S teoriemi svobodného vzdělávání mimo školní lavice se Kutáčková blíže seznámila při pobytu v Anglii. „Když pak dcera už na Moravě měla jít do první třídy, zjistili jsme, že existují školy, které tolik nelpí na osnovách a dveře mají otevřené,“ popsala žena s tím, že dcera měla vždy na výběr. Kdykoliv mohla zvolit klasickou výuku. Nestalo se.

Dívce nechyběl ani sociální kontakt. Kamarády si našla třeba ve skautu nebo v kroužcích. „Každý den byl jiný. Od devíti let jsem třeba vyháněla kozy na pastvu. Pak jsem podle nálady malovala, šila, četla… I odbornou literaturu, třeba knihy o vesmíru,“ vypráví dívka.

Koučují své děti jako profesionální manažeři, ani na okamžik z nich nespouštějí oči, motivují je ke špičkovým výkonům ve škole i ve sportu. Zkrátka neustále krouží kolem svých potomků jako helikoptéry.
(Ne)výchova dětí: Příliš pozornosti dětem škodí podobně jako její nedostatek

Unschooling je u nás nelegální. Dívka tak byla vedená na americké škole. Přezkoušení a povinné školní výstupy zvládla. Mezi středoškoláky přesto přicházela s mírnými obavami. „Zjistila jsem ale, že jsme na tom podobně. Řadu učiva ze základky si stejně nepamatovali. Naopak některé věci jsem slyšela poprvé a na rozdíl od ostatních mě zaujaly. Třeba když jsme ve fyzice probírali motory a celá třída spala,“ usmála se. Nyní doufá, že školu brzy znovu otevřou.

Kutáčkovi prozradili, že plánují napsat knihu o svojí originální cestě. „Třeba tím někoho povzbudíme. Že to jde i v Česku vyrůst bez školy,“ dodává Petra Kutáčková.

Náraz do zdi

Principy takzvaného unschoolingu se řídí i Martin Třináctý, otec „neškolačky“. „Výuka u nás neexistuje. Necháváme děti, ať se učí tím, že opravdu žijí. Klasický koncept je zastaralý, mimo realitu,“ říká čtyřicátník.

Podotýká, že princip domácího vzdělávání už téměř rok poznávají i ostatní rodiče. Kvůli distanční výuce. „Chápu, že pro většinu z nich to byl náraz do zdi. Na druhou stranu i unikátní šance nahlédnout do toho, jak jsou některé děti v klasickém systému nešťastné,“ míní.

Je koordinátorem Neškoly Vranovice. Komunitní skupiny dětí a rodičů. Navázali na lesní školku a inspiraci čerpají z u nás nelegálního unschoolingu a také sebeřízeného vzdělávání. Za příklad muž dává britskou nezávislou Summerhillskou školu, která letos slaví sto let.

Oběť trestného činu z Mostecka Dominik Č. s maminkou Janou B.
Chlapce pobodal žárlivý muž. Rodině už rok pomáhají odborníci

České děti musejí být zapsány alespoň jako domškoláci a jednou za půl roku je čeká přezkoušení. Vstřícná je k nim třeba brněnská základka Ježek bez klece. „Zájem roste každý rok. I teď se rodiče hodně vyptávají, jak to funguje,“ potvrzuje ředitelka Gabriela Ježková. Alternativní vzdělávání však stále využívá minimum rodin. Na konci minulého roku se počet individuálně vzdělávaných žáků jen v Jihomoravském kraji blížil třem stovkám.

Podle Třináctého v Neškole cílí na utváření samostatné, svobodné a silné osobnosti. „Děti se přirozeně učí to, co jim dává smysl, a v momentě, který jim dává smysl. Ve výsledku se nestávají tak snadno manipulovatelnými,“ tvrdí.

Nucené čtení?

Jak dodává, třeba číst se děti mohou učit od tří, ale i od jedenácti let. „Ty motivované většinou začínají dřív. Je pak i rozdíl, zda dítě čte nahlas proto, že ho někdo donutí, nebo že má přečíst sourozenci pohádku,“ vysvětluje.

Nedává mu smysl nahnat prvňáky společně do budovy a lavic, kde někdo určí, se kterými dětmi se mají kamarádit. „Ať si přirozeně vybírají. Nejsou odtržení od světa. U nás děti různého věku spolu tráví hodně času na výletech. Covid ale omezil i nás. Zavřeli nám různá místa,“ zmiňuje.

Před omezeními kvůli pandemii jezdili například do zoo, plavat, v zimě bruslit nebo lyžovat. „Dcera má různé zájmy. V klasické zušce měla štěstí na učitele. Baví ji i kroužek u koní, který jsme skupině zařídili,“ říká.

V Bibli čte Martina denně. „Bible je kniha knih, o životě, o smrti, o naději, o doteku člověka s Bohem.“
Farářka s rudou rtěnkou. Křesťanství není pojišťovna štěstí, říká Martina

Uznává, že fungování této komunitní neškoly podporují lidé, kteří nemusejí každé ráno jezdit na osmou do práce. Od podzimu se s malými dětmi zapojila do projektu Michaela Remeňová z Podivína na Břeclavsku. „S manželem máme štěstí, že se jim díky našemu podnikání můžeme plně věnovat. Chápu, že teď mnozí rodiče trpí. Děti jsou v tradičním systému zahlcovány množstvím úkolů. Je to pak náročné,“ komentuje distanční výuku s tím, že v případě unschoolingu děti podněty získávají venku – v přírodě, ve městě, kdekoliv se pohybují. „Jsou pak i zvídavější,“ dodává.

Unschooling má ale i řadu kritiků. Zvlášť konzervativci upozorňují, že stávající škola vychovává k určitému smyslu pro řád a systém. Navíc tradiční výuka podle nich přináší nemalé výhody, což mnoho rodičů pociťuje právě v této době.