„Pořád se učím. Čím dál víc si uvědomuju, jak moc jsou památky pro lidi v tomhle vykořeněném kraji důležité,“ říká na chodbě zámku Korozluky jeho majitel Miroslav Perout, který cennou stavbu určenou k demolici zachránil a obnovil.

Zdroj: DeníkKde se ve vás vzal stavitel?
Táta pracoval jako stavební technik na státním statku v Korozlukách a tam byla ta geneze. Už jako dítě jsem házel zednickou lžící, opravoval patníky u silnice a bílil je vápnem, protože mě štvalo, že jsou šedivé. No a pak jsem šel do Kadaně na stavárnu. Jsem za to strašně rád, protože na střední škole mě ovlivnil prostor historického města. Z okna třídy jsem koukal na kadaňské kostely a klášter. Zájem o památky sílil na stavební fakultě v Českých Budějovicích. V té době jsme převzali zámek Korozluky, takže jsem mohl opravy konzultovat se svými učiteli.

Jaké to bylo převzít zámek?
Tady před sedmadvaceti lety nebylo nic, jen vnější zdivo, žádná střecha, žádné stropy a vedle skládka. Když jsem přišel se svými plány na ministerstvo kultury poprvé žádat o pomoc, tak mě vyhodili, protože jsem v tom ještě neuměl chodit. Pak nás ale zařadili do programu na záchranu památek a mohla začít hlavní část obnovy.

Miroslav Perout
Je mu 47 let, rodák z Mostu, povoláním stavař se zaměřením na záchranu památek. V roce 1994 koupil z restitučních peněz zdevastovaný klasicistní zámek Korozluky, do jehož ruin si chodil jako dítě hrát. Kulturní památku určenou k demolici s pomocí grantů, rodiny a známých opravil a zpřístupnil expozici zaměřenou na novodobé dějiny. S manželkou a dvěma dětmi se do kastelánského bytu přestěhoval z paneláku. Od roku 2013 pracuje jako ředitel obecně prospěšné společnosti Lázně Kyselka, která obnovuje areál bývalých lázní v obci Kyselka na Karlovarsku. Předtím byl odborným náměstkem Národního památkového ústavu pro Karlovarský kraj.

Když jsem byl na zámku po sametové revoluci, byla to volně přístupná zřícenina na odpis, ale teď je z toho taková krása. Jak je to možné?
Na počátku byl nápad táty koupit od statku ruinu, kam jsme jako děti lezly. Rodina Richterů, které zámek kdysi patřil, ho zpátky nechtěla, protože byl v torzálním stavu. My jsme v té době získali restituční peníze za majetek na Mělnicku a nevěděli, co s nimi, protože auto i chalupu jsme měli. Tak jsme koupili památku. Torza zámku jsme se s tátou nelekli, protože jsme byli zedníci. Věděli jsme do čeho jdem a ono to šlo. Byl jsem mladý a plný euforie.

Jaká byla největší překážka?
Úřední překážky nebyly, ale v okrese nebylo snadné sehnat na opravy peníze, protože se myslelo jen na zavedené památky. V Mostě na nás z počátku koukali jako na blázny. Politici z podnikatelských kruhů říkali – přece nebudeme dávat někomu peníze na soukromý barák. Byli proti nám, protože se nedokázali přenést přes vlastní ego.

Je život na zámku romantika?
Myslíte romantiku, když je venku minus deset a uvnitř topení spadne z devatenácti na patnáct? Tady je to nepřetržitá starost, ale romantika v tom taky je. Včera, když jsem přijížděl z práce z Kyselky a viděl jsem děti s manželkou upravovat pěší zónu, pocítil jsem radost.

Máte nějaké zaměstnance?Nemáme, na všechno jsme sami.

Zámecký areál má skoro deset hektarů. Na zahradu navazuje obora se stádem čtyř desítek daňků. Jak jste k nim přišli?
Dohledali jsme, že obora tu historicky byla, dokonce na dvou set hektarech, ale to už neobsáhnete. Mít tu zvířata byl tátovo sen. Jako zkušený myslivec věděl, že daňci spasou v areálu náletové dřeviny a my je nebudeme muset řezat ani použít chemii, což se nám z principu příčilo, protože tudy prochází hranice Národní přírodní památky Jánský vrch. Tak jsme se víc zaměřili na obnovu zámecké ohradní zdi, zažádali si o oborový chov a v roce 1997 vpustili do obory první zvířata. Já si ještě udělal živnostenský list na drobně hospodařícího rolníka, základní veterinární zkoušky a taky se ze mě stal myslivec.

Jak se daňkům daří?
Já si myslím, že se jim daří dobře. Problém je v tom, že moc neprší. Navíc stojíme na skále a je tu vyšší průměrná teplota. Tím pádem je málo pastvy. Když je sucho a tráva nevyroste, musíme intenzivně přikrmovat i v létě.

Jak v suchu řešíte zahradu a stromy? Máte nějaké vodohospodářské plány?
Pracujeme na tom několik let a je to hlavně iniciativa mé manželky. Začali jsme obnovovat staré studny, které k zámku patřily, ale i tam je znát úbytek vody. Na zalévání chceme využívat přečištěnou vodu z kořenové čističky, protože jsme se nenapojili na obecní kanalizaci. Projekt na čističku máme a doufám, že letos začneme s realizací. Udělali jsme základní regeneraci keřového a stromového patra parku, ale chceme i květinový porost a byliny, a na to potřebujeme vodu. Kořenovka nám pomůže a máme i další plán. Součástí zámku je v údolí Korozluckého potoka směrem na Skršín starý rybník. Dřív na něj nebyl čas, ale teď chceme rybník revitalizovat, abychom zadržovali vodu v krajině a ze zásoby dotovali areál.

Co návštěvníci na zámku uvidí, až otevřete?
Během epidemie, kdy byl zámek zavřený, jsme reinstalovali interiéry a trochu jinak je rozestavěli, abychom se mohli věnovat éře 19. a 20. století, kdy tu Richterové žili. Využíváme zápůjčky z hradů a zámků, muzeí, biskupství a něco máme od soukromých osob.

Ze zámku se dá udělat luxusní hotel nebo soukromá rezidence. Proč jste se otevřeli veřejnosti, když jste mohli mít svůj klid?
My měli sen zámek opravit a ukázat ho lidem, protože léta jako zámek nefungoval. Starousedlíci vzpomínali na to, jak Richterové před rokem 1945 zámek otevírali na Vánoce a Velikonoce. Inspirovali jsme se také Francií a Anglií, kde je trend bydlet na zámcích někde v koutku a reprezentativní prostory zpřístupnit veřejnosti, aby se seznámila s historií i současností památek. V Čechách byl naším vzorem šlechtic Zdeněk Sternberg. I my jsme chtěli mít kastelánský byt a lidi pustit dál, aby znovu probudili Korozluky, protože tohle krásné místo si zaslouží být centrem setkávání. Manželka teď chystá kavárnu.

A hotel nechcete?
Byť je žena ekonomka, nejsme komerčně nastavený. Raději děláme s přáteli kulturní akce, jako je Živá zahrada. To sem přijde i tisíc lidí, hlavně rodiny s dětmi, mají piknik na dekách, je tu divadlo a kolotoč a všichni bezstarostně relaxují. U vás jsme si odpočinuli, říkají, když jdou domů. K tomu má areál zámku sloužit. A v tom chceme pokračovat.

Na prohlídku můžete přijít

Kdy otevřete?
Interiéry necháme asi až na léto, ale prohlídky budou na domluvu. Venku máme ještě hodně rozdělané práce, takže nebudeme mít pevnou provozní dobu. Průvodce si nemůžeme dovolit, protože návštěvnický boom už opadl. Je dost lidí, kteří netouží vidět interiér, stačí jim posedět v parku nebo se procházet. Proto se tolik věnujeme venkovnímu prostoru a snažíme se dodělat kapli dole u brány. Areál otevřeme, až skončí největší stavební práce, možná už v červnu. Pokud to bude možné, v září uděláme koncert a Živou zahradu v menším pojetí. Připravujeme novou prezentaci na internetu, kam budeme dávat aktuální informace.

Zámky se prezentují svými příběhy. Některé sází na tajemno, jiné na kuriozity. Jaký příběh mají Korozluky?
Já si vždycky myslel, že důležité je klást důraz na to, že zámek patřil tomu a tomu, že ho vybudoval ten a ten stavitel, ale kolegové mi říkali, hele, tohle je nezajímavý, to je úplně všude. Tvrdili, že Korozluky jsou zajímavé hlavně tím, že při vysídlování po roce 1945 musela odejít rodina Richterů, která se o zámek starala, že zámek zažil socialistickou éru, zpustl a pak přišli zedníci Peroutovi, kteří kulturní památku zachránili. Zámek z ruiny. To je teď náš příběh.

Obnovujete areál zámku, a ještě jste si přibral záchranu komplexu bývalých lázní Kyselka na Karlovarsku. To je už hodně velké sousto. Proč takový rozmach?
Měl jsem tehdy tři pracovní nabídky. Mohl jsem být památkovým projektovým manažerem pro jeden významný církevní řád, který měl od státu dostat řadu staveb, což ale znamenalo hodně cestování. Pak byla příležitost vrátit se do památkového ústavu nebo přejít do neziskového sektoru, do vznikající obecně prospěšné společnosti Lázně Kyselky. Když jsem to konzultoval s rodinou a kolegy, padl názor, že by po mně mělo něco zůstat a že bych se svými zkušenostmi neměl skončit jako ouřada. Kyselka si záchranu zaslouží, a tak jsem na ni kývnul a od roku 2013 jsem v Kyselce jako ředitel. To je můj trvalý pracovní poměr, pro kterým mi nezbývá tolik času na Korozluky.

Co teď v Kyselce děláte?
Kamarádi architekti to nazvali první pomocí. Děláme vše pro to, aby cenné budovy nespadly. Je to takový konzervativní anglický přístup – máte v hrabství zchátralý areál, ale místo zbourání ho udržujete a krok za krokem opravujete, protože víte, že budoucí generace to ocení a objekty jednou dostaví. My Kyselku zabezpečujeme, památkově zhodnocujeme a podchycujeme drobné detaily, protože jsou to řemeslně vynikající stavby. Ta péče je ale hodně složitá. Hledáme investory se stovkami milionů korun a další využití, aby si provoz v budoucnu na sebe vydělal. Naší vizí jsou částečně lázně, hotel, hasičárna a pobyty pro vodáky, cyklisty a rodiny s dětmi.

Jak to zvládáte psychicky, zámek, Kyselka, stádo daňků?
Někdy je to dost velký stres. Třeba když lidi, kteří mi něco slíbí, nedodrží slovo. Když je spolehnutí na lidi, tak všechno klape, ale jindy je to permanentní nejistota. To se skoro bojíte večer otevřít počítač, co na vás z pošty vypadne. Ale řešit se to musí. Sekání trávy, jízda v traktoru nebo krmení zvířat, to je pro mě relax. U toho vypnu. Babička říkala, že umřu v montérkách.

Chcete zůstat na zámku do seniorského věku?
Nic jiného nám nezbude.

Je to něco, jako když má sedlák statek a nemůže pryč?
Ano, je to závazek.

Ale zámek se všemi závazky přece můžete prodat?
Prodat ne, to bychom zklamali i tátu a všechny lidi, kteří nám pomáhali a s námi chtěli žít ten sen. Nechali tu tolik energie.

Zámek Korozluky
Zámek Korozluky a jeho majitel Miroslav Perout.Zdroj: Deník/Martin VokurkaPamátkově chráněná zámecká budova ve stylu italské vily z roku 1755 je v obci Korozluky u Mostu. Zámek vznikl na místě, kde stála velká gotická tvrz. Od roku 1870 v něm žili Richterové, kteří třípodlažní objekt upravovali a založili přírodní park. Jejich panství v roce 1946 zabral stát. Vybavení zámku bylo odvezeno a budova střídavě sloužila jako ubytovna pro osídlování českého pohraničí, internát zemědělského učiliště a administrativní objekt státního statku. Zdevastovaný zámek byl v roce 1988 určen k demolici. Šest let poté ho koupili Peroutovi a kulturní památku opravili. Expozice pro veřejnost mapuje 19. a 20. století. Skupinové i individuální prohlídky jsou po domluvě. V areálu se konají svatby a příležitostně kulturní akce.