Dnes jsou prostory podzemní továrny pro veřejnost nepřístupné, přesto si ale někteří dobrodruzi do podzemí cestu najdou.

Cesta se štábem
Moje zvědavost a touha podívat se také tam, kde za války pracovali, trpěli a umírali vězni z nedalekého koncentračního tábora Richard, se před rokem stala realitou. Do podzemí se totiž oficiálně vypravil filmový štáb pod vedením režiséra Davida Císaře, aby zde natočil dokument o stavu zdejšího podzemí pro Město Litoměřice. Měl jsem tu čest se zúčastnit také natáčení v podzemí v doprovodu báňských záchranářů a velkého znalce podzemní továrny Romana Gazsiho.

Již při prvních krocích za báňskými záchranáři tuším, že situace v dole není bez odborného a znalého doprovodu příliš bezpečná. Taháme se s těžkou technikou, kterou pomáháme nést filmařům. Už po několika stech metrech ale musíme přeskakovat a přelézat částečné závaly vápencových kvádrů, které se zřítily ze stropu chodeb.

Některé křížové chodby jsou téměř neprůchodné a betonové pažení je místy popraskané. Trčí z něho zrezivělé dráty. V části za úložištěm vytváříme depo s technikou a postupně ji odnášíme do asi tři sta metrů vzdálené sloupové síně. K čemu zvláštní místnost plná betonových sloupů sloužila, nedokáže dnes nikdo vysvětlit, ale po osvětlení celé síně se člověku tají dech. Zvláštní pocit způsobuje ponurá atmosféra zdejšího podzemí.

Zatímco si filmaři připravují techniku a začínají s prvními záběry, vyrážíme v doprovodu záchranářů a znalce historie i současnosti zdejšího podzemí Romana Gazsiho do dalších částí továrny. Postupně nás Roman upozorňuje na různé artefakty, které zde zůstaly z časů nacistické okupace, ale i z poválečné doby. Na stěnách jsou namalované původní nivelační značky, které kdysi používali při stavbě betonových pažení, když se zde továrna budovala.

Jsou zde také zbytky bot, které nosili vězni, nebo pozůstatky zrezivělého nářadí. Postupně narážíme i na trosky původních záchodků a různé výrobní prostory. Jak to tady kdysi fungovalo, se dnes můžeme už jen dohadovat. Továrna produkovala součástky do tankových motorů a žárovky, jak a kde ale probíhaly jednotlivé práce se už asi nedozvíme.

V některých místnostech jsou příčky popraskané a nebezpečně se naklánějí. Je jen otázkou času, kdy se zřítí k zemi. Závaly dosahují výšky několika metrů a musíme se doslova proplazit do dalších částí. Vstupujeme do části, která připomíná další sloupovou síň, ale většina prostoru je zavalena horninou. „Československá armáda tady zkoušela trhavin, a proto jsou některé klenby poškozené výbuchy,“ vysvětluje Roman Gazsi.

Musíme se vrátit
Naše prohlídka se na pokyn báňských záchranářů chýlí ke konci. Už i odborníci zjišťují, že cesta začíná být hodně nebezpečná. Musíme se vrátit zpět k filmařům do první sloupové síně. Moje „já“ je uspokojeno a unaven ustavičným klopýtáním po závalech se s ostatními ubírám do bezpečnější části továrny.

Poté, co jsme všichni dokončili svoji práci, odříkává Martin Davídek z litoměřického biskupství modlitbu za umučené vězně, kteří zde v nelidských podmínkách pracovali.

Tento zážitek mi utkví nadlouho v paměti. Vidím, jak v naprosté tmě, kterou prosvětlují pouze hornické svítilny, všichni stojíme se svěšenými hlavami, zatímco prostorem se nese modlitba.

Zpět do reality
Odnáším si dvě plné karty fotografií a zvláštní depresivní náladu z toho, co se tu před více než šedesáti lety dělo. Po necelých devíti hodinách strávených v podzemí se opět vracím do reality všedního dne.

Historie podzemí: důl a nacistická továrna, nyní jen ruiny

I když většina lidí má podzemní prostory s názvem Richard spojené s továrnami pro potřeby nacistického Německa, původní využití bylo úplně jiné. Nejprve byl totiž nad Litoměřicemi dobýván vápenec a prostory dolu poté využili Němci jako továrnu pro výrobu součástek motorů do tanků a dalších těžkých vozidel.

Dobývání vápence je zde ve vyšší míře datováno zhruba od roku 1908. Těžilo se zde až do počátku roku 1944. V zimě 1943 se v tzv. Sudetech uskutečnila rozsáhlá pátrací akce. Jejím cílem bylo objevit vhodná místa pro budování podzemních továren. Právě Sudetům byla věnována zvláštní pozornost, neboť se zdálo, že velká vzdálenost od fronty ochrání tato území před nálety. Tak byly nalezeny tři vápencové doly pod vrchem Bídnice. V září 1943 byl vypracován přesný technický popis dolu a začátkem roku 1944 přijela do Litoměřic skupina německých inženýrů, kteří měli pracovat na projektech k vybudování podzemní továrny. To už byl projekt na všech dokumentech označován krycím názvem „Richard“.

Z hlášení zaslaného v březnu 1945 na OT-Einsatzgruppe v Praze vyplýval rozsah stavebních prací na Richardu I. Na jeho stavbu bylo určeno 17 milionů marek. Stavba Richard I měla být ukončena 1. 8. 1945. Největší část levných pracovních sil, v počtu až čtyř tisíc osob denně, tvořili vězňové koncentračního tábora Litoměřice a Terezín.

Do prostor podzemní továrny Richard I byla přemístěna výroba z bombardováním ohrožených německých továren. V říjnu nebo listopadu 1944 byla v podzemí zahájena výroba. Opracovávaly se zde hrubé litinové odlitky bloků a hlav motorů nebo výkovky klikových hřídelí. Jednalo se převážně o výrobu součástek motorů do tanků a dalších těžkých vozidel od firmy Auto-Union. Vlastní montáž a kompletace motorů se v Richardu neprováděla. Výroba trpěla častou poruchovostí, strojům neprospívala ani vysoká vlhkost v podzemí. Navíc vězňové, pracující ve výrobě, prováděli úmyslnou sabotáž. V podzemí Richardu II měla být zahájena elektrochemická výroba firmy Osram. Mělo se jednat o elektrochemický provoz na zpracování wolframových a molybdenových rud.

Po osvobození sovětskou armádou nejprve nikdo o Richard nejeví zájem, až později se o něj Sověti začnou zajímat. 28. května přijíždí do Litoměřic skupina sovětských důstojníků z Drážďan. Dva dny prohlížejí všechny tři sekce továrny. V závodě Richard je mezitím strojní vybavení stále čištěno a udržováno. Tato situace však netrvá dlouho, protože nejsou peníze na úhradu mezd pro civilní zaměstnance. Po válce bylo prováděno odminování prostor. Sovětská armáda dál pokračuje v demontáži strojního vybavení, jako svého trofejního majetku.

V roce 1947 byla obnovena těžba vápence, která pokračovala až do roku 1962, kdy byla ukončena a důl byl uzavřen. Po ukončení těžby je historie dolu rozporuplná. O využití podzemí bývalého dolu a továrny jako obrovského skladu údajně projevila zájem mladoboleslavská Škoda, Kutnohorský tabák a konečně i státní podnik Ovoce a zelenina. V sedmdesátých letech vyhrál „soutěž“ o využití Richardu I Památník Terezín, který zde několik let prováděl komentované prohlídky krátké části podzemí. V současnosti je stav podzemí kritický.

Lidé, kteří mají další zajímavé informace o historii podzemních prostor Richard, mohou své informace sdělit v redakci Litoměřického Deníku.

Miroslav David