Smrt přilétla na poslední chvíli z letního nebe

Nebo ostřelovat a bombardovat silnice, obce a města v posledních dnech války.

Jak situaci viděli lidé v roce 1945? Vážným signálem brzkého konce války na severu Čech byl noční východ slunce nad Drážďany. Ve skutečnosti lidé viděli v noci ohromnou záři po bombardování Drážďan.

Vzpomínky na bombardování

Osmnáctiletý Bedřich Brabec z Ústí nad Labem si vzpomínal na začátek bombardování: „Nejprve nad tmavý horizont vystřelovaly velké svazky vysokých plamenů. Šlehaly do velké výše a zářily několik vteřin a potom zmizely. Až později se objevila záře. Vzdáleně mohla připomínat kotouč, či spíše elipsu nad horizontem. Dolní část těsně nad horizontem byla zřetelně jasná. Byl to svit plamenů. Záře se rozšiřovala do výše a do stran, ale postupně ztrácela na intenzitě. V horní části světelné elipsy se záře požáru rozplynula v noční tmě."

Letecké útoky probíhaly ve dnech 13. - 15. února 1945. Tehdy 3 900 tun amerických a britských pum zničilo 34 kilometrů čtverečních města. Zabito bylo 25 až 35 tisíc lidí.

Podle pamětníků čeští Němci v příhraničí od chvíle, kdy viděli noční záři nad Drážďany, byli již značně nejistí, až vystrašení.

Krátce před koncem války došlo 17. a 19. dubna 1945 k náletům amerických bombardérů na Ústí nad Labem. Třetí říše, do které v té době patřilo také Ústí, se hroutila. Již to věděli všichni, přesto náhle začaly padat bomby.

Bylo to nutné?

Na tuto otázku jsme hledali odpověď v roce 2009. Tehdy si extrémisté usmysleli, že 18. dubna 2009 budou v Ústí nad Labem mašírovat na upomínku bombardování města. Podle extrémistů bylo bombardování zbytečné. Byl konec války.

Odpovědí byla publikace „Konec druhé světové války Ústecký deník a AOS publishing proti zkreslování historie autonomními nacionalisty". Jednou z odpovědí obsaženou v knize je pohled Václava Houfka, tehdy vědeckého tajemníka (dnes ředitele) Muzea města Ústí nad Labem.

Houfek souhlasí s tím, že bombardování je z dnešního pohledu plné paradoxů:

„Bohužel, český úhel pohledu na konec války většinu našich spoluobčanů udržuje v domnění, že válka skončila 8. května 1945. Ale to je jenom náš evropský pohled.

Ve skutečnosti spojenci věděli, že čím dříve ukončí válku v Evropě, tím více se budou moci naplno věnovat válce v Asii proti Japonsku. Američtí velitelé počítali s tím, že s posledním výstřelem na evropském bojišti se může u nich na stole objevit dálnopis s rozkazem, aby se jednotka do určitého data připravila k přesunu do Tichomoří.

Spojenci spěchali, aby bylo u nás dosaženo co nejrychleji ukončení bojů, tedy aby skončila válka na jedné ze dvou front. Proto bombardovali továrny, kde mohly nacistické armády získat poslední pohonné hmoty, poslední munici, poslední opravené tanky a samohybná děla a letadla. Letci museli zlikvidovat všechny železniční křižovatky a velká seřaďovací nádraží, aby znemožnili přesun nacistických divizí."

Proč ale přitom byl zničen střed města? Houfek upozorňuje na technické podmínky té doby: „Letci bombardovali Ústí z výšky několika kilometrů. Na tehdejší stav techniky bombardéry B-17 bombardovaly město přesně. Stranová úchylka byla jenom několik set metrů vpravo či vlevo. Bohužel ve stísněném prostoru Ústí nad Labem železniční křižovatka probíhala centrem města. Proto domy ve vzdálenosti 250 metrů od trati byly smeteny také. Je skutečným zázrakem, že na městské divadlo, které je nějakých dvě stě padesát metrů od trati, nespadla žádná bomba. Jenom tlaková vlna smetla střechu a vytloukla okna."

Pokud extremisté organizující v dubnu 2009 protestní shromáždění proti americkým náletům tvrdili, že v důsledku náletů přišlo o život asi 1500 lidí, v publikaci o bombardování Ústí nad Labem je zdůrazněno, že v úmrtních matrikách je zapsáno 519 obětí náletů.

Do matrik nebyly zaneseny oběti, které zemřely při dopadu bomby a nezbyly po nich žádné pozůstatky, a zranění, kteří zemřeli na následky náletů v jiných městech nebo až po roce a déle.

Z tohoto pohledu lze říci, že hlavním motivem bylo urychlení konce války. Ale jaká byla situace o několik týdnů později, v květnu 1945?

Přilétli dravci s rudou hvězdou

Sovětské letectvo bylo schopné útočit na taktické cíle (silnice, mosty, lokomotivy a automobilové kolony) na území Čech a Moravy až počátkem roku 1945. Nad Čechami běžně létali americké stíhačky známí také jako „kotláři" útočící na železniční trati.

Když proběhl 19. dubna 1945 druhý americký nálet na Ústí nad Labem, další den se v novinách objevila informace, že bombardéry zničily obytné čtvrti ve středu města a na Střekově, ale také došlo odpoledne 19. dubna k útokům sovětských hloubkových letců.

V článku stálo, že u Ústí se objevil větší počet sovětských hloubkařů, kteří ohrožovali uprchlíky. Přitom bylo zasaženo větší množství žen a dětí. Na cestách bylo více lidí i proto, že utíkali kvůli bombardování z města Ústí nad Labem, a na ty zaútočili sovětští hloubkaři.

Nejen tehdy, ale ve více případech v posledních dnech války byly silnice cílem hloubkařů. Sovětské letectvo v posledních dnech a hodinách „zametalo" i na Děčínsku.

Na nálety doplatil 7. května Děčín, kam dopadlo asi 500 bomb. Martin Veselý v publikaci Hvězdy nad Krušnohořím uvádí, že ve zprávě z roku 1947 je zdůrazněno: „… bombardování bylo provedeno bezplánovitě, v posledních hodinách války… přispělo ku zvýšení zmatku ve městě, přeplněném uprchlíky, vojskem, raněnými a zajatci. A dodalo poslední ránu těm, kteří chtěli město brániti…"

Sovětští letci byli kritizováni mimo jiné za to, že pod jejich palbou zahynulo mnoho utíkajících civilistů na silnicích.

Ale pro letce pohybující se nad terénem rychlostí několika set kilometrů v hodině byli lidé na silnici jen pohybující se cíle kolony nepřítele. Mnohokrát během postupu sovětské armády byly promíseny německé jednotky s ustupujícími kolonami německých běženců.

Stíny sovětských křídel se ukázaly nad severem Čech i 8. května. Bombardéry, bitevní letouny a stíhačky podporovaly postup sovětské armády ze Saska směrem na Prahu. V ten den naopak hlavním cílem zbytku nacistického letectva bylo dostat se z českého prostoru bez úhony do amerického zajetí.

Proto se nelze divit, že 8. května 1945 posledním sestřeleným letounem pilota německé proudové stíhačky Me-262 na severu Čech byla sovětská stíhačka americké výroby P-39 Aircobra od 129. gardového stíhacího pluku. Došlo k tomu při odletu poslední skupiny proudových strojů Me-262 z žateckého letiště do americké okupační zóny.

Poslední útoky

Útoky sovětského letectva během 8. května, tedy v poslední oficiálně den války, byly taktického charakteru. Docházelo k bombardování silnic i komunikací ve městech, s cílem znesnadnit pohyb nacistických vojenských kolon.

Ve vzduchu byly bombardéry, bitevní letouny a zajištění jim poskytly stíhačky, které také podnikaly hloubkové nálety jako „kotláři". Například v prostoru zhruba mezi Budyšínem až Českou Lípou stíhači měli zničit přes dvě stě nákladních aut a různých povozů.

Ještě 9. května létaly sovětské letouny nad Mělnickem, Litoměřickem a Českolipskem, a podél česko německé hranice.

K útokům docházelo též na Liberecku, kde bylo shozeno přes 80 tun pum. Cílem byla vozidla na silnicích, železniční tratě a letiště v Hodkovicích nad Mohelkou. Malé skupiny bombardérů Pe-2 bombardovaly např. Litoměřice, Těchlovice či Nymburk.

Mostecký badatel v oblasti letecké války na Mostecku Edvard Beneš uvedl, že také došlo k bombardování v Mostě sovětským letectvem 8. května 1945, kdy nad městem přeletělo několik letadel. V kronice města ani v dalších dokumentech se nepíše, o kolik letadel šlo. K náletu došlo údajně kolem 9. hodiny ráno.

„Letadla shodila tři bomby. Jedna z nich zasáhla roh budovy okresního soudu. Při bombardování zahynuli dva němečtí vojáci a sedm Francouzů. Ve čtyřech případech je potvrzeno, že šlo o válečné zajatce, další dva byli asi civilní dělníci a jeden je veden jako neznámý údajně Francouz. Další obětí byl tapetář, městský zaměstnanec a dvě ženy: pomocnice v domácnosti a žena v domácnosti. Totožnost jednoho mrtvého muže se nepodařilo zjistit. Celkem zemřelo 14 osob," uvedl Beneš.

Poslední vlna

V první den míru, kdy nacistický režim a jeho armáda oficiálně kapitulovaly, sovětské letectvo 9. května 1945 ještě provádělo útoky proti pozemním cílům.

Proč? Ačkoliv nacistická armáda kapitulovala, nezůstaly vojenské jednotky poraženého nepřítele na místě. Pokračovaly v přesunech. Tím porušily kapitulační podmínky. Co bylo ze sovětského pohledu přesunem, bylo z německé strany úprkem k americké okupační zóně.

Nemohlo sovětské velení mávnout nad kolonami rukou?

Nedalo se vyloučit, že může dojít k přeskupování fanatických skupin, zejména příslušníků SS. Ti se nechtěli s kapitulací smířit. Kromě toho nenávisti a krutosti bylo více než všeho jiného. Vždyť při německém protiútoku 25. dubna 1945 němečtí vojáci povraždili 14 raněných polských vojáků a o dva dny později povraždili transport s dalšími asi 200 těžce zraněnými polskými vojáky polské 2. armády poblíž československo německé hranice. Poláci 8. května začali osvobozovat české pohraničí v oblasti Šluknovského výběžku.

Jak to ve válce bývá, zničeno mohlo být během náletů cokoliv: Piloti hlásili také zničení přívozu přes Labe, na libereckém nádraží zaútočili na vlak. Typický byl „lov" prchajících Němců nejen kolem Mělníka, Mladé Boleslavi a na Českolipsku, ale kdekoliv v českém příhraničí. Řada pum dopadla na obydlené domy omylem.

Hroby v příkopech

Po útocích na kolony prchajících směrem od postupujících sovětských jednotek byly oběti náletů „kotlářů" často pohřbeny přímo na místě smrti provizorně do příkopů nebo vedle silnic do mělkých hrobů.

Také obyvatelé na Ústecku zažili v posledních válečných dnech tyto nálety. Vyprávěli o kolonách německých vojáků a civilistů prchajících před Rudou armádou.

Martin Veselý v publikaci Hvězdy nad Krušnohořím např. zmiňuje 8. května 1945 odpolední útok sovětských letců na ustupující kolony jednotek SS v Chlumci a na vojenskou kolonu v Telnici. V Tisé letci ostřelovali též kolonu, jenže to byli francouzští, polští a sovětští zajatci.

Ústecký střelmistr Petr Mikula má k dispozici vzpomínky místních Němců: „Silnice z Libouchce až do Telnice byla stále plná. Objevovala se sovětská letadla a v nízkém průletu stíhači stříleli do všeho, co se pohybovalo. Podél silnice bylo nutné hned zakopávat mrtvoly, protože byl teplý květen. V okamžiku, kdy již byl skutečný mír, podél silnice jako připomínka této tragédie zůstaly hrboly (hroby) na okraji silnice."

V klidu mírových dnů byly provizorně pohřbené mrtvoly vyzvednuty a řádně pohřbeny, podobně jako mrtví z provizorních hrobů kdekoliv jinde, kde zemřeli koncem války lidé a nebylo možné je ihned odvézt do márnice.