech 20. století nabízelo k prohlédnutí podzemní sklepení (vězení), mučírnu, zámeckou kapli s pěknou žebrovou křížovou klenbou, pokoj vévodkyně a hradní kuchyni.

Hradní návrší o přibližně obdélníkovém půdorysu s rozměry 90 x 40 m je odděleno od okolního terénu pozdně středověkým šíjovým příkopem. Obě dvě strmě čnící věže, známé pod názvem „Jupen“, jejichž název se vztahuje k vězení - hladomorně umístěné v jejích dolních částech (Joppe = kazajka), jsou již zdaleka viditelné a propůjčují hradu svůj nezaměnitelný charakter.

Věž „Lichte Jupe“

Když vystoupíte nahoru po 142 schodech na věž „Lichte Jupe“, ocitnete se na ochozu ve výšce 34 m pod světlejší střechou a naskytne se vám pohled na celé Zwickovské údolí. Severní věž s tmavší střechou nazývaná „Finstere Jupe“ v sobě kdysi ukrývala mučírnu se 14 m hlubokou hladomornou.

Oba raně gotické bergfrity v západním průčelí dispozice jsou v Německu ojedinělé a pochází z roku 1390. Hranolové věže, vzájemně spojené zakrytým ochozem, mají čtvercový půdorys o délce strany 11 m, severní má v dolní části tloušťku zdiva tři metry, jižní „pouze“ 2,5 m. Obvodová hradba jádra na severní a západní straně dosahuje tloušťky dvou metrů.

V jižním křídle jsou v průčelí patrné nejstarší románské stavební konstrukce (obytná věž, palác), v pravé části fasády (jižní příčný trakt) je viditelná věž brány z roku 1175. Předsunutá brána do předhradí, situovaná ve východní části areálu, jež byla původně jeho součástí a patřila k hospodářskému dvoru, byla dle záznamů na počátku 18. století zbourána.

Jako pozůstatek dřívější přestavby se zachoval domek strážného brány. Stojíme-li na východním hradním nádvoří nalevo, vidíme průčelí knížecího domu, uprostřed příčné křídlo a východní bránu. Napravo stojí jižní křídlo, v něm se nalézají značné části stavební konstrukce pocházející ještě ze 12. století. Kamenný most v západní části areálu byl vybudován až v novověku.
Od roku 1995 patří hrad pod Saské státní hrady a slouží pro pořádání kulturních akcí.

ZPRACOVAL Petr Šafránek