Nikdy nás nepřestanou bavit. Po staletí lidé s chutí narušují svůj vnitřní klid a pohodu historkami o strašidlech, démonech a další temných entitách, které neusilují o nic menšího než o jejich duši a život. Plno příběhů a pověstí má i Ústecký kraj.

V repertoáru strašidelných historek nechybí obvyklé postavy hororů – v Českém středohoří bylo možné narazit na spáry vlkodlaka, a to až do začátku 90. let. Občas křížil cestu obrům, kteří se pohybovali kolem Brné a Němčí. Kromě Českého středohoří se jim ale zalíbilo i v Krušných horách. U Kamenice a Knínic zase řádili obři. V Ústí prý ubili jednoho člověka. „Nedaleko zříceniny Blansko se zdržoval hrozivý obr, který přebýval v lesích a působil tam velkou škodu,“ líčí v knize Pověsti z Čech Joseph Virgil Grohmann. Jednou se rozhodl obr, že poškádlí obyvatele města, a z výšky na ně metal smetí a výkaly. Nakonec to ale odnesl on a ze špíny onemocněl. Lékaři mu poradili koupel v řece Bílině, kterou město povolilo pod hrozbou smrti jen do večerního klekání. „Jednou k večeru, když byl ještě ve vodě, začali Ústečané vyzvánět a z města se vyhrnuly ženy s holemi a palicemi a utloukly obra k smrti,“ zakončuje vyprávění o obrovi z Blanska Grohmann.

Mimo obrů a vlkodlaků se kraj může chlubit výskytem upírů, bílých paní nebo ohnivých psů. A také děvčat, která bloudí po smrti světem. Třeba na Střekově smutní duch dcery hradního pána, jež se před nechtěným sňatkem vrhla ze skály.

Vampyrismus se traduje od první poloviny 14. století v Levíně, kde měla vstávat z hrobu manželka místního hrnčíře. Místní lidé s ní ale zatočili a prokláli jí srdce olšovým kůlem. „Krev z ní tak velmi tekla jako z hovada nějakého. Předtím spolkla svůj šlojíř až do polovice, a když se z úst vytáhl, byl všecek krvavý,“ zaznamenal příběh kronikář a benediktinský opat Neplach.

Zajímavé pověsti se vážou i k františkánskému klášteru v Kadani. „Pamatuji si jednu paní, která přišla do kláštera a ptala se mě, jestli tam pořád straší,“ líčí bývalý zaměstnanec Martin. „Když tam pracovala v 50. letech, v jedné části kláštera se objevovalo světlo, které prošlo zdí a zase zmizelo. Nikdo z tehdejšího archivu v Plzni, pod který klášter patřil, tam nechtěl jezdit, protože se báli,“ vypráví Martin. On sám nikdy nic podobného nezažil, byl ale svědkem návštěv proutkařů, kteří potvrzovali, že klášter je plný energií a může být branou, kudy se duchové dostávají do pozemských sfér.

Strašit mělo i v budově kadaňského finančního úřadu. „Úřednice se tam často měnily, odmítaly pracovat. Je tam divná energie. Zda přímo duchové, těžko říct,“ říká Kadaňan Ivan Klička. Před deseti lety tam podle historky, která se v Kadani šíří, měl proběhnout i rituál vyhánění temných sil. „Traduje se to v Kadani dlouho a bylo nemožné si na pověsti nevzpomenout, když se před pár lety vedle toho domu našla pochovaná těla a část hřbitova mířila i pod dům,“ vypráví Klička.

Hřbitov se nacházel na místě do konce 18. století, archeologové ho až do nálezu v roce 2016 považovali za exhumovaný. Ostatky se nacházely jen několik desítek centimetrů pod povrchem a dlažbou.

Velké množství legend, bájí a pověstí z našeho kraje se ale nedochovalo. Zmizely spolu s lidovou pamětí. „Pokud hledáme někde nějaká strašidla, mnoho z nich se ztratilo kvůli odsunu. Původní tradice a vzpomínky jsou zapomenuty,“ myslí si historik chomutovského muzea Jiří Kopica. Příběh, který naopak přežil i odsun německého obyvatelstva a těší se velké oblibě a možná přímo renesanci, je pověst o patronce Krušných hor Marzebille. Tu ale jistě všichni znáte.