V seriálu Příběhy pamětníků z Ústeckého kraje přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete na webových stránkách vašeho Deníku.

Logo Ústeckého krajeLogo Ústeckého krajeZdroj: se svolením Ústeckého kraje

Pochází z hornické rodiny. Když se v roce 1942 narodila, doma ji přivítal osmiletý bratr a o dva roky mladší sestra. „Dětství jsem měla úžasné. Táta jako horník vydělal slušné peníze, takže kromě lístků v rámci přídělového systému jsme si mohli dovolit kupovat potraviny i na volném trhu. Doma jsme měli malé hospodářství, dvě prasata, husy, kachny, slepice, velkou zahradu. Vzpomínám na to ráda,“ říká s pohledem na lesík kolem Podkrušnohorských domovů sociálních služeb v Dubí, kde teď druhým rokem žije. A tím, že byl tatínek horník, nemusela rodina odevzdávat tolik domácích produktů jako jiní. Navíc maminka nechodila do práce a starala se o děti a domácnost. A to i přesto, že po válce byla složitá doba, což jako dítě Marcela Kolářová moc nevnímala.

V Hrdlovce byl Důl Alexandr, kde si děti často hrály, stejně jako jezdily na kole v osadě Pokrok, která k městysu patřila. A do nedalekého Duchcova to bylo rovněž blízko. „Táta uměl vzít za práci, byl dříč, ale říkal, že i kdyby měl deset synů, žádný by nesměl dělat na šachtě. Asi věděl, proč to říká. Když měl prezident Gottwald nějaké životní výročí, nakopala jeho úderka stejný počet vagónů uhlí. Do dolu jsem se podívala jako dítě jen jednou při příležitosti návštěvy nějakého pionýrského zájezdu,“ vzpomíná s úsměvem Marcela Kolářová a dodává, že se vše změnilo, když táta vystoupil v roce 1952 z KSČ.

Ostatně ani ji nevzali do pionýra, byla prý příliš živá. „Ale mně to vůbec nevadilo. Byla jsem lotr první třídy, říkali mi, že jsem měla být spíš kluk. Jako malí jsme navštěvovali cizí zahrady a ochutnávali tam ovoce. Tatínek se zlobil s tím, že to přece všechno máme doma. Ale já mu pořád oponovala, že jablko odvedle lépe chutná.“ Ráda také chodila do tanečního kroužku, divadelního spolku, recitovala básničky.

Zdeňka Kubicová prožila desítky let v Jirkově. Nyní žije v domově v Mašťově.
Na sever Čech přišla Kubicová kvůli práci. Jirkov mám ráda, vzpomíná

Po osmiletce chtěla paní Marcela studovat na ekonomické škole v Teplicích a úspěšně složila přijímací zkoušky. Domů však přišlo písemné vyrozumění, že nebyla pro velký zájem přijata. „V roce 1968, kdy jsme dostávali kádrové materiály, jsem se ale dozvěděla, že pravým důvodem bylo tátovo vystoupení ze strany i to, že jeden ze sourozenců už studoval. I když se mi pak nabízelo místo v administrativě, šla jsem rovnou po škole pracovat do fabriky jako dělnice do výroby kočárků a hraček. S tamním kolektivem mi bylo lépe,“ vysvětluje Marcela Kolářová.

Pracovala také v Kovosu v kovovýrobě, jako administrativní síla v internátní škole, byla sociální pracovnicí v dětském domově. Když odsud chodívávala po práci domů, hodně se prý nabrečela po přečtení dokumentů o osudech těch dětí. Patnáct let také vedla duchcovský dům kultury, kde se setkala s Menšíkem, Zázvorkovou a dalšími herci.

Školu si nakonec dodělala

Když už byla Marcela Kolářová vdaná a vychovávala osmiletého syna, rozhodla se, že si ekonomku s maturitou dodělá ve večerní škole. „Učitel si tam ze mě dělal srandu, že jsem v jedné ruce nosila tašku s učením a v druhé tašku s jídlem. Byla to hektická doba, protože hned po učení jsem musela doma uvařit.“ Manžel prý byl samá ženská, uvažovala proto o rozvodu, ale nechtěla dítěti brát tátu, když byl malý. Později manžel odešel s jinou ženou, a tak zůstala nějaký čas se synem sama. „Druhý muž byl ale vynikající, byl o osm let mladší, což tehdy nebylo úplně obvyklé,“ vzpomíná a ukazuje na jeho podobiznu na poličce.

Dnešní mladou generace chápe, ale zároveň říká, že je taková, jakou jsme si ji vychovali. Na svého syna si ale stěžovat nemůže. „Udělal by pro mě první a poslední. A to samozřejmě i já. Že jsem si podala žádost o domov důchodců, syn nevěděl a dodnes se za to na mě zlobí. Lákal mě, abych bydlela u něj v Postoloprtech nebo u vnučky, ale to jsem odmítla, protože by to třeba nedělalo dobrotu. Jezdí sem teď za mnou do domova každou chvíli na návštěvu. Já jsem tu spokojená, jsou tu skvělé sestřičky i pomocný personál a pestrý volnočasový program.“ Ještě by se prý ráda podívala jednou do Prahy na místa, která jako malá nestihla navštívit, když byla u strýce s tetou.

Podkrušnohorské domovy sociálních služeb Dubí – Teplice

Domovy jsou v Dubí Na Výšině a v Ruské ulici a v Teplicích u Nových lázní. Domovy nabízejí laskavé a klidné prostředí, klienti bydlí v jedno až třílůžkových pokojích. Nabízejí také příjemné okolí, altánky pro relaxaci a mnoho možností pro vyžití klientů.