Rumunští Češi z Ústí míří do Banátu, nejsou sami. Vzkvétá tam agroturistika

Jen co měl po maturitě, odjel do Česka. 18letý Josef Löw tady měl už nějaké kamarády z jeho domovské vesnice Eibentál. Tedy jedné z šesti obcí rumunského Banátu, kde byla a stále je početná česká menšina. Právě do Eibentálu se léto co léto už skoro 10 let sjíždějí Češi na vyhlášený hudební festival.

V Eibentálu žilo zkraje 90. let odhadem 600 Čechů, teď jich tu zůstalo kolem dvou set. Stovky jich odešly v uplynulých dekádách do Česka, zejména do Plzeňského a Ústeckého kraje, kde nejsnadněji našli práci. V Ústí nakonec skončil i Josef. Jeho první kroky ale vedly do Prahy. Nabral ho podnik Mitas na pneumatiky. V Eibentálu se osobně angažoval ředitel gumárenské firmy. „Po mši před kostelem hlásil, že kdo chce za prací do Česka, může,“ vypráví Josef, který pak v pražské firmě pracoval skoro 20 let. Zpočátku byl v Česku na vízum, po vstupu země do Evropské unie si i s manželkou vybavili dvojí občanství.

Doučování v ghettech má svou „kuchařku“. Projekt Člověka v tísni ocenili experti

Ženu Editu si Josef našel ještě v Rumunsku a záhy si ji přivedl do Česka. Začala pracovat v pekárně, pak ji také zaměstnal Mitas. „Začátky byly krušné, bydleli jsme v malých pokojících v ubytovnách podřadné úrovně,“ vzpomíná dnes Edita v útulném 4pokojovém bytě v ústecké čtvrti Krásné Březno. Ten si pořídili v roce 2008, když čekali prvního chlapce. Josef pak do pražské „Mitasky“ ještě 10 let dojížděl, než si našel práci v Ústí. A to v tehdejším Metalu, který se dnes jmenuje Kolbenschmidt. Tam začala pracovat také Edita, když měla po rodičovské i s druhým Löwovic dítětem.  

Vracejí se za rodiči, klidem a prací

V Ústí a okolí žije dnes několik jejich dalších příbuzných nebo známých z Eibentálu. Jedni bydlí přímo v panelákovém bytě naproti jejich dveřím. Zatímco ale Löwovi a další dvě rodiny rumunských Čechů v Ústí mají už sbaleno, jejich sousedi zůstávají. V Rumunsku už nikoho nemají. Právě návrat za rodiči je hlavním důvodem, proč se po dlouhých letech vracejí do Banátu Josef s Editou i s dětmi. „Kdybychom tam nikoho neměli, možná bychom se také nevraceli. Už jsem si tu docela zvykl,“ říká Josef. Na rumunském venkově sice není moc práce, ale oni ji mají přislíbenou v pohostinství.

Kromě rodiny, u které najdou bydlení, je láká zpět klidné vesnické prostředí. Nad návratem museli přemýšlet i s ohledem na perspektivu jejich dětí. Starší chlapec chce být už odmalička policista. Uklidnilo je, že se na něj může učit i ve městě, které je relativně nedaleko Eibentálu. Na ten jsou obě dvě děti zvyklé, každé léto tam jezdily na prázdniny. Čeští přátelé, které Löwovi získali v práci i kostele v Praze a Ústí, jim budou chybět. Také jistota zdravotní péče, která je v Česku na vyšší úrovni než v Rumunsku. Odchod mají naplánovaný na leden, až prodají byt. Po příjezdu do Rumunska je pravděpodobně čeká karanténa jako minulý rok, když tam jeli na Vánoce.

Stezku proklestil archivář s motorovkou, lidé si ji našli. A už má i průvodce

Přímo Eibentálské sice vysoká čísla nakažených covidem nestraší, přesto bylo donedávna Rumunsko „v červené“. Loni se kvůli epidemii ani nekonal banátský hudební festival. Teď je tam ale situace lepší než v Česku. Zabrala tam podobná drakonická opatření, se kterými se momentálně potýká Česko. Na to budou vzpomínat v dobrém. „Měli jsme tu pravda i špatné zážitky, ale i spoustu dobrých,“ říká Edita. Oba dva byli pracanti. „Kdekoli jsme dělali, udělali jsme si jméno. Když jsem končil v Mitasce, šéf čekal 6 měsíců, než za mě přijal náhradu. Ani z Kolbenschimidtu v Ústí nás nechtěli pustit,“ dodává Josef.

Míří sem zpět víc rodin. I díky agroturistice

Do Banátu se nyní vrací hned několik rodin, potvrzuje spolupořadatel hudebního festivalu Banát Jiří Řehák z Tisé na Ústecku, dnes i náměstek krajského hejtmana. Návrat zpět je ale podle něj spíš anomálie, než trend. Velká většina emigrantů, kteří do Česka už dříve přišli za prací, tady zůstává. Někteří z navrátilců najdou práci v manufaktuře, kde místní s podporou Čechů vyrábějí například čaje, medy nebo pálenky. Podnik nastálo zaměstnává 16 lidí, v sezoně ještě větší počet díky turistům, kterých je víc a víc. „Ještě v roce 2009 přijelo do Eibentálu 48 lidí, teď jich tam jezdí až dvě stě krát víc. Agroturistika ty rodiny dokáže vrátit zpátky, to je poprvé, co je ten emigrační proces obrácený,“ podotýká Řehák.

Ten už několik let pořádá i expedice středoškoláků z Česka do Banátu. Kromě organizovaných skupin studentů tam jednotlivce i neorganizované skupiny z Česka už od 80. let minulého století láká atraktivní krajina, pohostinní lidé mluvící naším jazykem, možnost táboření pod širákem s ohněm a vhodné výchozí místo pro přechody malebných hor. Ještě větší popularitu získala lokalita po roce 2000 zejména díky organizaci Člověk v tísni, ale i díky zavedení turistického značení. V posledních deseti letech se dá hovořit dokonce o boomu atraktivity Banátu mezi Čechy. A to především díky hudebnímu festivalu Banát, kam se z Česka dokonce vypravuje vlak.