Jako v koncentračním táboře. Uprchlíci popisují filtrační centra v Mariupolu

Oleksandr a Olena jsou dva z mála šťastlivců, kterým se minulý týden podařilo uprchnout z Mariupolu. Manželé dorazili do relativně bezpečného západního města Lvov. O přežívání uvnitř města během bojů a zkušenostech z Rusy zřízených filtračních táborů vyprávěli britské BBC.

Když ruské síly město obklíčily a bombardovaly, začala mnohým jeho obyvatelům docházet tekoucí voda a potraviny. Oleksandr s Olenou se naštěstí ukryli ve sklepě poblíž restaurace. Díky konzervám a místnímu šéfkuchaři, který připravoval jídlo potřebným, se páru podařilo přežít.

Plazila se polem, syna táhla za sebou. Druhého mi Rusové zabili, vyprávěla žena

Nešlo ale o nic snadného. Problémem byla voda. Oleksandr pro ni musel běhat ven ke studni. „Bylo to velmi nebezpečné, protože Rusové neustále stříleli,“ vzpomíná. „Převařená voda z kotlů nám však zachránila život. Když jsme odcházeli, abychom se pokusili evakuovat, v kotli už téměř nic nezbývalo,“ dodává.

Obavy z mučení

Do jednoho z filtračních center se manželé dostali při snaze utéct z města. Odvezli je do uprchlického tábora zřízeného v bývalé škole ve vesnici Nikolske, severozápadně od Mariupolu. „Bylo to jako v opravdovém koncentračním táboře,“ říká devětačtyřicetiletý Oleksandr.

Oba podstoupili snímání otisků prstů, fotografování ze všech stran a několik hodin čelili výslechu ruských důstojníků. Obávali se, že se Rusové podívají do jejich telefonů, a tak z nich vymazali všechny důkazy o čemkoli, co mělo něco společného s Ukrajinou, včetně fotografie jejich dcery před státní vlajkou.

Jejich obavy byly oprávněné. Během výslechu Rusové kontrolovali fotografie, historii telefonních hovorů a kontaktní čísla v jejich zařízeních, zda nemají vazby na novináře nebo vládní a vojenské představitele. „Pokud byl někdo podezřelý z toho, že je takzvaný ukrajinský nacista, odvezli ho do Doněcku k dalšímu vyšetřování nebo popravě,“ popisuje Oleksandr (jeho tvrzení se ovšem BBC nepodařilo ověřit).

„Bylo to velmi nebezpečné a riskantní. Jakákoli malá pochybnost, jakýkoli malý odpor a mohli vás odvést do sklepů k výslechu a mučení. Každý se bál, že ho odvezou do Doněcku,“ vzpomíná muž.

Když manželský pár čekal na odbavení v táboře, nějací muži mu nabídli, že může z Mariupolu utéct, aniž by musel projít filtrací. Manželé se však vyděsili, že by to mohli být Rusové nebo kolaboranti. „Měli jsme z nich strach,“ přiznává Olena. Nakonec byli zařazeni na seznam pro evakuaci  Tím však utrpení neskončilo.

Špína, zápach a úplavice

Ve filtračním táboře panovaly podle slov ženy hrozné podmínky. Starší lidé spali na chodbách bez matrací a přikrývek. Pro tisíce uprchlíků byl k dispozici pouze jeden záchod a jedno umyvadlo. Brzy se začala šířit úplavice. „Nebyla možnost se umýt nebo očistit. Bylo to strašně cítit,“ říká Olena. Mýdlo a dezinfekční prostředky došly už druhý den jejich pobytu. Brzy neměli ani toaletní papír a vložky.

V Záporoží se chystají na ruský útok: Dělají se zákopy, učitelé cvičí se zbraní

Po výslechu bylo Oleně a Oleksandrovi řečeno, že mají povolení odjet 148. evakuačním autobusem. O týden později však lidí ze zařízení odjelo jen dvacet. Naproti tomu se řešilo mnoho autobusů, které měly odjet na ruské území. Podle jejich slov se úřady dokonce pokusily manžele přinutit k nástupu do vozu směřujícího na východ. Nakonec byli Olena a Oleksandr nuceni vyhledat pomoc mužů, kteří jim po příjezdu tajně nabídli odvoz. „Neměli jsme na výběr. Buď nás násilně deportují do Ruska, nebo to riskneme s těmito soukromými řidiči,“ vypráví Olena.

Na problém upozornil i starosta Mariupolu Vadym Bojčenko. „Mnoho autobusů s civilisty jezdí spíše na ruské než ukrajinské území,“ uvedl telefonicky pro BBC. „Od začátku války Rusové neumožňovali žádnou možnost evakuace místních. Je to přímý vojenský rozkaz zabíjet civilisty,“ sdělil. Rusko však jakákoliv obvinění o zabíjení civilistů odmítá.

Řidiči Oleksandra a Oleny se podařilo dostat je z filtračního tábora do Rusy okupovaného města Berďansk. „Jeli jsme přes pole, polní cesty a úzké cestičky za všemi kontrolními stanovišti, protože jsme neměli příslušné doklady, abychom prošli ruskou kontrolou,“ popisuje útěk Olena.

Po třech dnech našli dalšího řidiče, který byl ochoten riskovat vše, aby je dostal na území kontrolované Ukrajinci. Podařilo se mu objet dvanáct ruských kontrolních stanovišť a bezpečně je dopravit do Záporoží. Odsud pak manželé jeli nočním vlakem do Lvova. „Z filtračních táborů se dá riskantně utéct jen pomocí těchto místních řidičů. Naštěstí jsou mezi nimi dobří lidé,“ konstatuje Oleksandr.

Nenávist vůči okupantům

Téhož dne přijeli do Lvova Valentyna a její manžel Jevgenij. I jim se minulý týden podařilo uprchnout z Mariupolu. Po prožitých útrapách zoufale hledali bezpečí.

Dle vyprávění postarších manželů bylo při obléhání nemožné sehnat jakékoli potraviny kromě těch, které si lidé ušetřili před začátkem války. Přežívali na konzervách, obilovinách a několika bramborách, jež vypěstovali na zahradě. O to, co měli, se dělili se sousedy.

Dvojice neriskovala běhání pro vodu ke studni, protože věděla, jaké nebezpečí tam hrozí. Když napadl sníh, Valentyna s Jevgenim byli nadšení, protože se po roztání dal pít. S jídlem to ale bylo horší. Rusové měli zásoby a lidé, kteří už nedokázali vydržet hlad, si od nich chtěli vzít jídlo. „Já bych si od těch zrůd žádné jídlo nevzala. To bych raději zemřela,“ říká Valentyna odhodlaně.

Nenávist cítí žena především vůči vojákům pod velením Čečenské republiky, autonomní oblasti Ruska loajální Putinovi. Tito ozbrojenci bojují na Ukrajině od začátku invaze a údajně se významně podíleli na obléhání Mariupolu.

Valentyna obvinila jejich jednotky, že loví ženy a děti, aby je znásilnily. „Pokud to odmítnou, jednoduše je zabijí,“ říká a dodává: „Nemohu uvěřit, že lidé mohou být taková zvířata. Žádná lidskost, žádný soucit.“ I tato obvinění ale Rusové popírají a nebylo je možné ani nezávisle ověřit.

Ukrajince vozí z Varšavy do hal v Nadarzynu. Do polí na konci světa

Manželé přežili díky tomu, že se ukryli ve sklepě na severu města. Ven vycházeli jen proto, aby rozdělali oheň a mohli se najíst a zahřát. Nakonec ruské bombardování zničilo i jejich sklep. Jevgenij byl otřesen a od té doby má problémy se sluchem. Tehdy se pár také rozhodl utéci z města.

Útěk z pekla

Proces filtrace byl pro ně rychlý, a to možná kvůli jejich věku i proto, že Jevgenij má zdravotní postižení. „Ale pro mladší lidi to bylo mnohem horší. Filtrační tábory jsou jako ghetta,“ vypráví osmapadesátiletá Valentyna. „Rusové rozdělují lidi do skupin. Podezřelé ze spojení s ukrajinskou armádou, územní obranou, novináři a pracovníky vlády odvážejí do věznic v Doněcku, kde je mučí,“ tvrdí stejně jako Olena.

I podle staršího páru řadu lidí z filtračních táborů odvezli do Ruska. Někdy jim prý bylo řečeno, že jsou určeni na území kontrolované Ukrajinou, ale místo toho autobus zamířil na opačnou stranu.

Stejně jako Oleksandrovi a Oleně i Valentyně s manželem pomohl řidič. „Když jsme konečně unikli, uviděli ukrajinské bojovníky a vlajku a uslyšeli ukrajinštinu, všichni jsme začali plakat,“ popisuje cestu za svobodou. „Bylo prostě neuvěřitelné, že jsme zůstali naživu a nakonec jsme z pekla utekli,“ dodává.

Oba páry uprchly z Mariupolu, města, které se stalo symbolem odporu a utrpení Ukrajiny po ruské invazi. Nyní je čeká nejistá budoucnost. Jsou jen čtyři z jedenácti milionů Ukrajinců vysídlených v důsledku konfliktu.

Veškeré informace o podmínkách pro dalších sto tisíc civilistů, kteří jsou uvnitř města podle předpokladů stále uvězněni, jsou sporadické a je obtížné je nezávisle potvrdit.