Garantem plánovaných akcí je děkanka filozofické fakulty Michaela Hrubá. „Svoboda je pro mne především zodpovědnost. Většinová společnost ale, bohužel, svobodu se zodpovědností nespojuje, vidí ji jako neomezenou možnost projevu a konání mnohdy na hranici rčení ‚co není zakázáno, je povoleno ‘. To je špatně,“ říká v rozhovoru Hrubá, která je profesorkou v oboru České a československé dějiny.

Jak vzpomínáte na rok 1989?
Byla jsem v posledním ročníku na tehdejší Pedagogické fakultě. Podzim 1989 mám spojený s historickou exkurzí do NDR, kde jsme s německými studenty registrovali zprávy o trabantech v Praze a jejich krajanech kempujících na západoněmecké ambasádě. Na katedře historie se objevilo „Několik vět“, petice proti Gabčíkovu-Nagymaros, která byla namířena proti stavbě obřího vodního díla na Dunaji a v Maďarsku se stala příčinou protirežimních demonstrací. Pár týdnů před 17. listopadem část spolužáků odmítla nastoupit na vojenskou katedru, z čehož byl ohromný průšvih. My, studenti pátého ročníku, jsme nastoupili na praxe, já na gymnázium v Žatci. Po událostech na Národní třídě jsme pak mohli využít přístup na střední školy, které se jejich ředitelé zpočátku snažili udržet v izolaci. Pak to všechno bylo velmi intenzivní, jsem ráda, že jsem tu atmosféru sounáležitosti, radosti a naděje zažila. Hned v létě roku 1990 jsme potom se spolužáky procestovali západní Evropu s českými vlaječkami přišitými na krosnách.

Jaká byla tehdejší studentská obec v Ústí nad Labem?
Měla jsem velké štěstí, že jsem studovala na katedře historie. Na obor dějepis nebylo lehké se dostat, studenti mnohdy zkoušeli přijímací zkoušky opakovaně, já jsem taky rok před přijetím na VŠ musela učit na jedné sídlištní základce v Mostě. Vážili jsme si toho, že můžeme studovat, stáli jsme na začátku semestru fronty v knihovně, abychom dostali potřebné učebnice, často jsme sedávali na Hnátě, na stroji jsme opisovali básničky Václava Hraběte, dobrovolně jsme jezdili s tělocvikáři do Tater. V každém kruhu prý byl někdo, kdo sledoval situaci a donášel, což se i v našem případě nakonec potvrdilo. Katedra historie, kde vládl kolegiální duch a někteří vyučující byli velmi otevření a chránili nás, byla ale spíš výjimkou.

Jak vypadalo město a jeho obyvatelé? V čem nejvíce se lišila společnost od té současné?
Pamatuji výstavbu obludné budovy Krajského výboru KSČ, která hyzdí střed města dodnes a zlikvidovala historickou Dlouhou ulici. Pamatuji si rozbouranou Leninovu (dnešní Masarykovu ulici), kde byly zbytečně zničeny krásné činžovní domy, pamatuji brutální inverze, červené praporky na autobusech – celé město bylo šedé a mnohdy mi po návratu domů, do mé rodné Peruce, páchl kabát chlorem. Stejně jako dneska tu byla komunita lidí kolem Divadla hudby, kde byl filmový klub, nebo Činoheráku, která žila s městem, zajímala se o jeho historii a chtěla trochu víc, než jen přespávat na sídlišti. Něco se změnilo k lepšímu, ale upřímně musím přiznat, že jsem si před třiceti lety myslela, že změny ve společnosti budou větší. Ústí nad Labem patří stále k městům, kde sociální skladba obyvatel, bohužel, limituje rozvoj občanské společnosti.

Možnosti informovat o dění v politice a ve společnosti jsou dnes mnohem jednodušší než před rokem 1989. Odkud všude jste měli informace o tom, co a kde se děje?
Nebyl internet, mobilní telefony – pro většinu zejména mladší generace situace asi dost nepředstavitelná. Různé texty se přepisovaly přes kopírák na stroji a předávaly se po lidech – tak mezi ústecké studenty přišlo „Několik vět“ i zmíněná petice proti Gabčíkovu-Nagymaros či informace o konání ekologických demonstrací v Teplicích v roce 1988. Asi většina lidí, kteří fandili společenským změnám, poslouchala Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky, odkud také přišly první informace o tom, co se stalo na Národní třídě.

Co pro Vás osobně znamená svoboda? Jak se mění význam svobody v dnešní době?
Svoboda je pro mne především zodpovědnost. Většinová společnost ale bohužel svobodu se zodpovědností nespojuje, vidí ji jako neomezenou možnost projevu a konání mnohdy na hranici rčení „co není zakázáno, je povoleno.“ To je špatně. Své studenty se proto snažím učit zodpovědnosti – za svoje slova a za svoje skutky. Když Václav Havel mluvil v devadesátých letech o tom, že bude trvat několik generací, než se lidé pokřivení totalitním režimem naučí žít ve svobodné společnosti, myslela jsem, že přehání, ale ukazuje se, že měl pravdu.

Zná podle vás mladá generace svou historii a je vůbec důležité, aby ji znala? Není v současné hektické době důležitější budoucnost?
Ve staré posluchárně na katedře historie jsme měli dlouhá léta viset citát Marca Tullia Cicera „Historie – magistra vitae“ (Historie – učitelka života). Trochu jinak ve stejném smyslu formuloval význam poznání vlastní historie filozof George Santayana, který napsal: „Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.“ V těchto dvou citátech je asi nejlepší odpověď na vaši otázku. Je důležité, aby mladá generace znala historii, věděla o významných osobnostech, které lidstvo posunuly a obohatily, a zároveň o zrůdách, které způsobily mnoho bolesti a utrpení. Bez pochopení toho, co vyneslo na světlo Hitlera a Stalina, nepochopíte nikdy, co je nebezpečné v současné společnosti, a tedy co ohrožuje budoucnost nás všech.

Odhalení pamětní desky a průvod
Jedním z nejdůležitějších momentů vzpomínkových oslav bude slavnostní shromáždění Akademické obce UJEP s následným odhalením pamětní desky Václava Sedláčka v univerzitním kampusu a pozdější průvod na Mírové náměstí, kde bude program uzavřen videoprojekcí a happeningem provedeným herci z Činoherního studia města Ústí nad Labem připomínající listopadové události 1989 v Ústí nad Labem. Týden, ve kterém je koncentrována hlavní část oslav, završí v neděli 17. listopadu v Činoherním studiu, kde návštěvníky čeká řada koncertů, workshopů, scénické čtení, vernisáž výstavy a mimo jiné také stylizovaná módní show ve stylu 80. a 90. let a 18. listopadu, kde si celodenní rozmanitý program připravila Pedagogická fakulta UJEP.
Podrobný program s pozvánkami na jednotlivé akce konané ve všech kooperujících institucích bude zveřejněn na připravovaných webových stránkách www.sametoveusti.cz.

Některé postavy v revolučním roce 1989 dostávají vlivem zlých jazyků i fake news nádech negativní konotace. Jako například Václav Havel. Proč tomu tak je a jak jste Havla vnímala v letech 1989–1990 vy? Vidíte v současnosti v ČR někoho podobného Václavu Havlovi?
Když se mezi studenty začalo diskutovat na konci roku 1989 o novém prezidentovi, zaznívalo zpočátku především jméno Alexander Dubček, někteří také preferovali Valtra Komárka. Velmi rychle se ale většinovým kandidátem studentů, alespoň v mém okolí, stal Václav Havel. Dokázal pojmenovávat věci pravými jmény, jeho kultivovaný a zároveň velmi opravdový a lidský projev byl tak vzdálený tomu, co jsme znali od dosavadních vládních představitelů, a tím nemyslím jen slavné vystoupení Milouše Jakeše z Červeného Hrádku. První novoroční projev Václava Havla jako prezidenta, v němž zazněla památná věta „Naše země nevzkvétá“, jsme všichni u televize hltali. Stejně jako řadu dalších projevů, zejména ten, kterým si získal americké kongresmany v únoru 1990. Nikdo jiný z představitelů naší země, včetně Havlových nástupců v úřadu, nezískal takové ocenění a úctu. Pokud si přečtete onen zmíněný únorový projev proslovený před téměř třiceti lety, po kterém se tehdy našemu prezidentovi dostalo několika minutového standing ovation, pochopíte význam a velikost osobnosti Václava Havla – jeho slova pořád platí. Jeho potřeba stavět morálku nad momentální prospěch a politikaření si vysloužila od jeho nástupců nálepku „havlismus“ či „pravdoláskařství“. Nic není černobílé, ani Václav Havel nebyl jistě bez chyb a nepochybně se dopustil i řady omylů, nicméně politika s takovým morálním kreditem a mezinárodním renomé jsme tu od jeho odchodu neměli a já nikoho podobného mezi současnými politiky či veřejnými činiteli nevidím.

Projev prezidenta Václava Havla v Kongresu USA roku 1990  Zdroj: YouTube.com/Leon CZ

V kampusu UJEP máme lavičku Václava Havla. Co pro vás tento symbol znamená?
Lavičku Václava Havla jsme pořídili s přispěním řady kolegů a kolegyň z univerzity i dalších lidí na podzim 2016, kdy si naše fakulta připomínala deset let své existence a zároveň by býval Václav Havel oslavil osmdesáté narozeniny. Chtěli jsme si připomenout nejen jeho návštěvu na naší fakultě nedlouho před jeho smrtí v roce 2011, ale zároveň to, že v poslání naší filozofické fakulty se odráží množství myšlenek, které Václav Havel řekl či napsal a které třeba věnoval i našemu poničenému regionu, když v prosinci 1992 navštívil tehdy likvidované Libkovice. Lavička, která je komponovaná jako posezení pro dva diskutující lidi, je symbolem dialogu. Právě dialogu, jehož cílem je překonání rozporu a hledání smysluplných cest, chceme naše studenty učit.

Odhalení lavičky V. Havla v Ústí:

Prof. PhDr. Michaela Hrubá, Ph.D.
Vystudovala Gymnázium v Žatci a poté, co nebyla přijata na FF UK v Praze obor Historie, působila na 10. základní škole v Mostě jako učitelka dějepisu. V letech 1985–1990 studovala Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, obor dějepis-český jazyk a literatura. V roce 2001 prošla rigorózním řízením na Katedře pomocných věd historických a archivního studia FF UK v Praze, kde ve stejném roce složila státní doktorskou zkoušku a získala titul Ph.D. V roce 2009 absolvovala habilitační řízení na FF JU v Českých Budějovicích v oboru České dějiny a v roce 2018 řízení ke jmenování profesorkou na FF Univerzity Pardubice. Od roku 1990 působí na katedře historie dříve Pedagogické fakulty (od roku 1991 na UJEP), kterou v letech 2002–2015 vedla. Pod jejím vedením byl na ústecké univerzitě založen Ústav humanitních studií, v letech 2005–2006 byla jeho ředitelkou. Ústav se transformoval na filozofickou fakultu, jejíž děkankou byla v letech 2006-2011 a od roku 2015 dosud. Zabývá se výzkumem starších českých dějin, zejména problematikou kulturních a sociálních dějin pozdního středověku a raného novověku, dějin měst a městské společnosti s akcentem na genderové aspekty, každodennost a zpřístupňování městských pramenů. Pozornost zaměřuje též na regionální dějiny severozápadních Čech a specifika vývoje příhraniční oblasti v kulturním, sociálním i hospodářském kontextu vývoje českého státu. Na katedře historie FF UJEP garantuje obor Historie a je předsedkyní oborové rady doktorského studia českých dějin. Přednáší starší české dějiny a vede historické a specializační semináře.