Karolína Dadejíková: Mezi hendikepovanými jsem se vždycky hodně nasmála

Karolína Dadejíková organizuje závody hendikepovaných na horských i silničních kolech v neziskovce Černí koně.

Zve na Ústecký půlmaraton, kde bude řídit závod dětí na handbicích. „Ústecký závod koncipujeme jako mistrovství republiky,“ upozorňuje v rozhovoru.

Jak jste se dostala k pořádání závodů hendikepovaných cyklistů?

Nejdřív jsem jezdila sama. Kolo jsem měla po náročných operacích za dopravní prostředek, jezdilo se mi lépe, než chodilo. V roce 2011 jsem jela první závody u Benešova, kde jsem měla šílený pád. Museli mě šít, mysleli si, že už s nimi nepojedu. Ale jela jsem. A seznámila se s Tomášem Pouchem, zakladatelem Černých koní, který mi v této organizaci před 6 lety nabídl práci.

Černí koně vyrábějí handbiky. Bylo to impulzem k založení Českého poháru dětského handbiku?

Ano. Když jsme jich rozdali nějakou desítku, rozjeli jsme pohár. Úplně první závod jsme dělali před dvěma lety na půlmaratonu v Ústí. Povedlo se to. Bývají tam tisíce lidí, kteří fandí podél celé trasy, moderuje to profík Daniel Stach, je tam krásná atmosféra, ostatně dospělí handbikeři tam jezdí už léta.

Co děti čeká v nejbližší době za závody?

Potřetí pojedeme Ústecký půlmaraton, bude to 21. září. Vyvrcholí tam letošní sezona. Ústecký závod koncipujeme jako mistrovství republiky, vítězové dostanou mistrovské dresy a poháry. Ještě předtím, 7. září uspořádáme na jedné ze speciálních škol v Ústí závod, na kterém předáme tamním žákům handbike.

Žádný hendikep není stejný. Jak je tedy možné objektivně hodnotit sportovní výkony hendikepovaných?

V každém takovém sportu pro dospělé je nástroj pro to, aby se hendikepy srovnaly. Zajišťuje to komisař, který má přehled ve fyziologii. Vyšetří sportovce a rozdělí je do kategorií. Různým hendikepům se přizpůsobuje i bodování. Takže když je někdo v cíli první, nemusí vyhrát. U dětí tento systém zatím nemáme.

Skvělý úspěch! Dvě stuhy Vesnice roku putují na Litoměřicko

Loni vyhrála dětský pohár na jejím handbiku Alex Borská z Ploskovic. Uspěje i letos?

Uvidíme, v žebříčku je vepředu. Český pohár jede asi deset dětí z celé republiky. Z Ústeckého kraje jsou čtyři, Lukáš Kulhánek z Loun, Bohumil Bretschneider z Teplic a dvě dívky od Litoměřic, vedle Alex ještě Anna Hrdinová. Všichni by měli jet i v Ústí, pokud nebudou mít nějaký zdravotní problém. Přehled o tom nemám, během léta jsme se nesetkávali, hendikepovaní léto většinou využívají na lázně.

O sportu hendikepovaných je dost slyšet. Stoupá počet sportovců?

Naopak klesá, a to u nás i ve světě. Proč, to jde těžko říct. Možná za tím stojí vysoké náklady. Například cyklistika je velmi náročný sport nejen fyzicky, ale i finančně. Závodní kola stojí od 250 tisíc výš, dělají se na míru. Když ho někomu ukradnou, je to průšvih. Je to nepochopitelné i proto, že si do něj nikdo jiný nesedne. Když se chce někdo věnovat sportu hendikepovaných na světové úrovni, zaplatit si startovné v takové Kanadě včetně všech souvisejících nákladů je ranec.

Také proto je sport hendikepovaných často spojen s různými beneficemi?

Je to jedna z forem shánění peněz, tou další je pomoc od státu. Nyní má ale veřejnost vůči neziskovému sektoru často negativní vztah, stát nám dává méně a dost z neziskovek má existenční potíže. I my letos můžeme rozdat méně kol než loni, ale není to ještě tak krizové jako jinde.

Pomáhá tedy víc komerční sektor?

Ekonomická situace není špatná, firmy jsou ochotné pomoct. My v Černých koních to děláme tak, že kola dáváme rodinám zdarma, když seženeme firmy, které to zasponzorují. Ty kolo dítěti darují, a ony pak nosí na kole nebo dresu jejich jméno.

Malým hendikepovaným sportovcům ale jenom nevrazíte kolo do ruky, a nazdar.

Kromě pořádání závodů fungujeme trochu i jako sociální podnik. Já sama řeším se sportovci i jejich zdravotní problémy nebo rodinnou situaci či vztahy. Je to velmi osobní práce. Někdy je to náročné, ale je pro mě zvláštní nahlédnout i do světa rodičů hendikepovaných. Scházíme se spolu a bavíme o věcech jako integrace do škol či jejich bezbariérovost.

Technika, ukázky, soutěže. Den hasičů oslaví ve Štětí na labském nábřeží

Pomáhá vám při tom, že jste sama hendikepovaná?

Rodiče po mně často chtějí vědět, co bude, až jejich dítě vyroste, jestli se třeba samo o sebe postará. Ptají se mě, jak jsem to měla já. Řešíme spolu třeba i šikanu ve škole. Řešíme i to, proč mají všechny 14leté holky kolem té jejich na vozíku kluka, a ona ne.

Jaká je podpora hendikepovaných dětí v ČR?

Máme skvělé výsledky v rehabilitaci. Problémy nastávají, když děti odjedou z lázní, kde je všechno bezbariérové a všichni se na ně usmívají. Venku z lázní jim každý nepůjde na ruku a ne všechno bude bezbariérové. Je ale pravda, že společnost bez hendikepů se snaží. Sami se mi ozývají pořadatelé různých sportovních akcí pro děti, kteří je chtějí přizpůsobit i hendikepovaným.

Dá se toho u nás s hendikepovanými dětmi dělat dost?

Spoustu, ale je třeba to soustavně hledat. Je ale pravda, že když intenzivně řešíte základ, tedy jejich zdravotní stav, je těžké sebrat sílu ještě na něco navíc.

Jak velkou radost mívají hendikepované děti z darovaného handbiku?

Každé dítě má radost, když dostane kolo. Handbike ale obvykle nastartuje obrovské změny v celé rodině. Když se scházeli s rodiči nehendikepovaných dětí, oni se většinou chlubili tím, že Honzík vyhrál atletické závody. Co můžou říct oni? Teď nám řezali jednu nohu, budou řezat další? Zdravá populace se o tomhle bavit nechce. Když má tedy rodina hendikepované dítě, dřív nebo později se většinou začne svým předchozím známým vyhýbat. Díky handbiku se ale jejich hendikepované dítě může zapojit i mezi vrstevníky bez postižení. A rodiče pak začnou žít i něčím jiným než operacemi. Přijdou zpátky mezi své známé a pochlubí se, že i jejich Honzík teď vyhrál zlatou medaili. Najednou mají i s rodiči nepostižených dětí společné téma.

Dřív jste závodně plavala. Jak jste se k tomu dostala?

Přes svůj vlastní hendikep. Po střední škole jsem měla křeče do nohou, absolvovala jsem několik náročných operací. Po každé z nich následovaly rehabilitace v Kladrubech. Tam jsem začala plavat a poslali mě k Janovi Nevrklovi do Prahy, který dnes trénuje naše paralympioniky.

Lokální destinační agentura Říp chce atraktivnější Roudnici. Investuje miliony

Plavete doteď?

Oddělala jsem si ramena, už mi to nepřinášelo radost. Teď se chci sportu věnovat jen rekreačně. Začala jsem hrát basket. Týmová hra je změna oproti individuálnímu sportu. Radost z vítězství je sdílená. Náš pražský tým je nejmladší z pěti hendikepovaných v ČR, na posledním turnaji v Českých Budějovicích jsme obsadili poslední místo.

Rok s vámi trénovali i mladí herci z filmu Radima Špačka Zlatý podraz, jak to?

Za basketem vozíčkářů v Čechách stojí spoluscenárista filmu Jakub Bažant, lidé ho znají jako sportovního komentátora z České televize. Ten je tam zlanařil.

Basket vozíčkářů můžou tedy hrát i lidé bez hendikepu?

V každém týmu může hrát jeden. V zmíněných manšaftech je dost dřívějších baskeťáků s polámanými koleny nebo vazy jako Petr Tuček, který hrál 15 let v cizině. Ti se po tréninku odpoutají od připásání suchým zipem, slezou z vozíku a odejdou po svých.

S basketem na vozíčku jste se dostala i před kamery, o co šlo?

Loni jsme točili reklamu pro Plzeňský prazdroj. V průběhu září pojedu točit do Maďarska, tam je to státní zakázka o zapojení hendikepovaných do života.

Lidé často hendikepované bezmezně obdivují.

Za to, že má někdo hendikep, nikdo nemůže. Stejně tak ale nikdo nemůže za to, že žádný nemá. To, jaké má člověk hodnoty a co dělá, často vychází ze situace, které se musí přizpůsobit. Hendikepované, kteří žijí aktivně, provází výrazný smysl pro černý humor. Vždycky jsem se mezi nimi hodně nasmála.