Spolykala jsem všechno, co jsem doma našla, popisuje svůj pokus o odchod z tohoto světa sedmačtyřicetiletá žena, která si říká Ariana Arietta Argoni.

Na samé dno ji prý dostaly manželské problémy. „Muž si našel o šest let mladší ženskou a to mě zlomilo,“ vzpomíná na nejtěžší období svého života. „Zmítala jsem se v depresích a neřešila reálný život. Nevycházela jsem z bytu, nejedla jsem, s nikým jsem nekomunikovala,“ pokračuje.

Pokus o sebevraždu se jí naštěstí nezdařil. V poslední chvíli ji našla matka. Ariana skončila na jednotce intenzivní péče, pak v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Tam se zjistilo, že trpí bipolární afektivní poruchou – tedy duševním onemocněním, při kterém se u ní střídají stavy totální euforie a naprostého úpadku. Dostalo se jí odborné pomoci. Dnes už se žena podle svých slov cítí dobře. Nastartovala novou kariéru, našla si nového partnera, život se vrátil do normálu.

Ponechaní napospas osudu

Stejné štěstí, jako měla Ariana, ale většina přeživších sebevrahů nemá – ačkoliv k jejich zoufalému počinu také přispěla nějaká duševní porucha. Podle přednosty plzeňské psychiatrické kliniky Jana Vevery se totiž drtivé většině z nich žádného psychiatrického vyšetření nedostane. Pacienti se zkrátka nechají napospas svému neštěstí. Po čase proto svůj zoufalý pokus zopakují.

„Víme sice, že až devadesát procent všech sebevrahů trpí psychickou poruchou, přesto není značná část těch, kteří svůj pokus přežijí, psychiatricky vyšetřena. Což je obrovská chyba,“ říká odborník.

Čísla ze zahraničních studií přitom podle něj jasně ukazují, že například lidé s bipolární poruchou si sáhnou na život až šestadvacetkrát častěji než běžná populace. U schizofreniků je toto riziko vyšší asi desetkrát. „Další rizikovou skupinu představují pacienti se závislostmi a s poruchami osobnosti,“ připomíná docent Vevera.

Zoufale chybí prevence

Ministerstvo zdravotnictví už proto řeší, co s tím. „Je pravda, že Česko je jednou z mála zemí vyspělého světa, která ještě nemá žádný národní akční plán prevence sebevražednoti. To je problém, protože míra je v Česku stále nad průměrem Evropské unie i nad celosvětovým průměrem,“ říká spoluautor reformy psychiatrie a Ivan Duškov. Vedení resortu už proto podle něj akční plán vytváří, hotový by měl být během příštího roku.

Život vlastní rukou totiž každoročně ukončí kolem 1400 Čechů, podle posledních dostupných čísel za předloňský rok to bylo konkrétně 1395 lidí: 1106 mužů a 289 žen. Každý den se tak v Česku odehrají v průměru čtyři sebevraždy.

Muži se neumějí vyrovnat se ztrátou

Sebevraždu páchají častěji muži, rizikovým věkem jsou u nich hlavně léta před padesátkou. „Důvod je takový, že muži jsou více pohotoví k impulzivní agresi. Hůře se také vyrovnávají se ztrátami způsobenými věkem – například ztrátami zaměstnání, úbytkem sil a schopností,“ popisuje nejčastější důvody radikálního řešení psychiatr Jan Vevera.

Problematický je podle něj také život bez partnera, vlastnictví zbraně, alkoholismus nebo zjištění, že člověk trpí nějakým zhoubným onemocněním.

Nejnebezpečnějším obdobím, kdy se lidé k takovým činům uchylují, jsou jarní měsíce a pondělky. Nejčastějším „nástrojem“, který volí, je provaz.

Pokud jde o regionální rozvržení sebevrahů, statisticky nejhůř na tom jsou lidé na Karlovarsku a Olomoucku, vyplývá z údajů projektu Česko v datech, který detailně analyzoval statistiky. Podle odborníků to může souviset s nižším socioekonomickým statutem v daném místě.

„Studie z jiných zemí totiž ukazují, že mezi nejohroženější profese patří méně kvalifikovaní lidé, jako jsou například zedníci, zemědělci a další manuálně pracující,“ uvádí profesor psychiatrie Cyril Höschl.

Vystresované děti

Podle psychologa Jana Kulhánka je navíc zvlášť alarmující to, kolik sebevrahů je mezi dětmi do patnácti let – Český statistický úřad jich jen v letech 2005 až 2015 napočítal dokonce 35.
Na vině jsou podle odborníků hlavně stále se zvyšující nároky, které na děti klade jejich vlastní rodina i okolí. „To s sebou totiž přináší obrovský strach ze selhání a značné množství stresu,“ vysvětluje Jan Kulhánek.

V pokus o sebevraždu ale mohou vyústit i konflikty v rodině. „Někdy děti sáhnou k sebevražednému pokusu ve snaze, aby se rodiče spojili a začali zase spolupracovat, například v situaci rozvodu nebo rodičovských hádek,“ přibližuje jednu z nejčastějších příčin dětských sebevražd.

Základem prevence dětských sebevražedných pokusů je proto podle něj dostatek pozornosti ze strany rodičů. „Je třeba, aby jim rodiče umožnili promluvit si o všech problémech,“ radí odborník. Jakmile si navíc potomek začne stěžovat, že jeho život nestojí za nic, měli by rodiče raději zamířit k psychologovi.