Naděje, zklamání a strach. Výstava v děčínském muzeu ukazuje život za války

A Češi?
Češi ho měli o dost těžší, protože byli neustále pod dohledem a nesměli spoustu věcí. Nemohli se shromažďovat a mluvit na veřejnosti česky. Věděli, že je neustále někdo špicluje. Těžké to měli pochopitelně váleční zajatci. Hodně záleželo na tom, odkud byli. Nejhorší to měli sovětští váleční zajatci, kterým se dostávalo mizerného zacházení, trpěli nedostatkem jídla nebo špatným hygienickým zázemím.

Byla stejná situace i u jiných zajatců?
Například Francouzi měli od roku 1943 statut takzvaných Svobodných Francouzů, takže už nemuseli být v zajateckých táborech. Protože jejich kapacita už nedostačovala. Tím, že mohli ven, tak do roku 1944 nejčastějším trestným činem bylo, že sudetské Němky měly románek s Francouzem nebo nějakým jiným zajatcem. Což bylo poměrně tvrdě stíhané a docházelo k trestům, které známe z poválečných let.

Jak tyto tresty vypadaly?
Oholili jim třeba hlavy nebo je nechali stát na pranýři. A Francouze poslali do koncentráků. Takže legrace to nebyla, ale těch případů bylo poměrně hodně.

Jak nás vidí Místo pro život? Kriminalita, požáry, ale i příroda a levné byty

Jak vznikla výstava dokumentující všední život v Sudetech, kterou mohou lidé vidět v děčínském oblastním muzeu?
Připravil jsem výstavu Naděje, zklamání a strach, která byla bannerová. Loni měla vernisáž na Filosofické fakultě UJEP. Shodou okolností se tam ocitl ředitel děčínského muzea Vlastimil Pažourek a říkal: To převedeme na velkou výstavu, do 3D. Opravdu jsme na tom začali ještě na podzim pracovat, postupně vznikla idea a z ní tato výstava.

Zdroj: DeníkJaký má výstava Zklamání, strach a naděje příběh?
Idea je ukázat návštěvníkům to, co dlouho vidět nebylo. Tedy podívat se na válečná léta tehdejších většinových obyvatel, tedy sudetských Němců. Co místnost, to určitý příběh nebo téma. Začínáme v místnosti, která by měla být určitým šokem, protože hákové kříže působí velmi agresivně. Následně symbolicky projdeme hranicí mezi Říší a Protektorátem, která ve velkoněmeckém prostoru nedávala příliš smysl. Karl Hermann Frank o ni ale velmi stál, protože mu dávala jistý pocit autonomie. A později o ni stáli i v Sudetech, protože měla bránit návratu Čechů.

Bylo složité tuto hranici překonat?
Musel jste mít z obou stran propustku, byla poměrně přísně střežená. Výjimku měli lidé, kteří bydleli do deseti kilometrů od hranice, těm stačil hraniční průkaz. Na dohledu na hranici se podílelo četnictvo, ochrannou policií či rezervními policisty. Pro mnohé říšské Němce byla existence hranice nepochopitelná, což se ukazovalo po roce 1941, kdy v Protektorátu vznikla celá řada lazaretů, kde měli říšští Němci své blízké, které chtěli navštívit. Jeli třeba vlakem z Berlína a zasekli se v Lovosicích, protože neměli propustky.

Součástí výstavy je také velký soubor fotografií. Kde se je podařilo nalézt?
Je to několik let starý náhodný nález přibližně 1800 fotografií, které nafotil v letech 1940 až 1945 zaměstnanec tehdejších říšských drah v Děčíně. Zachytil na nich rodinný život, své spolupracovníky i výlety. Je to příběh obyčejného člověka ve válečných letech.

Pro rodinu zesnulého hasiče a záchranáře vyhlásili jeho kolegové sbírku

Jak jsou fotografie tematicky rozdělené?
Začínáme říjnem 1938, pohledy na Děčín, pokračujeme záběry z děčínských ulic a oslavami, které se zde konaly. Válka do toho proniká jen lehce, v náznacích. Najednou je na snímcích víc lidí v uniformách, z pracovních kolektivů mizí chlapi ve věku do 45 let, je tam mnohem víc žen. Je vidět, jak hákové kříže čím dál více ovládaly veřejný prostor. Ale na fotografiích jsou i běžné radosti, jako jsou třeba Vánoce.

Odráží se to i na celé výstavě?
Snažíme se ukázat aspekty běžného života. V jedné z místností proto třeba představujeme byt, který byl v Sudetech nejběžnější. Byla to v podstatě obytná kuchyně, společná toaleta na chodbě, koupelnu většinou neměl. Válečnou realitu podtrhuje zatemnění okna. Vystavené oblečení pochází z pokladu nalezeného v roce 2015. Na konci války si jej tehdejší obyvatelé uložili včetně oblečení nebo obuvi pod střechu a doufali, že se pro něj jednou vrátí.

Museli lidé během války dodržovat nějaká mimořádná opatření?
Zákaz vycházení de facto nebyl, museli ale zatemňovat a chovat se v souladu s pokyny protivzdušné obrany. Změna byla především v tom, že se začali angažovat v organizacích spadajících pod NSDAP. Ale na hospodu vždy čas byl. Ty ale ubývaly a horšilo se pivo, protože byl nedostatek surovin.