Měsíc za měsícem se snažili zapomenout na trýznivé vzpomínky. Datum, které se loni neblaze vepsalo do historie Vejprt, se ale blíží a dopadá na klienty i personál vejprtského Kavkazu. Jedná se o Domov pro osoby se zdravotním postižením. Při požáru se v budově, kde žijí muži s mentálním postižením, osm z nich udusilo, devátý zemřel později v nemocnici.

„Vrací se to. Čas pracoval v náš prospěch, vypadalo to, že vzpomínky pomalu blednou, ale jak se blíží výročí, někteří kluci brečí,“ zmínil vedoucí domova Petr Vagaši. „Nemyslí ani tak na vlastní nebezpečí, ale vzpomínají kluky, kteří už nejsou mezi námi,“ doplnil.

Podle jeho slov je nesvůj i personál. Do jednoho člověka se v ten den hlásí do práce. „Překvapilo mě to, ale všichni ten den chtějí přijít. Doma je jim psychicky hůř, raději chtějí být pohromadě,“ přiblížil Vagaši. Podobnou zkušenost měl i v týdnech po požáru. „Tehdy sem všichni do hodiny přiběhli a podíleli se na pomoci. I později chtěli být mezi ´svými´, skoro jsem je musel vyhánět. Nejdřív to byl požár, potom covid, karantény, řekl bych, že nás ten uplynulý rok hodně stmelil,“ vyjmenoval všechny rány, kterým tým čelil.

Tváře kamarádů, kteří zahynuli, si přeživší připomínají díky fotogalerii na stěnách domova. Jsou z akcí, které společně zažívali. „Povídáme si o nich, vždy se s klienty u fotek zastavíme a zavzpomínáme si,“ přiblížila pracovnice sociálních služeb. „Snažíme se s nimi rozebírat pocity, aby jim bylo lépe. Chodíváme také na hřbitov, kde si s kamarády, kteří už tu nejsou, povídají a hladí okénka v urnovém háji,“ doplnila.

Po požáru bylo nutné celý dům zrekonstruovat, začátkem podzimu se tedy jeho obyvatelé vrátili v podstatě do nového. Ze společenské místnosti, odkud se požár šířil, je dnes jeden z pokojů. Ložnice číslo 8 a 11, kde se udusilo několik mužů, jsou ale stále prázdné. Staly se z nich jakési „třinácté komnaty“. Čekají na nově příchozí. Vedení domova tam nechce kvůli prodělanému traumatu ubytovávat nikoho z mužů, kteří požár zažili nebo kvůli němu přišli o blízké.

Jen o vlas smrti unikl 56letý Libor. Život mu zachránil jeho spolubydlící Jirka, který ho spícího popadl a vyvlekl z pokoje. Probudit ho nebylo možné. „Mám tvrdej spánek,“ vysvětlil Libor. „Umřelo devět kluků, byli mezi nimi tři moji kamarádi: Boby, Robert a Láďa. Už na to ale nemyslím, musím to házet za hlavu. Raději si vždycky vezmu papír, pastelky a jdu si kreslit. Když jsme se sem znovu nastěhovali, bylo to blbý, snažil jsem se být furt někde pryč. Jak jsem měl pohyb, kila šla hodně dolů,“ dodal šlachovitý muž.

Zapomenout mu pomáhá i vážná známost. Eva, která je klientkou v dalším z vejprtských domovů. Brzy je sestěhují, aby mohli žít jako pár.

Ve vejprtském Kavkazu začalo hořet loni 19. ledna před pátou hodinou ranní. Policie označila za pravděpodobnou příčinu požáru manipulaci s otevřeným ohněm. Do těchto dní ale vyšetřování oficiálně neukončila. Městská správa sociálních služeb Vejprty nechala převézt na psychiatrii tři klienty, které vnímá jako podezřelé, protože se projevovali jako pyromani a po požáru se chovali podezřele.