Mladý muž má po autohavárii v lednu 1998, kdy seděl na místě spolujezdce, poraněnou páteř a je odkázán na invalidní vozík. Po sedmi letech si mohl pořídit nový mechanický vozík i díky pomoci obce. Žabovřesky nad Ohří, kam se z Ústí nad Labem s matkou přestěhoval v roce 2002, mu na něj přispěly částkou 50 tisíc korun.

„Nový vozík stojí 60 tisíc, ale je to vlastně jen kostra. Jeho kompletní vybavení přijde na dalších třicet. Z velké části jsem si ho musel hradit sám, příspěvek jsem dostal z konta Bariéry a právě od obce. Proto jejímu vedení moc děkuji,“ říká Jiří Seman.

Lékaři mu totiž podle jeho slov odmítli napsat poukazy na nový vozík proto, že může jezdit na exteriérovém elektrickem vozíku, který si pořídil v roce 2003. „Ten využívám, když jedu se psem k řece po vyloženě polní cestě, kterou bych na mechanickém vozíku určitě nezdolal. Jinak je elektrický vozík pro běžný život zcela nepraktický – nedá se naložit do auta, nedá se s ním dobře manipulovat v obchodech, doma, na poště, v bankách. A člověk po poranění míchy na něm zakrňuje. I člověk na vozíku potřebuje pohyb, když mu to postižení umožňuje,“ vysvětluje vozíčkář, jenž před úrazem hrával hokej a hokejbal.

Duchem sportovec proto v Žabovřeskách pořádá „petanquové dýchánky“, na něž jezdí vozíčkáři i jeho přátelé, a přidávají se místní. Letos zorganizoval rehabilitační kemp s koly na ruční ovládání, se sjížděním vody. Fotografuje a začal s lyžováním. „S vozíkem a doprovodem se dá dostat na hodně míst. Už jsme byli na Hazmburku, u pramene Labe, v Tisských stěnách. Teď se s přáteli chystáme na výlet do Francie,“ vypočítává Jiří. „Když se chce překonávat bariéry, tak to jde,“ je přesvědčen.

K rozhodnutí přispět na invalidní vozík vedla členy obecního zastupitelstva podle slov starostky Žabovřesk Jitky Krausové lidskost: „Když zdravotní pojišťovna rozhoduje podle toho, zda má člověk na vozík nárok, a ne, jestli ho potřebuje… Hlasování bylo jednomyslné.“