Kliknutím zvětšítePředstavitelé členských zemí Evropské unie se dohodli, že do roku 2027 se odstřihnou od surovin dovážených z Ruska. Je to opravdu reálné?
Je to reálné, ale samozřejmě to bude mimořádně nákladné. Všichni demokratičtí lídři v Evropě byli postaveni před nepříjemnou otázku. Pokud tři čtvrtiny ruských státních příjmů plynou z prodeje ropy a zemního plynu a většina kupců je z Evropské unie, jsme i my trochu spoluviníky toho, co se nyní děje? Kolik z těch bomb, které padají na Charkov a Mariupol, zaplatila nepřímo Evropská unie? Proto se podle mého názoru unijní vůdci na summitu rozhodli k razantnímu kroku, jenž bude mimořádně složitý a drahý. Ten důvod je především morální.
Šéfové vlád jsou však primárně odpovědni svým občanům. Morální hledisko je jistě zásadní, ale u voleb často hraje důležitější roli stav peněženek. Nebude tlak obyvatel časem silnější než tento závazek?
To uvidíme. Máte pravdu jednou z charakteristik demokracie je, že žádný názor a sympatie neplatí věčně. Na druhou stranu si myslím, že šok z války na Ukrajině je tak silný, že by mohl nějakou chvíli vydržet.
Když začátkem února ministr zahraničí Jan Lipavský uvedl, že „Vladimir Putin dal před loňskými Vánocemi nádherný dárek Evropě, protože ukázal, že nejsme závislí na ruském plynu“, vysloužil si kritiku až posměch některých analytiků. Měsíc Putinova válečného běsnění způsobil, že mu nyní dává za pravdu celá Unie?
Ano. Nebýt války na Ukrajině, od ruského plynu bychom buď neodešli vůbec, nebo velmi pomalu.
Opravdu lze ruský zemní plyn, na němž je Česká republika závislá až z devadesáti procent, nahradit zkapalněným LNG?
Evropská unie jako celek je na ruském plynu závislá ze čtyřiceti procent. Proto tento proces musí být celoevropský. Uvidíme, zda budou dodávky ruského plynu ukončeny teď, nebo budou plynout ještě několik let. Na tuto otázku nikdo nezná odpověď. Pokud by bylo odstavení okamžité, muselo by se přistoupit k tvrdé regulaci a de facto přídělovému hospodářství včetně vypnutí některých podniků. Prioritou by vždycky bylo zásobování občanů a kritické infrastruktury, jako jsou nemocnice.
Počítá se tedy i s variantou, že by plyn do Evropy stopnul Putin?
Jsou tři možnosti. Buď ho vypnou Rusové, nebo Evropská unie, která to ale nemá v úmyslu, anebo se plyn stane postupnou součástí řetězu sankcí z posledních týdnů. Vezměte si, jak se během čtrnácti dnů dramaticky změnilo postavení Ruska ve světě. Dostalo se do izolace, v níž nebylo ani v osmdesátých letech minulého století. I za Brežněva létal Aeroflot do New Yorku, Paříže či Londýna, sovětští sportovci se účastnili všech mezinárodních soutěží a Bolšoj těatr hrál v největších světových metropolích. To všechno je pryč. Otázkou je, kam dojdou vzájemné reciproční kroky a jaké strašné věci se ještě na Ukrajině stanou.
Opačnou variantu, kdy by Kreml mohl jako součást podmínek ukončení konfliktu žádat plné obnovení dodávek včetně spuštění plynovodu Nord Stream II, nepřipouštíte?
Nechci předbíhat vyjednávání, ale záměr opustit fosilní paliva Evropa deklarovala už před patnácti lety v roce 2007. Poslední tři týdny potvrdily, že zbavit se závislosti na ruských exportérech ropy a plynu dává smysl. Nečekám tedy, že by Evropa přehodnotila svůj dnešní postoj k Rusku.
Co bude Rusko se svými zásobami plynu dělat?
To je otázka primárně pro Rusy. Tuto válku rozpoutali oni a musejí řešit důsledky.
Nepochybně, ale diplomaté a politici musejí brát v úvahu i další tahy na šachovnici. Je v zájmu Západu, aby se v důsledku sankcí spojilo Rusko s Čínou?
Čína má v oblasti energetiky brilantní politiku, jejímž základem je, že nechce být na nikom závislá. Plyn bere plynovodem z Turkmenistánu, Myanmaru a ruské Sibiře. Ani jeden netvoří většinový podíl na čínském trhu. Základem čínských dovozů je LNG z celého světa, primárně z USA a Austrálie. Nemyslím si, že by Čína tento přístup, který zastává už čtyřicet let, nyní nějak změnila. Když letos 4. února podepsali prezidenti Putin a Si Ťin-pching smlouvu o zvýšení ruských dodávek do Číny, bylo to o deset miliard kubíků plynu navíc. To je zhruba spotřeba České republiky čili nic, co by v Číně trhalo statistiky.
Jaký je podíl mezi čínským importem LNG a klasickým zemním plynem?
Zhruba dvě ku jedné.
To je varianta i pro Evropu?
Záleží na tom, zda budeme ochotni si připustit, že fosilní paliva s námi budou déle, než jak jsme si malovali. V posledních patnácti letech evropské debatě o energetice dominovala otázka klimatických změn a životního prostředí. Dne 24. února 2022 se vše změnilo. Na prvním místě musí být zajištění bezpečí, elektřiny a tepla pro občany. A teprve ve volné chvíli můžeme případně spasit svět. Nemůžeme se ale obětovat pro dobro planety a sami zajít na úbytě. Musíme mít naprosto racionální politiku v oblasti zdrojů a v případě zemního plynu se vrátit k tomu, co jsme si před lety zakázali, tedy ke dlouhodobým kontraktům na dvacet i více let, a to s důvěryhodnými dodavateli z celého světa.
Přechod z klasického zemního plynu na zkapalněný ale není otázka několika týdnů.
Zkapalněný zemní plyn je jedním z pozoruhodných technických výdobytků dvacátého století. Na jednom konci světa, třeba v Kataru, stlačíte zemní plyn šestisetnásobně a zároveň ho zchladíte na minus 162 stupňů Celsia. Na druhém konci, kupříkladu v Rotterdamu, ho musíte regazifikovat, tedy ohřát na plus dvacet stupňů a zase ho šestisetnásobně roztáhnout. Na obou koncích tedy potřebujete velmi kvalitní technologie. Nic z toho pochopitelně nepostavíte za rok. Měli bychom jít cestou, jakou se vydali Japonci v devadesátých letech. Velké japonské společnosti tehdy přišly za katarským šejchem a řekly, že koupí celou jejich produkci na třicet let, když oni zaplatí a postaví potřebná zařízení. Podobně se dnes chovají Jižní Korea nebo Čína.
Znamená to ovšem i budování přístavů, kde budou moci kotvit velké tankery a z nichž se bude plyn přečerpávat.
Pochopitelně. Nejvíc terminálů je ve Španělsku, Velké Británii, Francii, ale jsou také v Řecku, Holandsku a Belgii. Česká vláda ve svém programovém prohlášení deklarovala, že chce získat podíl na LNG terminálu v sousední zemi.
Smíříme se v nových podmínkách s těžbou břidlicového zemního plynu, s níž mají problém hlavně ochránci životního prostředí?
Žádná těžba surovin není k životnímu prostředí zcela přátelská. Ať kopeme uhlí, dobýváme zlato, nebo těžíme ropu a plyn, vždycky v zemi něco napácháme. Pokud se chceme vrátit k bukolickým časům před třemi sty lety, musíme to říct nahlas. Chceme-li ale zachovat svůj dnešní životní standard, musíme si přiznat, že minimálně v části světa těžíme suroviny často velmi drsným způsobem.
Neříkáte mezi řádky, že Green Deal je kvůli Putinově válce mrtvá záležitost?
Právě naopak. Základem Zeleného údělu je přece zbavit se fosilních paliv včetně ropy a zemního plynu.
Není pravděpodobné, že se Evropa bude muset aspoň na přechodnou dobu vrátit k uhlí?
Vítězi této situace jsou jádro, obnovitelné zdroje a po nějakou dobu i uhlí.
Bude na to reagovat Evropská komise změnou režimu emisních povolenek?
To je v této chvíli spíš detail. Základem je strategie stavět především obnovitelné zdroje a v zemích, které tolerují jádro, také jaderné elektrárny. K tomu budeme na přechodnou dobu potřebovat ještě uhlí, možná několik desítek let, a také ropu a zemní plyn z bezpečných zemí. Bavme se o tom, co nutně potřebujeme k reálnému životu, nikoliv o tom, jaký ideální život bychom chtěli mít.
Klimatický apel tedy válkou na Ukrajině neskončí, ale bude muset být modifikován?
V této chvíli panuje napříč unijními státy mezi ekology a bezpečnostní komunitou klid zbraní. Ne vždy se shodujeme, avšak teď ano. Od bezpečnostních složek slyšíte samou chválu na Zelený úděl a od ekologů, že primární je nutnost postarat se o vlastní občany.
Víme, jak to udělat, aby se to co nejméně dotklo především obyvatel s nižšími příjmy?
Myslím, že do energetiky se v celoevropském měřítku mnohem víc vrátí státy, jejichž role se posledních třicet let stále zmenšovala. Víra, že trh vždycky zajistí nejlepší podmínky, se začala drolit loni na podzim, kdy začaly výrazně růst ceny energií. Teď je vcelku jasné, že razantní změna může nastat jen státními zásahy, které musí zajistit, že ceny nezruinují střední a nižší třídu. Kvůli Putinově válce v Evropě zavládl realismus. Ještě před půl rokem nebyl ojedinělý názor, že musíme bojovat s klimatickou změnou, ať to stojí, co to stojí. To už nyní neuslyšíte.
Opozice naléhá na Fialovu vládu, aby zasáhla radikálněji a například zavedla aspoň na rok nulovou sazbu DPH na energie, případně zafixovala jejich ceny, jakož i ceny benzinu a nafty. Je to cesta?
Nejde jen o benzin a naftu. Debata o tom, zda je energie pouze komodita, nebo veřejný statek, je zcela namístě. Naše víra, že jde pouze o zboží, jež si může každý koupit, dostává vážné trhliny. Nelze se proto vyhnout ani otázce, zda má stát určovat ceny. Francouzská vláda nařídila elektrárenské společnosti EdF, aby snížila cenu elektřiny pro občany. To je nepochybně inspirativní pro další unijní země.
Bývalý guvernér České národní banky Miroslav Singer v Lidových novinách naznačil několik možných kroků, mezi nimi šetření energiemi cestou zateplování domů a solárních panelů na střechách, snížení teploty v domácnostech a hlavně ukončení vývozu v Česku vyráběné elektřiny. Souhlasíte?
Musíme se dívat na všechny varianty. Základní bod pro každou vládu je dostupnost elektřiny pro běžné občany. Sociální smír v této zemi je na prvním místě.
Vláda vypíše v těchto dnech tendr na dostavbu Dukovan. Je chyba, že už se to nestalo dávno?
Byl jsem vládním zmocněncem pro Jadernou elektrárnu Temelín v letech 2010 až 2014. Podle mě jsme ztratili osm let.
Proč to tehdy nedopadlo?
Protože tehdy stát nebyl ochoten dát garance, které už dnes dává. Nový jaderný blok v Temelíně měl podle propočtů vyrábět jednu megawatthodinu elektřiny za pětapadesát eur, což se tehdy zdálo strašně moc. Z dnešního pohledu to vypadá jinak, současná cena silové elektřiny se pohybuje mezi stem a dvěma sty eur za megawatthodinu. Ale v roce 2014 byla mezi dvaceti a třiceti. Vláda rozdíl nechtěla platit. Konec příběhu.
Nedopadne příběh Dukovan stejně?
Věřím, že ne. Cena energií může být krátkodobě vrtkavá, ale dlouhodobě elektřinu potřebujeme. Pro zemi, jako je naše, je jádro cestou vpřed. Pokud se bavíme o plném nahrazení uhlí, určitě to nevyřešíme jedním blokem v Dukovanech.
Nedožijí se toho až naši vnuci? Francouzi dostavěli elektrárnu ve Finsku se skluzem třinácti let, Rusové v Maďarsku chtěli mít první blok v roce 2025, nyní hovoří o roce 2035. Opravdu si myslíte, že se podaří postavit Dukovany za kratší dobu?
Objel jsem všechny bloky třetí generace včetně Číny, Ruska a USA. Nejkratší skluz byl pět let.
Z jakého důvodu to trvá tak dlouho, když jsou zajištěny financování, dokumentace, sklady vyhořelého paliva, notifikace i zkušenost inženýrů a stavařů?
Jaderné odvětví v celém světě ztratilo část schopností a dovedností. Když něco neděláte desítky let, tak to pozapomenete. Než se nedávno otevřelo finské Olkiluoto III, byla nejnovější jaderná elektrárna v Evropě Temelín I a II z let 2000 až 2001. Největším problémem je najít schopné lidi.
Kde je budeme v tom případě u Dukovan brát?
Budou se to muset znovu učit jak naši lidé, tak dodavatelé, ať to budou Američané, Francouzi, nebo Korejci.
Proč byli z tendru na dostavbu Temelína vyřazeni Francouzi?
ČEZ měl před deseti lety podmínku, aby nabídková cena byla finální a nepřekročitelná. Francouzi, kteří už tehdy měli ve Finsku skluz, to odmítli splnit, zatímco Američané a Rusové souhlasili.
Reálný cenový odhad dnešním pohledem zní jak?
Celosvětově se u jednoho bloku pohybuje kolem deseti miliard dolarů. Nabídky ale ještě k Dukovanům nedorazily. Berme to tak, že na podporu fotovoltaiky dáváme pětačtyřicet miliard korun po dobu dvaceti let čili devět set miliard za jednotky procent výroby elektřiny. Koupit si za čtvrtinu této sumy něco, co bude vyrábět elektřinu po desítky let velmi levně, mi přijde jako dobrý byznys.
Proč nesázet na budoucnost v podobě vyvíjených modulárních menších bloků, jejichž příznivcem byl třeba bývalý vládní zmocněnec pro jádro Jaroslav Míl?
Je to jedna z možností, ale nejdříve musí fungovat. V tomto desetiletí neočekávám, že budou takové reaktory na trhu.
Před Putinovou agresí byla Evropa také odhodlána do roku 2030 skoncovat s prodejem automobilů se spalovacími motory. Je to passé?
Jsem přesvědčen, že válka na Východě nás znovu naučí realismu. I v této oblasti.
Horká válka ve východní Evropě ukončila třicetiletou mírovou éru od konce té studené. Nenapadlo nás, že za život bez zbraní budeme muset znovu bojovat s děly a puškami. Jakou etapu lidských dějin Putin 24. února odstartoval?
Více než dvacet let vedu na New York University v Praze kurz, který se jmenuje Evropská bezpečnost po studené válce. Vždy ho začínám přednáškou, v níž říkám, že evropský mír je naprostá anomálie, protože od roku 410, kdy zanikla Římská říše, do devadesátých let dvacátého století Evropa nezažila ani rok skutečného míru bez válek či nástupních plánů pro příští válku. Naším společným zájmem je, aby mír v Unii vydržel, pokud možno i v našem sousedství. Bohužel vidíme, že pro některé státy je mír v zásadě nezajímavá varianta. S tím se musíme naučit pracovat.
Ruský prezident Putin se rozhodl zajistit ekonomický růst nikoliv sázkou na technologický pokrok, ale expanzivní dobyvatelskou politikou. Lze s takovým sousedem udržovat mír?
Je možné dosáhnout stability, pokud ten soused uvidí, že jsme ochotni a schopni se bránit. Válka mezi Ruskem a Západem není nutná. Pokud ale chceme být věrohodní a ukázat, že to s vlastní obranou myslíme vážně, musíme pro to něco udělat.
Když jste se dověděl o ostřelování Záporožské jaderné elektrárny a přerušení dodávek elektřiny do Černobylu, co jste si pomyslel?
To jsou viditelné záležitosti, ale mne mnohem víc trápí ostřelování sídlišť v Charkově nebo nemocnice v Mariupolu. Každá válka ve finále dopadne nejhůř na civilisty, a tato není výjimkou. Když vidíte proud uprchlíků z Ukrajiny, napadne vás, že paradoxně většina z nich je ruskojazyčných. Absurdita Putinovy války tkví v tom, že ruští vojáci zabíjejí civilisty mluvící rusky. Až to jednou Rusové zjistí, budou se s tím těžko vyrovnávat.
Pokud vůdce obrátí zbraně proti vlastním lidem, nemá podle mě nárok na další existenci. Jak to, že si Rusové nepřipouštějí, že právě to se nyní děje? Vždyť Ukrajinci jsou pro Rusy totéž co pro nás Slováci…
To, co se děje na východě Ukrajiny, je pro mne naprosto nepochopitelné. V devadesátých letech minulého století jsem hodně cestoval do Ruska i na Ukrajinu a pamatuji si, že když jsem z Kurska přejížděl do Charkova, nebyl poznat rozdíl. Charkov byl stoprocentně ruské město. Ukrajinštinu jste tehdy neslyšeli ani v Kyjevě.
Kdy ta bratrovražedná válka skončí?
Nedokážu odhadnout, kdy boje skončí, ale vzpomínka na to, co se teď děje, nezanikne v této ani příští generaci. Jsme svědky něčeho, co bude mít dopad na rusko-ukrajinské vztahy na desítky let. A určitě to bude zásadní pro vztah Evropy k Rusku.
Je podle vás naděje, že po Putinovi se v Rusku změní situace a zavládnou tam demokratické poměry s vládou a prezidentem vzešlými ze svobodných voleb?
Podobné otázky jsem slýchal posledních třicet let ohledně Ukrajiny. Byli tam prezidenti, kteří rozhodně nebyli ukázkovými demokraty. Najednou mají Volodymyra Zelenského, jenž je pro Ukrajince reprezentantem jich samotných a celé jejich vlasti. A pokud to dokázali na Ukrajině, může to dokázat kterákoli země na světě.
Kdo je Václav Bartuška
• Narodil se 14. července 1968 v Praze.
• Studoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd na Karlově univerzitě a patřil ke studentským vůdcům listopadové revoluce. Byl členem parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu. O svých zkušenostech z práce v komisi napsal knihu Polojasno. Zisk z prodeje knihy mu umožnil absolvovat cestu kolem světa.
• Pracoval jako reportér deníku Mladá fronta DNES, vykonával funkci generálního komisaře české účasti na světové výstavě Expo 2000 v Hannoveru, později vlastnil firmu zabývající se pořádáním výstav a vypracováváním marketingových studií.
• Od roku 2006 je zvláštním velvyslancem České republiky pro otázky energetické bezpečnosti. V letech 2010 - 2014 byl vládním zmocněncem pro rozšíření Jaderné elektrárny Temelín.
13
Čtenář 
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
