K rozsudku se schyluje v kauze obřích děr ve sbírkovém fondu litoměřického muzea zřizovaného Ústeckým krajem. Jeho zmocněnkyně a také státní oblastní archiv chtějí po bývalé dlouholeté šéfce zařízení Evě Štíbrové uhradit škodu kolem 16 milionů.

Před soudem je případ už skoro rok a půl. Slyšení řady svědků a znalců žalobce nezviklalo. Josef Zronek navrhuje kvůli porušení povinnosti při správě cizího majetku ženě, která zařízení vedla v letech 1974 až 2012, tři roky vězení s podmíněným odkladem na pět let. Líčení neodpovídá na to hlavní: kam se cenné předměty poděly. „Vyzobané“ muzeum se ze ztrát dosud nevzpamatovalo. Teď ho čeká generální rekonstrukce, po ní přijde s novou stálou expozicí.

Závěrečné řeči v případu zazněly u okresního soudu v Litoměřicích ve čtvrtek 26. listopadu. „Necítím se vinna,“ řekla Štíbrová. Zopakovala, že považuje za zásadně naddimenzovaný výčet tisíců ztrát. „Kam by se to vešlo?“ zhodnotila díry ve fondu, na které přišla mimořádná inventarizace v režii jejího nástupce. Inventuru podle ní muzejníci dělali podle dokumentace, která neodpovídala skutečnému fondu ani před začátkem jejího působení. Exředitelku podpořil i poslední svědek. Podle archeologa muzea Oldřicha Kotyzy mají protokoly o starých odpisech z fondu ležet dosud nezpracované v archivu v Lovosicích.

Štíbrová připouští, že některé zvlášť cenné věci jako středověký graduál se ztratily. „Nedomnívám se ale, že jsem těmto krádežím mohla zabránit,“ konstatovala. Spekuluje se, že muzeum cíleně a dlouhodobě rozkrádal přinejmenším jeden dřívější zaměstnanec, který již nežije. Štíbrovou obžaloba z krádeží neviní. Klade jí však za vinu, že o ztrátách věděla, ale tutlala je i přes sílící naléhání podřízených, ať je řeší. Neměla ani řádně pečovat o stav sbírek v depozitářích, kde chátraly. Bývalá ředitelka tvrdí, že jí to neumožnily podmínky od zřizovatelů, kterým si měla opakovaně stěžovat. U minulého líčení tomu ale oponoval dřívější šéf kultury na kraji Radek Spála.

Tomáš Wiesner vítězství v konkurzu na ředitele litoměřického muzea před osmi lety slavil jen chvíli. „Kdybych věděl, co budu muset řešit, nešel bych do toho,“ ohlíží se teď za déle než tři roky trvající inventarizací, která ochromila činnost muzea. Skoro nic z chybějících předmětů se nenašlo, naposledy něco při domovní prohlídce u syna zmiňovaného zaměstnance víc než před dvěma roky. Muzejníci na černém trhu nevyhledávají. „Na to nemáme kapacity ani potřebné přístupy,“ vysvětluje Wiesner. Předpokládá ale, že se tomu dál věnuje policie prostřednictvím speciální databáze PSEUD pátrající po ztracených uměleckých dílech. „Artefakty se při různé trestné činnosti ještě mohou objevit,“ věří ředitel. Zločinci se ale obvykle pečlivě snaží, aby se díla nedala ztotožnit. Snadno to jde obvykle jen u unikátního kusu, například výtvarného. Ne u děl sériové výroby s historickou hodnotou nebo třeba u numismatických artefaktů.

„Tu škodu už nikdo nenahradí,“ lituje Wiesner. „Nejvýznamnější, důležité a kvalitní věci jsou pryč s výjimkou toho, co bylo v expozici nebo zapůjčeno do jiných zařízení,“ dodává. Znalec Ĺubomír Turčan k vyčíslené škodě kolem 16 milionů u soudu poznamenal, že skutečná cena ztraceného majetku by mohla být ještě o dost vyšší. V muzeu ale nad ztrátami vposledku nelámou hůl. „I tak naše sbírka čítá řádově 75 tisíc inventárních čísel, movitých věcí je ještě více,“ vypočítává Wiesner.

Muzeum brzy na nějaký čas zavře znovu. Tentokrát ale kvůli radostnější věci. Litoměřice, kterým patří budova muzea, získaly na její kompletní opravu skoro padesátimilionovou dotaci. V příštím roce půjde o vůbec největší investici ve městě. Až muzeum zavře, budou jeho zaměstnanci chystat novou stálou expozici.