Josefínské slavnosti pohledem Radka Strnada…

Bylo těžké „proti Prušákům“ nefandit rakouskému vojsku – tedy „našim“. Ač starý voják Bastien vyprávěl zajímavě, zasvěceně, záviděl jsem holčičce asi tříleté. Měla ještě lepší komentář – bitvu jí popisoval dědeček, kterému seděla za krkem.

„A támhle, ti s červenými plášti, jsou polní myslivci. Hodně dobře uměli střílet,“ chlubil se znalostmi. „Jé, hele, támhle děda pochoduje,“ ukazoval na bojiště pod nás tatínek klukovi. Ale starší školák vedle byl s kamarádem maličko zklamaný. „Takovýho čoudu a ran z děl i pušek – a žádní ranění?“ divil se. Až ve finále bitvy začalo „mrtvých“ přibývat. Vojáci si druhy odnášeli do pevnosti.

Přítomnost žen na bitevním poli překvapila dívku asi osmnáctiletou. Chlapec ji poučoval: „Jasně, že tam byly ženský. Kdo by vojákům asi vařil a pral?“ dělal chytrého.

Kdo přišel jen za kusem žvance na jarmark a neodolal opečenému uzenému kozímu sýru, nelitoval. I burčák – byť pozdní – šel na odbyt. Koláčky jsme vezli domů „povinně“.

„Moc se mi tu líbí koně,“ byla nadšená Marijánka Balcárková z Terezína. Dudákům z Polska tleskala stejně jako Andrea Lobečová z Prahy. „Bitvu i dudáky vidím poprvé, je tu nepopsatelná atmosféra,“ svěřila se návštěvnice.

I Petr Dostál z Josefova v uniformě rakouských dělostřelců byl spokojen: „Bylo tu hodně vojáků do boje, jejich i našich, užili jsme si to.“

Ve vojenském táboře mohli návštěvníci mezi bitvami vidět, jak se za války v poli žilo. Zněla tu němčina, angličtina, polština… a čeština.

„Je to poslední velká bitva sezony. A je skvělá. Je vidět, že na výročí Terezína se našlo dost peněz. Prachem rozhodně nemusíme šetřit,“ těšil se na boj voják z hradeckého Corporalu.

Všichni ocenili pěkné babí léto, i student František Kotek z Libochovic. „Jsem v Terezíně na bitvě podruhé. Loni jsem ale nestihl vše, tak si to vynahradím,“ dodal.