Netají se tím, že i jeho v mládí přilákal do vězeňství lepší plat. „Přitáhly mě ale i dobré zkušenosti. Ve vězeňství dělal můj spolužák a tu práci mi doporučil. A tak jsem si řekl, proč to nezkusit,“ svěřuje se ředitel Věznice Bělušice Ondřej Kroupa. Vystudovaný učitel své volby nelituje. Dělá svou práci rád a dělá ji dlouho.

Pracovat ve věznici chce asi kuráž. Jak můžete vydržet za ostnatými dráty?
Pokud vás ta práce baví a chcete ji dělat dobře, tak se stane zajímavou a různorodou. Pak to pro vás není rutina za střeženou zdí. Vězeňství je práce s lidmi a jsem přesvědčený, že je prospěšná. Chráníme společnost a snažíme se, aby se odsouzení do věznice už nikdy nevrátili.

Jak dlouho jste ve věznici?
Začnu dvacátý rok. Začal jsem jako speciální pedagog, pak jsem pokračoval jako dozorce, zástupce vedoucího oddělení výkonu trestu, pak jako jeho vedoucí, dále jsem byl zástupce ředitele a teď jsem ředitel.

Jste tady od počátku kariéry?
Jsem stále ve Věznici Bělušice. Tato věznice je má srdeční záležitost. Já vím, že to může znít jako klišé, ale jsme tady jedna rodina. Samozřejmě se tato rodina už docela dost omladila, protože za poslední dva roky přišla řada nových zaměstnanců. Už jsme spolu něco prožili. Člověk se do práce těší, pokud má kolegy, kteří chtějí něco dokázat a jsou motivovaní. Takových lidí je tu hodně. Někteří tu pracují desítky let. Začínali jako příslušníci a pak, když opustili služební poměr, tak jsme se o ně dokázali postarat. Když jsou volné jiné pozice, tak jejich zkušeností a znalostí dále využíváme, protože se u nás osvědčili, znají to tu a my je. I díky tomu jsme velkou část věznice zvelebili vlastními silami. Někoho něco napadne a další to zrealizují. Velmi důležité je, že do péče o věznici zapojujeme odsouzené, čímž získávají pracovní návyky a různé dovednosti. Někteří před výkonem trestu nikdy řádně nepracovali.

Věznice se přirovnává k malému městu. Proč?
Věznice je opravdu takovým malým městem. Uvědomte si, že je tu sedm set odsouzených a dvě stě šedesát zaměstnanců, že musíme navařit, vyprat a zajistit teplo, vodu, údržbu, administrativu, návštěvy a práci pro odsouzené. Máme tu také zdravotnické středisko, pedagogy, psychology a ekonomy, jsou zde kantýny a jezdí k nám auta se zásobováním. Je tu zkrátka velký frmol. Jsme skutečně jako městečko o tisíci obyvatelích.

Práci tu má přes 60 procent odsouzených. Dá se to ještě zvyšovat?
Vše se dá zlepšovat, ale v současné době nás limituje počet zaměstnanců Vězeňské služby, kteří můžou provádět dohled nad odsouzenými. Ano, čím dál víc firem má zájem o zaměstnávání odsouzených, ale my nemáme dost příslušníků, kteří by s nimi jezdili ven do dalších provozů.

Čím je Věznice Bělušice charakteristická?
Je potřeba říct, že jsme věznice s vysokým stupněm zabezpečení. Vždycky se tradovalo, že Věznice Bělušice patří mezi ty lehčí věznice, ale není tomu tak. Máme tu například tři doživotně odsouzené, kterým se intenzivně věnujeme v rámci různých terapií. Dobře nám funguje také specializovaný oddíl, kde se staráme o odsouzené s poruchou osobnosti a chování způsobenou užíváním drog. Věznice byla kdysi také dost zanedbaná, ale teď je zateplená, moderně vybavená a v rámci investic ji stále zvelebujeme.

Koza jako dárek pod stromeček - skutečný dárek, který pomáhátěm nejchudším.
Ovce, kozy, mýdlo nebo pitná voda. Lidé o Vánocích přispěli těm nejpotřebnějším

Chystáte nějaké další výrazné vylepšení?
Připravujeme stavbu nové návštěvní místnosti, což považuji za velký krok kupředu. Očekáváme, že budeme zařazeni do projektu hrazeného z Norských fondů. Je v nich program na snížení stresu u malých dětí, když navštíví své zavřené otce. Tímto směrem chceme jít a přizpůsobit tomu novou návštěvní místnost.

Takže nějaký dětský koutek?
V současné době už dětské koutky máme, ale chystaná novinka by měla být víc osobnější. Standardní návštěvy probíhají ve větších prostorách, a když je v nich moc lidí, děti se tam bojí, jsou ze všeho vystrašené, pak začnou brečet a tím rušit ostatní návštěvníky. Nově se pro děti budeme snažit vytvořit přátelštější prostředí, aby neodcházely z věznice deprimované.

Podle zastánců tvrdšího přístupu ale věznice nemají vypadat moc útulně, mají odrazovat lidi od zločinu a nevytvářet recidivistům náhradní domov.
Je důležité položit si otázku: Co společnost chce? Chce odsouzené pouze trestat tím, že budou ve věznicích trpět a pak budou propuštěni? Anebo společnost chce, aby se do ní vraceli napraveni? Oni jednou mohou být našimi sousedy a každý soudný člověk chce mít přece slušného souseda. My tu pracujeme s řadou lidí, kteří nemají téměř žádné sociální návyky. Vyžadujeme kázeň, ale když je u toho nebudeme učit zvykat si na normální prostředí, tak si venku sami neporadí. Obzvláště dnes, kdy se společnost dynamicky vyvíjí. Pokud odsouzený ve věznici zakrní, tak prostě na svobodě neobstojí a nebude se umět ani chovat.

Co by podle vás měla tedy společnost dělat?
Když si společnost zvolí, že chce mít slušného souseda, musí do vězeňské služby víc investovat. Vězeňství potřebuje víc odborníků, další vychovatele, psychology a speciální pedagogy.

Pracovat ve věznici ale není snadné.
Ta práce tu opravdu není lehká. Kdo k nám nastoupí, musí počítat s tím, že během směny nebude v žádném kontaktu se svou rodinou, protože zaměstnanci, až na pár výjimek, nemohou mít ve věznici mobilní telefony. Příslušníci Vězeňské služby slouží dvanácti hodinové směny, a když někdo chybí, musí dělat přesčas. Je potřeba zdůraznit, že u nás pracují také ženy, a jsou i na postech, kde by se i muži báli. Všichni tu odvádějí obrovský kus práce, což není vůbec snadné. Jsou v neustálém kontaktu s odsouzenými, což bývá hlavně z počátku hodně stresující. Veřejnost by to měla vědět a práce vězeňského personálu by si měla vážit.

Je těžký přechod z civilního světa do věznice, kde panuje řád jako v armádě?
Pro mě to těžké nebylo z jediného prostého důvodu já jsem byl na vojně. Nově nastupujícího příslušníka, který nezažil kasárna, ale může přechod sem hodně zaskočit. Žádáme vojenské vystupování, protože jsme služba se zbraní a v uniformě. Navíc jsme rizikové pracoviště, jeden velký organismus, kde pořádek a kázeň musejí být dodržovány, jinak by hrozil kolaps. Naštěstí se dá na to zvyknout. Vězeňská služba nabízí i různé kurzy a podporuje další vzdělávání zaměstnanců. Umožňujeme lidem dodělat si maturitu nebo studovat vysoké školy.

Most přes Labe ve Štětí. Archivní foto
Otevřít opravovaný most ve Štětí alespoň pro pěší kvůli bezpečnosti nelze

Jste rád, že většina vězňů pracuje i ve firmách?
Určitě je to úspěch, ale není to jen o vysoké zaměstnanosti. Daří se nám odbourávat negativní nálady vůči propuštěným odsouzeným. Firmy, které by si předtím žádného nevzaly a řídily se jen rejstříkem trestů, už s nimi mají pozitivní zkušenost. Vědí, jak pracují a že mohou být přínosem. V poslední době máme dobré zkušenosti s tím, že firmy si pracující odsouzené po jejich propuštění nechávají.

Co považujete za největší změnu ve vězeňství za posledních 20 let?
Je to změna celé filozofie českého vězeňství. Hodně se změnila pravidla k zaměstnávání. Před pěti lety pracovalo venku deset patnáct odsouzených, teď jich je 150. Cílem je, aby jich pracovalo co nejvíce, aby si mohli vydělat a splácet dluhy. Dále jsme rozšířili extramurální aktivity, tedy speciální výchovné činnosti mimo věznici, a snažíme se, aby nebyly narušené rodinné vztahy odsouzených. Když splní podmínky a své povinnosti, vidí svou rodinu často a pravidelně, třeba v naší krásné zahradě za zdí věznice.

Ta zahrada je ojedinělá?
Naše okrasná zahrada byla první svého druhu v republice. Už jsme inspirovali další věznice, které se něco podobného snaží zrealizovat. Nám trvalo deset let zahradu vybudovat společně s odsouzenými.

Osvědčila se?
Mělo to rozhodně smysl. Zahrada je účinná odměna, která funguje. Odsouzení se dostanou mimo věznici a o zahradu se pod naším dohledem stále starají. Nikdo té vzájemné důvěry nezneužil a díky tomu jsme dosud neměli žádné mimořádné situace. Zahrada baví i naše zaměstnance, kteří se tam uvolní. S odsouzenými v ní společně pracují nebo dělají terapii. Zahrada je nejvíc využívaná o víkendech, kdy tam proudí velké množství návštěv. Posiluje to sociální vazby. Odsouzení jsou se svými blízkými v přírodě a mají civilní oblečení. Uvnitř věznice by měli šedivý stejnokroj, ve kterém je jejich děti někdy nepoznávají. Pro ně je i šok procházet povinnou prohlídkou. Na zahradě tyhle bariéry odpadají. Jsou však za tím tisíce hodin dřiny. Zahrada vznikla z místa, kde byly haldy kamení a štěrku.

Ondřej Kroupa
• Plk. Mgr. Ondřej Kroupa (44 let) je rodák z Mostu.
• Vystudoval pedagogiku se zaměřením na historii.
• Do Věznice Bělušice nastoupil po vojně, předtím krátce pracoval v mosteckém muzeu.

Historie Věznice Bělušice
Věznice Bělušice vznikla v roce 1958 jako nápravně pracovní tábor. Až do roku 1989, kdy měla 650 odsouzených, v ní končili pachatelé nejméně závažné trestné činnosti. Postupně přibývali odsouzení za závažnější zločiny. V únoru roku 2000 dosáhl počet vězňů svého maxima, 882 odsouzených. Modernizovaná věznice se v posledních letech přibližuje evropskému standardu. Z bývalého vepřína na svahu za věznicí vězeňská správa s pomocí odsouzených vybudovala společenské zahradní centrum, takzvaný projekt Návštěvy trochu jinak. Většina vězňů pracuje uvnitř areálu, nebo je vozí za prací do firem v různých okresech.

Na Štědrý den při zvonění na odpolední bohoslužbu ve zvonici v Roudnici nad Labem upadlo znějícímu zvonu srdce. Prorazilo podlahu zvonice a spadlo z patnácti metrů na zem.
FOTO, VIDEO: Zvon v roudnickém klášteře utichl na Štědrý den, utrhlo se mu srdce