Učitel z Mostu, který pomáhal na Ukrajině, pracuje o prázdninách. Žije divadlem

Banát? Co tam budete se svými žáky hrát?
My jsme v Banátu byli už loni, kdy nás tam pozvali s inscenací Cvičme v rytme. Letos jsme byli pozvaní s Jezdci od Aristofana a s Hrnečkovou Karkulkou.

Co považujete za váš největší úspěch v oboru?
Kdybyste se mě zeptal před pěti roky, tak vám vyjmenuji spoustu diplomů. Teď je pro mě úspěchem to, že ještě pořád jsem kreativní a že mě stále baví tvořit.

Mostečan Pavel Skála obdržel cenu od proslulého ochotnického festivalu

Mám to chápat tak, že při tom divadelním maratonu začínáte ve svých 36 letech cítit únavu?
Asi jo, ale já si nechci stěžovat, únava k té práci prostě patří. Vezměte si, že kromě běžné výuky mi čtyřicet víkendů zabere práce na inscenacích, zkouškách a festivalech. Ročně jich objedeme třeba pětadvacet. Takový režim je náročný. Jak jsem v úvodu říkal – dost lidí si myslí, že učitelé mají dlouhé prázdniny, ale třeba v mém případě najdu těžko celý týden volna. A během jednoho týdne stejně nic nestihnete udělat, ale alespoň si částečně odpočinete.

Vytváříte s kolektivem vlastní hry, nebo je přebíráte od jiných autorů?
Třeba ti Jezdci, to je vyloženě Aristofanes, antika. Minulý rok jsme v Činoherním klubu v rámci přehlídky amatérských divadelních souborů zahráli inscenaci zRádci lidu, která líčí monstrproces s Miladou Horákovou. Inspirovali jsme se autobiografiemi, knihami Karla Kaplana, tehdejší komunistickou propagandou i záznamem soudního líčení. No a tvoříme i ryze autorská představení. Letos hrajeme v Hronově kromě Jezdců od Aristofana také Evu H., což je inscenace o Mostečance Evě Hochhäuserové, rozené Fialové. Její otec stál u zrodu mosteckého Sokola a měl před válkou ve starém Mostě známé truhlářství. Paní Eva zažila veškeré strasti i radosti Mostu a dosud ve městě žije. Je jí 93 let.

Divadlo o skutečném člověku ze skutečného města, kde bydlí vaši žáci. To zní hodně zajímavě. Jak jste se k tomu příběhu dostali?
Proces tvorby byl rozhodně zajímavý. V literárně dramatickém oboru, který v ZUŠ F. L. Gassmanna vedeme s Barborou Gréeovou a Leonou Houdkovou, se snažíme děcka vést ke vztahu k místu, kde žijí. Jestli je něco frustrující, je to odcházení mladé generace z města, do kterého se nechtějí vracet proto, že k němu nic necítí. Během naší tvorby usilujeme o to, aby si žáci budovali ke svému bydlišti hlubší vztah, což nám připadá důležité. Před hrou Eva H. jsme nejprve studovali vzpomínky pamětníků v celostátní databázi Paměť národa a potom nás napadlo hledat někoho z Mostu. Příběh paní Evy nás oslovil a díky správcům archivu jsme na ni získali kontakt a spojili se s ní. První rozhovor jsme dělali přes Skype kvůli covidu, ale při dalším jsme se setkali a nahlédli i do fotoalb. Bylo to i zábavné, protože paní Eva je čilá a čiperná. Na té inscenaci jsme dělali dva roky a v Mostě ji hráli několikrát.

Jediný stříbrný důl s průvodcem na Mostecku je lépe přístupný. Vstup nezdražil

Mají vaši žáci vliv na to, co s nimi budete dělat?
Samozřejmě. Cílem je, aby impulsy vycházely i od dětí, aby nám sdělovaly, co je zajímá. S nimi pak hledáme a nacházíme cesty k různým tématům. Dám příklad. Než jsme se dostali ke zRádci lidu, řekli jsme si v září pár témat, která by nás zajímala. A pak jsme zjistili, že o jednom z těchto témat, o Miladě Horákové a dalších obětech komunistické justice, moc nevíme. Abychom zjistili víc a znali souvislosti, začali jsme shromažďovat fakta a dotáhli nápad k dramatizaci.

Jaké další projekty chystáte?
Skončil Divadelní klub Školka, který se teď snažíme transformovat na dramacentrum. To bychom chtěli vytvořit při zušce, kde si představujeme prostor pro multižánrové aktivity pro mladé. Bylo by to méně punkové než ve Školce a víc organizované. Nejde nám jen o klasické divadlo, ale třeba o ekologicky zaměřenou dramatickou výchovu určenou pro školy, aby děti například věděly, jak moc je důležité, když se lidé podílejí na proměnách a udržování veřejného prostoru a že podněty by měly vycházet i od nich, nejen odněkud od stolu.

Máte s tím už nějaké zkušenosti?
Na DAMU jsme se zabývali cenným územím na soutoku Vltavy a Berounky v blízkosti Prahy, kde je hustá silniční síť, záplavová oblast a přístup k vodě komplikovaný. Pomocí metod a technik dramatické výchovy jsme se od lidí snažili získat data, která by pomohla k transformaci místa, aby se v něm lépe cítili. Není to o tom hned říct, tady bude kavárna, tady hřiště. Začíná se tvůrčími dílnami a rozhovory. Na soutoku to funguje, lidi tam začínají postupně chodit, i když je tam dálnice. Z dat jsme také zjistili, že místní tam nechtějí udělat nic, co by se stalo turistickou atrakcí. Takové informace jsou pak užitečné pro radnici nebo její architektonickou kancelář.

Na Mostecku je víc zábavy. Hudba hraje u jezera i na zámku

Kde by se dal podobný postup využít v Mostě?
Například v místech jako je park Střed. Základ je nasbírat data, která se ho týkají. Vzít si historický kontext, jak park fungoval a proč fungovat přestal, udělat rozhovory s místními obyvateli, jak to místo vůbec vnímají. Poté se vytvoří dílny pro děti a dospělé. Neberme dílny jako něco, kam si lidi půjdou jen pasivně hrát, ale jako kreativní proces, při kterém lidé prožijí společně odpoledne s řadou aktivit a budou si o parku povídat.

Park se teď rekonstruuje podle projektu, na kterém se díky Nadaci Proměny Karla Komárka podílela veřejnost. Toto vtažení lidí do proměny zanedbaného parku nestačí?
Nadace udělala s městem velmi důležitý první krok. Díky tomu se o parku začalo víc mluvit a lidé o něm přemýšlejí. Aby park zůstal po rekonstrukci funkční a podařilo se ho udržet, je třeba vztah lidí k tomu místu dál prohlubovat. Já jsem původem Jablonečák, ale už se cítím být mosteckým patriotem. Most prochází generační obměnou a mnozí lidé tu opravdu zakořeňují. Stále jsme ale na tenkém ledě. Je tu dost lidí, kteří Most nevnímají jako své město.

V zimě jste začal pomáhat Ukrajině. Jak k tomu došlo?
Když jsme v Mostě dělali v únoru festival NaNečisto, tak v jeho první den Rusko napadlo Ukrajinu. Bylo to šílené. Když skončil festival, nechtěl jsem sedět doma na zadku a odjel jsem na týden jako dobrovolník pomáhat koordinovat uprchlíky na ukrajinské hranici. Ten zážitek budu mít dlouho vrytý v paměti. Rukama nám prošly tisíce lidí, děti, ženy a babičky s igelitkami v ruce. Při registraci nám ukazovali fotky jejich rozbombardovaných baráků. Pracovali jsme šestnáct hodin denně, aby jich co nejvíce mohlo přejít hranici a nemuseli zbytečně čekat. Hlavně maminky s malými dětmi chtěly být co nejdál od války.

Město jako ze žurnálu. Most ukázal, jak může vypadat nová čtvrť pro tisíce lidí

Jaký byl váš návrat domů?
Další týdny jsem se z té nové zkušenosti s uprchlíky doma dostával, protože to byl obrovský nápor na psychiku. Zároveň bylo hrozně zajímavé, že se tam všichni tvářili pozitivně a snažili se udělat dobrou atmosféru, jakousi oázu klidu před bouří. Bylo to něco nepopsatelného – všichni se usmívali, i když věděli, do jakého obrovského průseru Rusko všechny dostalo.

V květnu jste se na Ukrajinu vrátil. Co jste tam dělal?
Bylo to přes akci Kulturu nezastavíš. Jeli jsme tam s kamarádem z Liberce dělat divadelní dílny pro děti ze dvou dětských domovů, které nemohly odjet ze země z řady důvodů, třeba že rodiče měly na frontě. To byl taky hodně silný zážitek.

Proč dílny?
Zahrát dětem divadlo na Ukrajině a pak odjet mi připadalo jednorázové, bez dalšího přesahu. Dlouho jsme řešili, co udělat, aby v nich něco mohlo dál rezonovat. Takže jsme je učili vytvářet si loutky, aby si zkoušely hrát divadlo samy. V prvním domově byla spousta dětí z Kyjeva a Charkova. Bylo vidět, že personál brutálně přeplněný děcák přes maximální snahu nezvládá ukočírovat. Na tetách a strejdech bylo vidět, že jsou totálně vyčerpaní. Na nás nalítlo šedesát dětí, které chtěly něco dělat. Ve druhém domově to bylo komornější. S loutkami jsme dětem ukázali krátkou etudu, při které nám hrál muzikant z Kladna. Nakonec to dopadlo tak, že všechny děti chtěly zpívat Sláva Ukrajině. Není divu.