„Dušan Klein byl jednou ze sudiček seriálu Ulice. Přisoudil projektu lidskost, řád, respekt a humor. Dal lidem kolem sebe přesvědčení, že dělají na projektu, který je důležitý nejen pro ně, ale i pro diváky. Větší než jeho profesionalita byla jen jeho laskavost,“ řekl Michal Reitler, aktuální ředitel vývoje obsahu TV Nova a bývalý producent seriálu Ulice.

Klein se narodil 27. června 1939 ve slovenských Michalovcích, v předškolním věku prošel otřesnou zkušeností, za nacismu patřil k dětem, které přežily Terezín. S filmem se seznámil jako třináctiletý chlapec, kdy v roce 1952 zpíval v Bielikově filmu Lazy sa pohly. O rok později hrál velkou roli cikánka ve Weissově filmu snímku Můj přítel Fabián a zároveň se objevil ve filmu režiséra Josefa Macha Rodná zem. Později si zahrál třeba i ve snímku Júlia Matuly Poslední vlak z roku 1982.

V té doby už měl na svém kontě několik vlastních počinů. Coby student FAMU, který současně pracoval jako asistent režie na Barrandově, natočil už v roce 1959 snímek Jména, k nimž nejsou lidé, poději přidal film podle Arnošta Lustiga Králíček. V letech 1962-1963 absolvoval dalším hraným filmem podle Lustiga s názvem Ďábelská jízda na koloběžce.

Jednou z jeho „specialit“ se postupem času stala špionážní, detektivní a kriminální dramata, jejichž prostřednictvím zkoumal psychologickou motivaci pachatelů. Příkladem budiž Případ mrtvého muže (1974), Případ mrtvých spolužáků (1976), Sázka na třináctku (1977), Kam nikdo nesmí (1979), Radikální řez (1983) či z poslední doby Devatenáct klavírů (2008) s oblíbeným vrchním inspektorem Klubíčkem v podání Miroslava Donutila. V žánru krimi natočil i oblíbené seriály Hříchy pro pátera Knoxe (1992) a Hříchy pro diváky detektivek (1995), v nichž v rolích „detektiva“ v sukních zasahovaly Zlata Adamovská a Dagmar Veškrnová. Z dalších filmů z osmdesátých let stojí za zmínku drama z protialkoholní léčebny Dobří holubi se vracejí či úsměvný příběh Vážení přátelé, ano.

Jak svět přichází o umělce

Komedie uměl taktéž skvěle – stačí znovu zmínit také invenčně natočený snímek Jak svět přichází o básníky (1982), který byl v kontextu tehdejší veseloherní tvorby velmi oživujícím prvkem. U diváků si vyžádal další pokračování Jak básníci přicházejí o iluze (1984), Jak básníkům chutná život (1987), Konec básníků v Čechách (1993), Jak básníci neztrácejí naději (2004) a Jak básníci čekají na zázrak (2016).

Seriály tvořily u Kleina samostatnou kapitolu. Patří k nim například Manželská tonutí (1996) o křehkých manželských vztazích, Ulice (na jejím vzniku se podílel od roku 2005), Strážce duší (2005), Trapasy (2007), 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem (2008) či Cukrárna (2010).

Posledně zmíněným seriálem chtěl režisér Klein udělat radost především starší generaci diváků. „I oni mají zajímavý život a zdaleka jim nekončí. Prostřednictvím našich tří sudiček, jejichž představitelek – Ivy Janžurové, Jany Štěpánové a Nadi Konvalinkové - si nesmírně vážím a velmi se těším na spolupráci s nimi, jim chceme dodat na optimismu. Ukázat, že chuť někomu pomáhat je může zbavit samoty,“ dodal Klein.

Sto dvacet milenek

Jeho charakteristickým znakem pak byla jeho dýmka, kterou si oblíbil už v 60. letech při přípravě svého celovečerního debutu. Údajně mu pomáhala skrýt nervozitu. Už ji pak nikdy neodložil, dokonce ani po infarktu. „Mám sto dvacet milenek. Miluji totiž dýmky a mám jich přesně sto dvacet. Hýčkám je, hladím, starám se o ně. Jinak ženu mám celý život jen tu jednu, původní profesí baletku. Raději jsem totiž natáčel filmy, než bych se ztrapňoval u jiných žen," uvedl umělec v jednom z dřívějších rozhovorů.

Režisér byl i pedagogem na FAMU. S manželkou Silverou měl dva syny.