Zatímco britský Windsor je druhým nejdéle nepřetržitě obývaným královským hradem v Evropě, v ruině Windsor už dávno nikdo nebydlí. Vlastně tam už ani žádné obytné místnosti nejsou, hlavní stavba je tvořená jen obvodovým zdivem. „Aktuálně se s pozemkem a nemovitostí nic neděje, protože se jedná o majetek několika subjektů, které se vzájemně nemůžou a možná nechtějí domluvit. Někdo by byl k prodeji svolný, jiný ne,“ řekla starostka obce Siřejovice Lenka Feiklová.
Oněmi subjekty jsou společnost Chateau Development z pražských Průhonic, která vlastní polovinu, František Manžel z Průhonic vlastní čtvrtinu a poslední čtvrtinu má Miroslava Manželová z Prahy.

V obecním znaku je mlýn dominantním prvkem. „Věž na návrší je inspirována letohrádkem Windsorem, který stojí na návrší nedaleko obce,“ tak je znak popsán na webových stránkách Siřejovic.
Původní větrný mlýn holandského typu stojí nad obcí nejméně od roku 1843. Stavební materiál, světlá opuka, pochází z okolních lomů a je doplněný cihlami, které tvoří zaklenutí oken. Stavba je díky výšce 12 metrů nepřehlédnutelná a s průměrem 8,5 metru působí úctyhodným dojmem.
„Podle katastrální mapy z roku 1847 má stavba neobvyklý půdorys, půlkruh s pravoúhlým výběžkem k severu. To by znamenalo, že se už při stavbě počítalo s využitím pouze jihozápadních až jihovýchodních větrů. Dlouhodobé sledování směru větrů na nejbližší měřicí stanici v Doksanech ukazuje, že četnost větrů z jihozápadu je asi opravdu čtyřikrát větší než ze severu a nejméně fouká od jihovýchodu,“ píše server povernik.cz, který se specializuje na větrné mlýny.
Mlýn působí dojmem šlechtického sídla
Mlýn skutečně působí dojmem šlechtického sídla, dokonce byl ve své době na lovecký zámeček upraven. Nejstarším zaznamenaným mlynářem byl Ignaz Bertoni. Posledním mlynářem byl jistý Kunze, který prodal mlýn průmyslníku Tschinkelovi. Právě pod jeho vedením byl mlýn přestavěn podle vzorů anglických sídel.
„Centrální věžovitá část byla upravena v interiéru, opatřena cimbuřím vysazeným na krakorcích a pokryta plochou střechou,“ popsal prvky stavebního vývoje Jiří Úlovec v knize Ohrožené hrady, zámky a tvrze Čech. Jenže doba podnikatelům Emmanuelu, Antonu a Franzi Tschinkelovým nepřála a byli nuceni své majetky buď prodat, nebo opustit. To se týkalo i siřejovického sídla.

Krátké uplatnění našla stavba během první světové války, kdy v litoměřické zemědělské oblasti sloužila pro ubytování sezonních dělníků. Dnes sice cedule oznamují, že se jedná o soukromý pozemek, ale podle stop v bahnitém terénu je vidět, že zákaz vstupu není brán příliš vážně. Okolo není žádný plot či překážka, kterou by případný zvědavec musel překonávat.