„Dobr deň, jmenuji se Káťa,“ snaží se mladá žena z Kyjeva. „Dobrý den,“ opravuje ji lektorka. „Pracuji jako bankérka, je mi tricet četyry roků,“ pokračuje Káťa. „Ř, ř, ř, ř… Bankéřka a třicet čtyři,“ trpělivě jí správnou výslovnost ukazuje a vysvětluje ředitelka lounské knihovny Dagmar Kučerová.
V knihovně totiž spustili pravidelnou výuku češtiny pro lidi prchající před válečnou vřavou na Ukrajině. Zájem je obří. Seznamovací rozhovory, barvy, základní slovíčka pro nákup, části těla, číslovky. To vše se aktuálně dívky, ženy a mladí kluci z Ukrajiny učí. Ze všech je cítit obrovská snaha naučit se těžký jazyk a domluvit se v zemi, kam zamířili ze svých domovů po ruské invazi.
„Na to, že je to teprve druhá hodina, jim to jde perfektně. Až neuvěřitelně. Je vidět obrovská snaha a nadšení, vůle všech se češtinu naučit. Máme radost, že se nám tento projekt povedlo tak rychle zrealizovat. Je potřebný a má to smysl,“ ví ředitelka Kučerová. „Je důležité odstranit jazykovou bariéru, aby se tady domluvili, mohli si zajít bez problémů nakoupit, dorozuměli se v zaměstnání, mohli dělat své profese. Těší nás, že je tak obrovský zájem a že je tady výborná atmosféra. Opravdu to má smysl,“ přiznává ředitelka knihovny, že i ji tak velká poptávka po lekcích češtiny překvapila.
Vždyť na první lekci přišlo nečekaných 65 lidí, dalších 20 už se nevešlo. Napodruhé už byli v Lounech připraveni. Oproti původním plánům museli sehnat další lektory, z větších místností zřídit provizorní třídy. Výuka teď probíhá najednou ve čtyřech „třídách“, jednou z nich je i ředitelna. Kvůli enormní poptávce po lekcích češtiny jsou studenti ještě navíc rozděleni do skupin, jedna část začíná v 17 hodin, další o hodinu později. Dvakrát týdně. Než se všichni usadí do tříd, je tam frmol, pak se ale vše rychle uklidní a všichni se soustředí. Atmosféra je příjemná, přátelská.
Vše je s perfektním servisem. Po zaregistrování dostane student přidělenou barvu třídy, ve stejném odstínu jsou i šipky vedoucí do učebny, stejně je označen i lektor. Popisky jsou v češtině i ukrajinštině. Stačí ale jít po barvě. A co víc, v Lounech ukrajinským maminkám v knihovně během lekcí pohlídají děti. A tak už při druhé lekci přišlo přes 80 žen, dívek a mladých kluků, „tety“ navíc hlídaly více než 20 dětí.
Hodina „modré skupiny“ začíná seznamovacím rozhovorem. Jedenáct žen a jeden 12letý klučina se rozdělí do dvojic a představují se, říkají, odkud jsou, čím se živí, kolik jim je let. Učí se nejen odpovídat, ale také klást otázky. „Jak se jmenuješ? Odkud ty? A co děláš?“ ptá se Inna. „Odkud jsi,“ říká jí správně Dagmar Kučerová.
„Je mi tricet tri,“ odpovídá za chvíli na dotaz o věku její kolegyně. Opakovaně se potvrzuje, že nejvíce cizinci svádí bitvu s naším písmenkem ř. A jako na potvoru je většině ve třídě kolem třiceti a čtyřiceti, takže se mu nevyhnou. Lektorka všem ale trpělivě ukazuje a vysvětluje, jak se ř vyslovuje. A opravuje a opravuje. Že je pro Ukrajince ř největším oříškem, se ukazuje až do konce hodiny. Nejde jim takřka v žádném slově. Ale statečně se s ním snaží prát. „Jedna, dva, tri, četyre,“ zkouší to Oksana. Když se Olegovi povede bez chyb napočítat do deseti, zazní učebnou potlesk.
Vedle sebe se tu češtinu učí účetní, učitelky, bankéřka, žena na mateřské, kuchařky, zdravotní sestry, manažerky, ale také jedna operní pěvkyně. Pochází z Kyjeva, Charkova, Oděsy, Doněcku a dalších míst Ukrajiny.
Nakupování, části těla, povolání
Dnes se učí hodně slovíček. Ty pro nakupování, pojmenovávají běžné předměty, nábytek, barvy, části těla. „Oko, oči. Ucho, uši. Pusa, krk, hrudník, záda, bricho,“ zní sborově. Také jak se nazývají povolání si říkají.
Účetní Lidia si vše velmi pečlivě zapisuje, ptá se. A tak ji po chvíli zarazí, když se probírají zaměstnání, že to její je jiné. Zatímco kuchař má kuchařku, učitel učitelku, tak pro účetní je jeden tvar v mužském i ženském rodě. Lektorka vše vysvětlí a pokračuje ve výuce nelehkého českého jazyka. Probírají se také zájmena, množné číslo, to hodně trápí. „Jedna židle, tri židle, devět židlů,“ zkouší Marina. „Ne, ne, devět židlí. Ale to je hodně, hodně těžké,“ odpovídá jí lektorka. Studenti se snaží pochopit i zápory a další „zapeklitosti“ češtiny.
„Eto sul,“ snaží se Inna. „To je sůl. Dlouze,“ opravuje ji učitelka. „Cuk,“ zapomene mladá Ukrajinka na konci slova říci písmeno r. „Cukr. Zkuste si to ještě jednou,“ pobízí jí Dagmar Kučerová. „Pívo, vóda,“ zkouší to dál Inna. „Tentorát je to krátce. „Pivo, voda,“ usmívá se na ni ředitelka lounské knihovny. „Vejce, jogurt, džus, rýže, káva, můka,“ udělá už jen drobnou chybičku ve zbytku seznamu na nákup Inna. I jí třída nakonec zatleská.
„Auto, lampa, muž, dívka,“ správně vyjmenovává další slovíčka Olga. Úsměvný moment nastane za chvíli, když jedna z žen místo dívka řekne děvka. Lektorka ihned vysvětlí, že toto slovo má zcela jiný význam a několikrát se třídou zopakuje správný tvar. „Židle, stůl, koš,“ je úspěšná Irina. Hodina pak za chvíli končí zopakováním všeho, co se dnes naučili. Za chvíli tu je žlutá skupina…
V Lounech nyní češtinu uprchlíky učí i bývalý starosta města Jan Kerner, nebo Oksana Kaplanová či Táňa Tkadlečková. Stále tam ale hledají dobrovolníky, jak do „sborovny“, tak na hlídání dětí. „Atmosféra je opravdu skvělá. Neuvěřitelná energie a chuť se něco naučit. Všichni jsou jedničky,“ uzavírá a chválí opět své studenty ředitelka knihovny. A už plánuje také dětské lekce češtiny.
23
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
