Otec Jan Rob byl obdivuhodně vitální a vyrovnaný člověk s nevšedním zájmem o veřejné dění. I když i jemu fyzické síly ubývaly, jako vysokoškolsky vzdělaný elektrotechnik využíval moderní elektroniku a z tabletu se denně modlil breviář. Ještě ve sto letech sloužil mši svatou za přítomnosti ostatních spolubratrů, sice ve svém pokoji, ale jako hlavní celebrant.
„Je to radost prožívat stáří mezi svými blízkými. Každý řeholník ale hledá štěstí ve vnitřním životě. Rozjímám, čtu Písmo svaté a modlím se jako všichni řeholníci. To je moje radost,“ říkal při oslavě stých narozenin. Péči svých spolubratří přijímal s velkou pokorou a vděčností. I v posledních dnech se rád a s plným vědomím účastnil mše svaté a modlitby breviáře. Chvíli poté, co přijal Tělo Kristovo, vydechl naposledy.
Jan Rob byl rodilý Příbramák, mládí prožil v Bratislavě a coby absolvent pražské Vysoké školy elektrotechnické učil na průmyslové škole v Bratislavě a v Brně. Tam poznal v roce 1939 salesiány a rozhodl se jít cestou Dona Boska. Salesiáni Dona Boska jsou řeholním společenstvím kněží, kteří se v katolické církvi věnují práci s mládeží.
Teologické studium ukončil v Oseku, kde ho v roce 1948 na kněze vysvětil litoměřický biskup Štěpán Trochta. V 50. letech si prošel Pomocnými technickými prapory a působil v tajném ilegálním salesiánském hnutí, za což byl na tři roky uvězněn. Po propuštění pracoval jako dělník a nadále také jako „tajný salesián". Do farní správy se vrátil na výzvu biskupa Trochty v roce 1969.
Nastoupil do duchovní správy na faře v Teplicích, kde budoval s dalšími spolubratry salesiánskou komunitu. Na severu Čech pak působil v kněžské službě téměř půlstoletí. Teplice se pro něj staly srdeční záležitosti.
Tepličanem se stal hned dvakrát. Poprvé tu byl necelé tři roky, než byl poslán, jak sám říkal „do pohraničí" do České Kamenice, kde působil téměř 20 let. Odtud byl v roce 1990 svými představenými opět poslán do lázeňských Teplic, kterým zůstal věrný až do své smrti.
