„Můj příběh s hubnutím začal ve chvíli, kdy jsem ve svém životě ztratila jistoty,“ vzpomíná 24letá Laura z Hradce Králové.

„Moje dvě nejlepší kamarádky byly přijaty na gymnázium a já šla na obchodní akademii. Kvůli tomu jsem se jim začala vzdalovat a připadalo mi, že začaly žít jiný život společně s novými kamarády z nové školy. Já tam už nepatřila. Zároveň zemřela moje babička, což mě velmi zasáhlo a vrátily se mi zpět pocity, které jsem zažívala, když jsem v dětství přišla o otce. Máma se o mě nikdy moc nestarala. Jedinou mojí jistotou bylo tehdy jídlo. Při něm jsem se cítila bezpečně, bylo v něm něco uklidňujícího, mohla jsem na chvilku zapomenout, jak jsem nešťastná, a vychutnat si, co jím.

POČTY

Bulimie se objevuje u 1–3 % dívek a žen, nejčastěji do 30 let.

V roce 2017 bylo v psychiatrických ambulancích léčeno s bulimií 3731 pacientů, z toho bylo 90 % žen.

V posledních letech dochází k nárůstu onemocnění také u mužů.

Problém samozřejmě byl, že jsem začala tloustnout. Jednoho dne jsem stoupla na váhu a zjistila, že jsem přibrala asi osm kilo. A tak jsem začala méně jíst a hodně cvičit. Ale připadala jsem si odporná. Bez kamarádů, bez babičky, bez otce, už ani to jídlo jsem nemohla vidět.

Hodně jsem zhubla, ale nestačilo mi to. Stále jsem si připadala oteklá, tuk jsem viděla všude. Byla jsem posedlá svým tělem. Tím, jak vypadá. Čím více jsem se propadala do deprese, tím víc jsem se nenáviděla. Už si nevzpomínám, kdy jsem se poprvé přejedla, a pak s pocitem, jak strašný jsem člověk, jídlo vyzvracela. Zjistila jsem, že takhle si můžu užít chvilku s jídlem, ale zároveň nepřibrat, a pokračovala jsem v tom. Samozřejmě tajně.

Tenhle stav trval asi tři roky do mých 18 let. Střídaly se u mě stavy přejídání a zvracení. Vyzvracela jsem třeba i kousek ovoce, kolikrát mě bolel žaludek tak, že jsem do sebe žádné jídlo ani nedostala. Jakmile mi ale bylo lépe, po přejídání následovalo zvracení. Teď zpětně si říkám, jestli si toho kamarádi okolo mě všimli, ale jelikož jsem se jim spíše vyhýbala, možná se mi to podařilo utajit. Nebo o tom jen se mnou nechtěli mluvit.

Změna u mě začala ve chvíli, kdy jsem se seznámila s mým teď už manželem. Najednou tu byl někdo, o koho jsem se mohla opřít, kdo mě neodstrkoval, kdo na mě měl čas a to asi bylo to, co jsem potřebovala. Rychle pochopil, že potřebuju psychickou pomoc, a tak jsem byla měsíc hospitalizovaná a podstupovala psychoterapii. Trvalo to řadu měsíců, ale teď můžu říct, že jsem se z toho dostala. Přestěhovali jsme se spolu do jiného města a začala jsem znovu. Jediné, co mě mrzí, je, že jsem si neustálým zvracením zničila některé zuby. Když mě teď jednou za čas přepadnou špatné pocity nebo se necítím dobře a mám tendenci útočit na ledničku, jdu si radši zaboxovat, čímž ze sebe všechnu negativitu dostávám.“

Informace o nemoci

* Bulimie se projevuje opakovanými záchvaty přejídání se, tedy konzumování mnohem více jídla, než by většina lidí dokázala sníst.

* Tyto chvíle doprovází pocit ztráty kontroly nad sebou a jídlem, tedy pocit, že nemohou přestat jíst a kontrolovat, kolik toho sní.

* Následují výčitky svědomí a nemocní se pak snaží dostat jídlo z těla různými způsoby: vyprovokované zvracení, užívání projímadel nebo léků na odvodnění.

* Mentální bulimie se vyskytuje častěji jako samostatná porucha, ale velmi často je vzájemně propojena s mentální anorexií.

* U poruch příjmu potravy narůstá riziko sebevražd i zdravotní komplikace.

* Lidé trpící bulimií jsou nespokojeni s vlastním tělem, s čímž často souvisí nespokojenost se sebou, nízké sebevědomí a narušení vnímání vlastního těla.