Pobyt v hernách s blikajícími automaty se podobá peklu, říká bývalá gamblerka

Zdroj: DeníkJak moc se kniha liší od vašeho příběhu?
Liší se jen v detailech, občas jsem popustila uzdu fantazii, ale převážná většina toho, co Milena zažívá, vychází z vlastní zkušenosti.

Zvolila jste úderný název, který hodně napoví. Měla jste o něm hned jasno?
Název knihy vznikl už v roce 2011, kdy jsem o závislosti napsala svůj první blog. Ač jsem pak během psaní v roce 2020 vymýšlela jiné názvy, Cesta do blikajícího pekla nakonec zvítězila. Protože pobyt v hernách s blikajícími automaty se opravdu podobá peklu. Z mého pohledu určitě.

Roman Knížek: Nanomembrána je pro mě jako dítě, olympiáda je třešnička na dortu

Nedávno proběhl křest knihy spojený s autogramiádou v libereckém Knihkupectví a antikvariátu Fryč. Plánujete další podobné akce, besedy?
Samozřejmě si přeji, aby kniha zaujala například i školy, léčebny závislostí či knihovny. Uvítám jejich zájem o besedy či autorské čtení. Zatím jsem pozvána do psychiatrické léčebny v Opavě a moc se na to těším.

Lze knihu vnímat jako takovou terapii, vypsání se ze závislosti?
Určitě ano. Tím vypsáním se jsem za sebou zabouchla jakési pomyslné dveře za touto nehezkou etapou v mém životě.

Můžete popsat, nastínit začátky svého gamblerství? Vybavujete si zpětně ten spouštěč?
Tohle asi bude znát každý, kdo bojoval, nebo ještě bojuje se závislostí na gamblingu. Vzrušení z nenadálé výhry, touha zkusit něco nového a často se u toho vyskytují osoby, které řeknou: „Zkus to.“ Začíná to obvykle stovkou a končí několikasettisícovými dluhy.

Co vás nutilo neustále se vracet k automatům a zkoušet své štěstí? Jak dlouho jste se závislostí bojovala?
Nejdříve právě ten adrenalin (dá to? - nedá to?) a pak potřeba vyhrát zpět peníze, které do toho „zahučely.“ Trvalo to téměř dva roky v kuse a nějaká recidiva. Ale potom doslova ze dne na den jsem s tím nadobro skončila, zjistila si informace o registru osob vyloučených z hazardu a udělala krok, který byl pro mne velmi důležitý. Nechala se tam zapsat dobrovolně. A byl to ten nejlepší nápad, jaký jsem mohla pro sebe udělat. Jen lituji, že ten registr nefungoval dříve.

I život s ekzémem může být TOP, říká blogerka z Jablonce Inka Teschinská

Dá se odhadnout, kolik peněz jste prohrála?
Prohrála jsem určitě více než půl milionu, odhaduji okolo tři čtvrtě milionu, a jsem ráda, že mé finanční možnosti byly omezené, jinak by ta částka byla ještě vyšší.

V jakém momentu jste si uvědomila, že už máte problém?
Přesně v tu chvíli, kdy jsem si začala na hraní půjčovat. Nejdříve od kamarádů a známých, posléze u různých bank i společností poskytujících super rychlé půjčky. Ale místo, abych ten problém řešila, tajila jsem svou závislost, jak nejdéle to šlo. Styděla jsem se za svou slabost.

Jak moc závislost ovlivnila vaše každodenní fungování?
V období „vrcholu“ hráčské kariéry jsem dávala přednost hraní před ostatním. Rodinou, prací, koníčky… Měla jsem tzv. v hlavě vymleto a nablikáno. Málo jsem jedla, zato hodně silně kouřila.
Jediné, co se mi tenkrát vyhnulo, byl alkohol. Jsem téměř abstinent a u bedny jsem neměla potřebu pít, krom koly a dalšího nealka, které je v kasinech zdarma.

Měla závislost dopad na vaše rodinné vztahy?
Samozřejmě. Důvěra se velice těžko získává zpět, ale je to na dobré cestě. Mám podporu těch nejbližších, jako jsou dcery a manžel, a rozhodně je už nechci nikdy zklamat.

Hlad po zahraniční muzice byl v devadesátkách obrovský, říká liberecký DJ

Kolik času zabrala cesta, než jste se cítila dost jistá, že jste dokázala závislost porazit? Pokud se nepletu, odmítla jste pobyt v léčebně…
Ano, do léčebny jsem nechtěla, ač má hrdinka Milena toto podstoupila. Nesnesu několik dní v nemocnici, to mám chuť utéct už po pár hodinách, natož několikaměsíční pobyt v léčebně.Věřila jsem, že to dokážu sama. A podařilo se to ve chvíli, kdy jsem s tím opravdu chtěla seknout.Teď mohu s čistým (nebo klidným?) svědomím říct, že jsem z toho venku a žádná další recidiva se konat nebude. Ta kniha je vlastně jakási tečka. Ale na rozdíl od té, o které se teď hodně mluvilo, moje je definitivní (úsměv).

Působíte, že tuto etapu života berete s nadhledem a jste otevřená. Je to jen zdání? A pokud ne, jak dlouho trvalo, než jste zaujala tento postoj?
Já byla otevřená vždy. Často jsem i kvůli tomu dostávala „naloženo“ v diskusích pod mými blogy, naposledy nedávno, když jsem napsala o insolvenci. Moje hráčská minulost není něčím, čím by se člověk chlubil, ale tohle téma by nemělo zůstat tabu. Už kvůli lidem, kteří se závislostí bojují a má kniha a zpověď jim třeba může pomoci. I kdyby jen jeden člověk s gamblerstvím přestal díky mé knize, mělo její vydání smysl.

Neozývají se na vás s prosbou o pomoc lidé mající podobný problém?
Po uveřejnění rozhovoru v DVTV mi přišlo několik zpráv od lidí, kteří byli, nebo jsou ještě závislí na hraní. Pro některé to byl snad impuls s tím skoncovat a držím jim palce. Ten problém nejsou jen kasina. V době lockdownu mnoho lidí přešlo na on-line hraní a sázení. Ale také se mi ozval člověk, který tvrdil, že i zákaz vstupu do heren se dá v pohodě obejít. A nemyslím teď existenci ilegálních heren, ale například možnost hrát na cizí zákaznickou kartu. Takže i lidé, kteří se do registru dostali z důvodu insolvence nebo exekucí, si dál mohou nacházet cestičku, jak zákaz obejít. A to je špatně.

Nastal od vystoupení z anonymity okamžik, kdy jste chtěla vzít toto rozhodnutí zpět?
Zatím ne (úsměv).

U mnoha závislostí se říká, že člověk není vyléčen, ale např. u alkoholu je abstinující. Jak to vnímáte vy?
Je to tak. Budu doživotně abstinující. Jsem toho názoru, že sklon k závislostem je do jisté míry dědičný, a tak si musím dávat velký pozor. Momentálně jsem závislá na psaní a sladkostech (smích).

Proč si myslíte, že v dnešní době mají lidé tendenci místo řešení problémů a komunikace hledat útěchu v závislosti?
Je to asi rychlejší. Než vyhledat odbornou pomoc, je snadnější sáhnout po láhvi, sednout k automatu, nebo on-line vsadit. Ale následky toho jsou pak dlouhodobějšího rázu a stejně je potřeba tu pomoc nakonec vyhledat. Navíc nás k tomu pobízejí různé reklamy, které slibují pohodový život, když si člověk vsadí a vyhraje.

Je něco alespoň trochu „pozitivního“, co vám to období dalo?
Zjištění, že když za vámi celou dobu stojí vaši blízcí a přátelé, dá se nakonec vše zvládnout. A že jsou horší věci, než prohrát v automatech. V mém případě vyrovnat se s postižením našeho syna.