Přitáhnou nejspíš každého. Pověsti vztahující se k místům, kde člověk žije a která důvěrně zná. Právě s takovým kalibrem přišel před Vánocemi publicista Vitalij Marek, který vydal u nakladatelství Baron milou knížku s jednoduchým názvem Pověsti Litoměřicka. U příležitosti autogramiády ke knize, která se uskutečnila v pátek před druhou adventní nedělí, jsme autora knihy Vitalije Marka vyzpovídali. Poté, co se desítkám lidí v informačním centru litoměřické radnice podepsal do knihy, o kterou byl vskutku nevšední zájem.

Kolikátá je to vaše kniha?
Sedmá. První byla Litoměřicko, druhá Na zdraví o pohostinství v Litoměřicích a Terezíně v dobách minulých, další tři Litoměřice v proměnách času, dále Ulice města Litoměřic. Neříkám poslední, ale v pořadí již sedmá.

Co vás k ní inspirovalo a přivedlo?
Odjakživa mě to zajímalo. Jak jsem se vyvíjel, byly to pohádky, pověsti. Vždycky jsem měl zájem o jejich sbírání, a proto jsem si takové věci uschovával.

Do jakých pramenů jste musel jít?
Čerpal jsem hlavně z knihy „100 pověstí z Litoměřic" od Jaroslava Rudolfa Tesaře. Mám hned tři vydání. A z německého vydání „Pověstí litoměřické župy" od autora Josefa Kerna, litoměřického archiváře, které vyšlo již v roce 1921 v Liberci. Pak z kdejaké knížky, v novinách. No prostě, kde se dalo.

Jak dlouho jste pověsti pro knihu dával dohromady?
Začal jsem je shromažďovat už před vojnou. Na ni jsem přišel do Litoměřic v srpnu 1961, takže tu budu 52 roků.

Kolik pověstí kniha obsahuje?
V knize je 219 pověstí rozdělených do 16 témat. Každé z nich má svůj obrázek. Ilustrace technikou lavírované perokresby jsou dílem vnučky akademického malíře Václava Aloise Šrůtka, sedmnáctileté středoškolské studentky oboru propagační grafika Aničky Žaludové. Hrozně se na mě zlobil můj vnuk, který dokončil druhý ročník Akademie výtvarných umění a teď má výstavu v Ostravě. Říkal: Dědo, Tobě bych to přeci dělal zadarmo! Ale nešlo to, bylo to hrozně nahonem, na zhotovení by bylo jen čtrnáct dní a musel by jezdit z Prahy do Litoměřic.

Kterou z pověstí byste vzal jako příklad?
Ono je to tak. Bylo těžké zpracovávání z německého textu. Germanismy, morbidní příběhy a chyběla poetika českých pohádek. Vybral jsem krátkou pověst o Sedle, které navštívil Josef II. Většina těch příběhů v němčině začíná „Jednou…". Tak jsem je musel upravovat. Samozřejmě jsem nebyl na práci sám, dělali jsme na textech určitou dobu s Václavem Vernerem a Jiřím Dvořákem, kteří jsou mými kamarády, pomocníky. Nakonec finále bylo hektické, od nakladatele jsem dostal šibeniční termín. Trvalo to nakonec přes tři týdny. Na knize jsem pracoval už dva roky, ale co jsem musel ke konci zvládnout, byl úprk.

Povedlo se tedy. Na čem pracujete nyní?
Předtím mě letos atakoval snad osmkrát Petr Prášil a chtěl, abych začal Štětí a jeho okolí. Což je dost složité, protože soudním okresem, pod nějž patřilo Štětí až do roku 1949, byla Dubá. Takže předtím veškeré záležitosti vyřizovali v Mělníku, Liběchově nebo v té Dubé. Teď na tom tvrdě pracuji. Jsou to městečka a vesnice, jako například Chcebuz, o které se prokazatelně píše už na začátku 10. století. Šlo o jednu z dvaceti obcí, kde český kníže Boleslav II. začal budovat své dřevěné kostelíky. Hned vedle je Brocno, vyhlášená památková rezervace.

Vraťme se však ještě k Pověstem Litoměřicka. V jakém nákladu kniha vyšla?
Dva tisíce výtisků. To je dvakrát větší náklad, než měly ostatní knihy. Důvodem je fakt, že zasahovala i do jiných okresů, které o ni měly zájem. Už předtím mě oslovovali učitelé a učitelky, že by taková kniha byla výborná k výuce dějepisu. Koneckonců, v úvodu této publikace píšu, že bych byl rád, aby příběhy, které se po staletí předávaly ústně, nezanikly.