Několik si jich vzal a zamyšleně si je prohlížel. Netuší přitom, že toho dne, 12. června 1771, právě objevil zřejmě největší poklad v Čechách.

„Asi jsou to mosazné knoflíky," usoudil Jan Koch a se svým nálezem se pochlubil svým sousedům. Náhodou šel kolem hostinský Patzner, údajné knoflíky si prohlédl a prohlásil: „Lidičky, ty nejsou z mosazi, ale ze zlata!" Tahle slova zapůsobila na vesničany jako bomba. Hned se všichni hnali k místnímu potoku. Ve vsi propukla doslova zlatá horečka. Hledači ke svému údivu spatřili, že z deštěm podemletého břehu trčí velký bronzový kotel. Až po okraj je naplněn zlatými plíšky.

O nálezu se brzy dozvěděl zdejší panský správce Ondřej Milota a ten usoudil, že zlato patří zdejší vrchnosti majiteli křivoklátského panství knížeti Karlu Egonu Fürstenbergovi. Proto hned o následující noci vyrazil s dráby do Podmokel. Zburcovali vesničany, prohledali všechny chalupy a pod hrozbou výprasku nebo dokonce vězení si vynutili vydání všech zlatých mincí. Celkem se podařilo shromáždit 1260 zlatých mincí. Zbytek, zhruba dvě třetiny celkového počtu zlaťáků, obsahoval bronzový kotel, který panští služebníci vykopali ze strženého břehu potoka. Nádoba se jim však doslova rozpadla pod rukama a zůstal z ní jen její horní okraj s uchem.

Celý nález obsahoval snad 5000 zlatých mincí a vážil podle hrubého odhadu 30 až 40 kilogramů. Bohužel do dnešních dnů se zachoval jen nepatrný zlomek tohoto unikátního pokladu. Většina mincí byla už v červenci 1771 v pražské mincovně roztavena a použita na ražbu tereziánských dukátů.

Peníze Kroka nebo Marobuda?

Odkud se však tento jedinečný poklad vzal? Prvním odborníkem, který se jím zabýval, byl ještě v roce 1771 pražský historik a numismatik Mikuláš Adaukt Voigt. Prohlásil nalezené mince za „peníze českých pohanských knížat". Souhlasil s ním i učený piarista a známý kritik Hájkovy Kroniky české Gelasius Dobner. Jiní dějepisci připisovali mince Marobudovi, vládci Markomanů. Problém zůstával dlouho nerozhodnut, každý ze zastánců slovanského nebo naopak germánského původu zlatých mincí nacházel na nich něco, o co mohl opřít svůj názor. Podle některých bylo na nich možné dokonce přečíst jméno knížete Kroka!

Teprve jeden z průkopníků české archeologie profesor Jan Erazim Vocel došel v roce 1850 k závěru, že objevené zlaté mince, přezdívané duhovky, jsou keltského původu. K tomuto závěru mu napomohly nálezy podobných mincí v jižním Německu a Francii, tedy v oblastech Kelty obývaných.

Podmokelský nález zlatých keltských duhovek však nebyl v Čechách zdaleka jediný. Druhým na sebe v srpnu 1877 upozornila ves Stradonice na Berounce. Kousek od ní se zvedá mohutný kopec přezdívaný Hradiště. Místní venkované zde často nacházeli staré kosti, zbraně, hroty šípů a tradovalo se, že se tu kdysi odehrála nějaká bitva. 2. srpna 1877 se na Hradišti pokoušel vykopat nějaké kosti mladý dělník Liborin Lebr z nedalekého Nižboru a v hloubce asi jednoho metru na severním svahu kopce se najednou v hlíně cosi zatřpytilo. Postupně vybral z hlíny asi dvě stovky zlatých mincí zabalených zřejmě ve ztrouchnivělém koženém měšci. Jeho nález vyvolal novou zlatou horečku. Na někdejší keltské oppidum u Stradonic se vydaly stovky hledačů z okolí, někteří sem dorazí až z Prahy. Během následujících let byl kopec zcela prokopán. Nikdo však už neměl takové štěstí jako mládenec z Nižboru.

Caesar se divil

Keltové nebo také Galové bývali ve starověku proslulí bohatstvím zlata. Když římský vojevůdce a státník Gaius Iulius Caesar dobyl v roce 51 př. n. l. Galii (zhruba dnešní Francii a Belgii), odváželi odtud jeho legionáři do Říma tolik zlata, že prakticky rozvrátili římský trh s drahými kovy.

Keltové považovali zlato za posvátný, magický kov. Zlaté misky měly symbolizovat nebeská tělesa, významná keltská knížata a bojovníci nosili na krku umělecky zpracovaný zlatý torques, nákrčník, o němž věřili, že se jím zdobí také bohové. Keltové také razili zlaté mince s vyobrazeními lidských hlav, koní, hadů, ptáků a dalších zřejmě mystických zvířat. Mnohé vypadaly jako napodobenina mincí řeckých či římských.

Zdá se však, že Keltům nesloužily tolik jako platidla, ale měly pro ně především magický či náboženský význam. Jak si jinak vysvětlit nálezy bronzových kotlů a hrnců plných keltských zlatých mincí a šperků, které zjevně nebyly do země uschovány „na lepší časy" nebo „pro strýčka Příhodu"?

Jenže odkud brali Keltové zlato? Kde jsou jejich ložiska tohoto drahého kovu? Ryzího zlata mají zřejmě dost a dost na svých nalezištích, rýžovali ho v písku zlatonosných řek v samém srdci Evropy. Zlatý keltský ráj se zřejmě nalézal u nás, v jihozápadním cípu české kotliny. Zdejší řeku Otavu, podobně jako Labe, Jizeru či Ohři, pojmenovali Keltové. Jméno řeky rozhodně nesouvisí s druhou sklizní sena, otavou. Ve skutečnosti původně znělo Atawa, tedy „bohatá řeka".

Proč bohatá? Protože v jejím písku se třpytily drobounké valounky zlata. Bylo jich tady tolik, že Keltové byli jimi byli doslova uhranuti. A nalézali je nejen v naplavených píscích Otavy, ale také jejích přítoků Blanice a Volyňky. Dokonce i jeden z potoků vlévajících se do Blanice se dodnes jmenuje Zlatý. Ten název určitě nedostal náhodou, nepochybně ještě ve středověku, v dobách českých králů, proslul nálezy zlatinek.

Památky na velkolepé rýžování

Bylo však v jihozápadních Čechách dost zlata, aby Keltům stačilo na hrnce plné třpytivých mincí a šperků a na to, aby jeho množství doslova šokovalo římského konzula a vojevůdce Gaia Iulia Caesara?

Geologové soudí, že jižní a jihozápadní Čechy bývaly jednou z největších oblastí soustředěného rýžování zlata v celé Evropě, ne-li vůbec největší. Odhaduje se, že v uvedené oblasti bylo vyrýžováno asi 1000 tun zlata. Pro srovnání můžeme uvést výtěžek některých světoznámých nalezišť Kalifornie v USA 2000 tun, Austrálie 1800 tun a povodí sibiřských řek v Rusku 1000 tun. Je tedy víc než zřejmé, že pro Kelty byly právě jižní a jihozápadní Čechy, respektive zdejší řeky a potoky, zdrojem žlutého kovu. Odtud patrně pocházel kov, z něhož razili zlaté mince a vyráběli zlaté šperky.

Jaké máme pro to důkazy? U Modlešovic na Otavě východně od Strakonic prozkoumal amatérský archeolog Bedřich Dubský v místě nazývaném V jamách nebo také V Močidlech vyzděnou jámu z 5. století př. n. l. se zbytkem zlatého prachu. Nepochybně šlo o pozůstatek po dávném keltském rýžování zlata. Po celém povodí Otavy, Volyňky, Blanice a jejich přítoků můžeme ještě dnes spatřit protáhlé kopečky vysoké i několik metrů, samozřejmě dávno už zarostlé trávou, keři či stromovím. Jde o sejpy či sejfy, zbytky někdejších rýžovišť. Keltští a po nich zřejmě i germánští a slovanští hledači zlata je navršili při propírání zlatonosného písku. Leckde se zachovaly i zpola zasuté strouhy, jimiž zlatokopové přiváděli z řeky vodu k proplachovacím zařízením. I když v tomto případě šlo spíše až o pozůstatky po středověkém rýžování. Nejen dokonce až v samotném srdci Šumavy, na Vydře, můžeme objevit sejpy, kopečky zlatokopy prosetého písku.

Proč Písek?

Zlatonosný písek dal nepochybně i jméno jednomu z nejznámějších jihočeských měst Písku. Jakkoli považujeme Václava Hájka z Libočan spíše za velkého fabulátora a mystifikátora než za důvěryhodného letopisce, musím přiznat, že v souvislosti s vypravováním o vzniku původního starého Písku nebyl daleko od pravdy. Však si ocitujme z jeho Kroniky české:

„Času jednoho sšedše se spolu ti rýžovníci při jednom potoku, kterýž šel od západu k východu slunce, mnoho zlata výborného v písku nalezli, a ti město sobě k bydlení založivše dali mu jméno Bohatý Písek, někteří ovšem, kteříž paměti spisovali, tak jsou položili, že by na ten čas taková hojnost zlata okolo toho města byla, že si mohli tři muži za jeden den hřivnu zlata udělati…" Samozřejmě se nejedná o dnešní Písek, založený až českým králem Přemyslem Otakarem II., ale o osadu na levém břehu Otavy kolem nynějšího kostela sv. Václava.

Ve stopách Keltů se vydávají další zlatokopové proti proudu Otavy a jejích přítoků do hor. Doba se však mění a těžbu drahých kovů musí povolovat panovník, který si část výtěžku nárokuje pro sebe. A tak v roce 1335 potvrzuje král Jan Lucemburský městu Sušici práva na zdejší rýžoviště na Otavě.

Leč zlatinek v naplaveninách řek ubývá a pozornost zlatokopů se postupně obrací na takříkajíc primární ložiska zlata, tedy na zlatou rudu. Staré středověké štoly a jámy nalezneme dodnes u Písku, Protivína, Bělčic, Kasejovic a zejména na Šumavě v okolí Kašperských Hor, Hartmanic, Hor Matky Boží, Velhartic a na dalších místech. U Písku je dokonce v roce 1967 při stavbě čističky na místě bývalé pazderny objeven mlýn na rozemílání zlaté rudy, který je dnes atrakcí zdejšího Prácheňského muzea. Nedaleké Vodňany na řece Blanici mají dokonce ve znaku havíře, který drží erb s českým lvem jako připomínku dávné těžby zlaté rudy v okolí.

Pokud byste snad zatoužili vyrazit po stopách středověkých zlatokopů, musíte do lesů kolem Vodňanských Svobodných Hor, Bavorovských Svobodných Hor a Libějovických Svobodných Hor. Jak známo výraz hora ve středověku neznamenal vrch či kopec, ale důl, těžební jámu. Nějakou šachtu však budete ve vodňanských lesích hledat marně. Zbyly po ní jen zmiňované názvy a pověst o podzemní chodbě vedoucí z Vodňan do vesnice Pražák.

Zlaté plíšky nalezené u Křepic

V roce 1927 si jeden listonoš všiml nápadných lesklých plíšků v roztlučených balvanech křemene naváženého na opravu silnice z Křepic do Stožic u Vodňan. Několik jich ukázal vodňanskému faráři a historikovi Floriánu Fenclovi a ten v nich okamžitě rozpoznal zlato. Sám se vydal na místo nálezu a zjistil, že křemen, v němž byly zlaté plíšky nalezeny, pochází z Hasíkova lomu nedaleko Křepic.

Zpráva o objevu se rozletěla po Čechách a do Vodňan se sjela spousta zlatokopů, aby zkusili své štěstí. Bohužel marně. Celkem se našlo jen něco přes kilogram zlatých plíšků. Přitom se nejednalo o ryzí zlato, ale o směs zlata a stříbra, tzv. elektron. Jeho největší část je dnes uložena v mineralogických sbírkách Národního muzea v Praze.

Zpracoval novinář a spisovatel Jan Bauer

- Český novinář a spisovatel, narozený 11. dubna 1945 v Jihlavě, původním povoláním zemědělský inženýr, žije dlouhodobě na samotě u Vodňan.

- V prosinci roku 2009 mu vyšla jubilejní stá kniha, čímž se stal nejplodnějším jihočeským autorem všech dob.

- Některé knihy napsal pod pseudonymy, věnuje se především literatuře faktu a detektivkám.