Kliknutím zvětšíteMálo známý příběh Miloše Morávka pomáhá dokreslit teror začátku 50. let, jenž likvidoval i ty, co se novému režimu stavět do cesty vlastně ani nehodlali. Jen sympatizovali se svými přáteli, kteří do odboje šli. To byl i Morávkův případ, přičemž mu přitížilo, že byl aktivním vojákem.
Český hraničář
Ačkoli se narodil ve Vídni, kam jeho rodiče odešli za prací (oba působili v pohostinství), s vypuknutím první světové války se s ním jeho matka vrátila zpátky do Čech, zatímco jeho otec narukoval na frontu. Pravděpodobně proto, že matka by ho sama neuživila, vyrůstal Miloš Morávek u svých prarodičů a po dosažení dospělosti začal pracovat jako číšník. V letech 1930 až 1934 studoval na Obchodní akademii v Hradci Králové, kam dojížděl z nedalekých Plačic.
V roce 1934 nastoupil dvouletou prezenční službu u hraničářského praporu v Čáslavi, odkud ho spolu s jeho útvarem převeleli o rok později do Žamberka. Po ukončení dvouleté služby se rozhodl u hraničářů zůstat a v roce 1937 nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích.
Provokace českých Němců v Sudetech, předcházející v roce 1938 Mnichovské dohodě, ho zastihly v hodnosti poručíka v Orlických horách, kde se při strážení objektů lehkého opevnění dostal také do prvních ozbrojených střetů. Po Mnichovu, jenž vedl k odtržení velké části českého pohraničí, byl od hraničářů převelen k pěšímu pluku, kde ho také zastihla v březnu 1939 německá okupace.
Z armády přešel do účtárny ministerstva vnitra, ale už v červnu se dostal také do konfliktu s novou mocí. Jeden sudetský Němec (podle historika Jana Hrubeckého z Muzea Východních Čech v Hradci Králové šlo o muže jménem Alexandr Zboll) se stal svědkem toho, jak si Morávek dělal legraci z vojáků wehrmachtu a ukazoval veřejně karikaturu německého pěšáka, který ztloustl po zabrání Československa. Zboll to udal a pro Morávka si 31. června 1939 přišlo gestapo. U soudu dostal osm měsíců za urážku říšské branné moci, které si odseděl v pardubické věznici. Po propuštění byl ještě občas nasazován na nucené práce jako odklízení škod po náletech. V roce 1942 se oženil.
Velitel povstalecké roty
Po vypuknutí pražského povstání se hned první den, 5. května 1945, ohlásil na povstaleckém vojenském velitelství Bartoš a jako důstojník převzal velení jedné povstalecké roty. To nebylo nijak neobvyklé - jakkoli totiž socialistická propaganda prezentovala pražské povstání zejména jako dělnické a za jeho vůdčí sílu vydávala komunistickou stranu, ve skutečnosti šlo především o vojenskou akci a na většině úseků veleli povstalcům právě důstojníci prvorepublikové armády.
Morávek spolu se svou rotou bojoval mimo jiné u Československého rozhlasu a v okolí Karlova náměstí a pomáhal organizovat povstalecké jednotky v kasárnách na Náměstí republiky (v prostorách dnešního obchodního centra Palladium).
Po válce zůstal v armádě a v roce 1947 vstoupil do Národně socialistické strany. Po jejím zákazu zažádal podle Wikipedie o vstup do KSČ, ale měl nejdříve projít dvouletým zkušebním obdobím, aby osvědčil ryzost svého ideologického zápalu.
Ta popravdě nebyla velká, protože Morávek příliš prokomunistickým vojákem nebyl. Pár měsíců po komunistickém převratu v únoru 1948 ho právě proto vyhledal jiný voják, syn lidoveckého poslance a četař ve výslužbě Josef Polomský mladší, s nímž se Morávek znal ještě z dob studií na Vojenské akademii.
Nerealistický plán převratu
Polomský přitom vystupoval jako prostředník ilegální odbojové organizace Sokolská revoluce, jejíž činnost měl koordinovat bývalý četník a národní socialista Jan Buchal (Buchal sloužil za války u protektorátní policie v Moravské Ostravě a po roce 1945 zůstal ve službách Sboru národní bezpečnosti, v roce 1947 ale musel odejít do výslužby. Poté se živil jako automechanik, kterým se dříve vyučil).
Tento muž měl být údajně v kontaktu s přední národně-socialistickou političkou Fráňou Zemínovou, později odsouzenou v monstprocesu s Miladou Horákovou na dvacet let vězení, a měl řídit vojenské ovládnutí Ostravy v připravovaném celonárodním povstání, jehož cílem mělo být svržení komunistů, ustavení prozatímní vojenské vlády a vypsání normálních demokratických voleb.
Buchal svůj záměr na ozbrojený převrat rozpracovával jak technicky, kdy kalkuloval se zahraniční pomocí, tak organizačně, kdy se snažil mezi nekomunisticky smýšlejícími osobami najít ty na důležitých místech: jednak příslušníky SNB a armády, jednak zaměstnance strategických podniků, jako telekomunikace, média, úřady a podobně.
Morávek měl v jeho plánu zastávat roli vojenského velitele Místku v Moravskoslezském kraji, protože v sousedním Frýdku po válce působil jako velitel samopalné roty a také tam před válkou žili jeho rodiče, takže šlo o prostředí, které znal. Morávek však tuto roli odmítl s tím, že na něco takového nemá kvalifikaci ani zkušenosti. Je pravděpodobné, že myšlence převratu nedůvěřoval a správně odhadoval její neproveditelnost.
Pozdější žaloba Morávka vinila, že údajně poskytl spoluspiklencům detailní informace o stavu vojenských posádek v regionu a vypracoval podrobně celou místní koncepci povstání, podle historika Hrubeckého je však pravděpodobnější, že jen nakreslil plánky Místku s vyznačením strategických míst.
"Svoji roli sehrál jistě také fakt, že Polomský působil neseriózně – datum povstání neustále posouval, až vyrukoval s tvrzením, že v Beskydech a na Slovensku již čekají na signál shození parašutisté a klíčový moment nadejde v noci z 24. na 25. září," píše ve své diplomové práci Hrubecký.
Morávek podle něj opakovaně upozorňoval především na naprosto nedostatečné vojenské zajištění převratu (plán totiž počítal s pouhými dvěma nákladními automobily vojáků). Po informaci, že povstání se znovu odkládá kvůli údajnému pokynu ze zahraničí, aby bylo zrušeno, odmítl se na věci jakkoli dále podílet (totéž mimochodem udělala hned na začátku zmiňovaná Fráňa Zemínová i další politici národně-socialistické strany, kteří jakoukoli spolupráci s Buchalem zavrhli z obav, že jde pravděpodobně o provokaci).
Protiakce StB
V té době již Buchala sledovala nějakou dobu Státní bezpečnost. K přímé infiltraci došlo poté, co se Buchalova skupina propojila v dubnu 1949 s druhým ostravským protirežimním centrem kolem dalšího zaměstnance vítkovických železáren a příslušníka druhého odboje Viléma Vaclíka, kam se StB podařilo nasadit svého agenta.
Od té doby měla celý chystaný převrat pod kontrolou a Buchal nevědomky pracoval vlastně pod jejím vedením. V rámci takzvané "akce Beskyd" StB zorganizovala schůzku s fiktivním celostátním odbojovým ústředím, hovořícím údajně i za exil, a na obě severomoravské skupiny se jí podařilo napojit další agenty, kteří se snažili získat od Buchala kompromitující materiály k převratu.
Když v říjnu Státní bezpečnost dostala od dalšího odbojáře Miroslava Sýkory seznam všech zapojených lidí (získala ho pod záminkou, že ho odbojové ústředí potřebuje právě pro politiky v exilu), rozhodla o zatýkací razii, při níž sebere všechny naráz.
Razie vypukla 25. října 1949, kdy byl zatčen Buchal i většina aktivních členů obou skupin, pro Morávka si estébáci došli o den později v devět večer. Celkem bylo zatčeno a později obviněno bezmála 90 osob.
Soud a drakonické rozsudky
Ve dnech 17. až 21. července 1950 zasedl v ostravské Čapkově sokolovně Státní soud Brno, jenž vinil obžalované z velezrady. Konkrétně Morávkovi kladla žaloba za vinu, že měl připravovat přerušení nebo vyřazení z provozu komunikačního kabelu spojujícího Prahu a Moskvu a že tipoval důstojníky silného stranického přesvědčení. Spolu s Josefem Polomským, Miroslavem Sýkorou a jedním z prvních členů Buchalovy skupiny, příslušníkem SNB Ladislavem Céem odsoudil Státní soud Brno štábního kapitána Morávka k trestu smrti.
Buchal, jenž byl hlavním organizátorem celé skupiny, byl zařazen do procesu s Miladou Horákovou, kde měla jeho činnost usvědčovat ilegální národní socialisty z plánování státního převratu. Také dostal trest smrti a byl popraven ještě před procesem svých spolupracovníků, dne 27. června 1950 v Praze na Pankráci.
Morávek se proti rozsudku odvolal, ale jeho odvolání stejně jako žádost o milost byly zamítnuty. Dne 1. srpna 1951 byli Josef Polomský, Miloš Morávek a Miroslav Sýkora popraveni v ostravské věznici. Jejich ostatky byly zpopelněny a uloženy do hromadného hrobu v Ostravě.
Vilém Vaclík a další čtyři muži byli odsouzeni na doživotí, 25 osob dostalo tresty dvacetiletého i delšího vězení.
V roce 1998 byla všem čtyřem popraveným odhalena ve Frýdku-Místku pamětní deska. "Štábní kapitán Miloš Morávek se stal jediným popraveným hraničářem v éře československého stalinismu. Do protistátní činnosti se zapletl částečně proti své vůli a mašinérie vykonstruovaných procesů jej potrestala absolutním trestem kvůli jeho vazbě na armádu a potřebě dodat procesu na údernosti," uzavírá ve své práci o komunistické perzekuci příslušníků prvorepublikových hraničářských pluků historik Hrubecký.
5
1
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
