Pracoval totiž v odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra. Zkušenosti získal v uprchlických táborech i na pražském letišti. Prohlašuje, že Česká republika není připravená na velkou migrační vlnu, kterou právě zažívá.

Kolik vám rukama prošlo žadatelů o azyl?
Například v roce 2002, kdy jsem nastoupil na letiště Praha Ruzyně, tudy na území republiky přicestovalo 212 lidí. V lednu 2013, kdy jsme zpracovávali statistiku za uplynulý rok, v řízení o udělení azylu zůstali pouze dva Somálci, kteří měli zdravotní problémy. Zbytek vstřebala Západní Evropa nebo ČR.

Hovořil jste o různých paradoxech při udělování azylu, můžete uvést konkrétní případy?
Třeba případ, kdy si člověk odpykával sedmiletý trest za loupežné přepadení a přitom měl právo žádat o azyl. Případně jsme v Rýnovicích předávali rozhodnutí vězni, který byl odsouzen za vraždu. To vás pak napadá, proč vlastně tuhle práci děláte. Jestliže někdo poruší takto hrubě zákony našeho státu, tak by neměl mít morální právo ho žádat o právní ochranu.

Lítaly anatomické termíny

Jako laik bych řekl, že by neměl být problém podezřelé existence vyhostit ze země, nebo snad ano?
I v takových případech jsem zažil několik paradoxních situací. Proces vyhoštění trvá nějakou dobu. Je to drahé, musíte například domluvit letadlo, či eskortu. Pak se ale stalo, že dva dny před vyhoštěním dotyčný takzvaně projevil úmysl požádat o azyl. V tu chvíli začal „řehtat úřední šiml" a já volal na skupinu soudního vyhošťování, aby všechno zrušili. Co jsem si pak vyslechl, to nelze prezentovat. Policejní důstojník si vzteky obrazně strhával distinkce a vzduchem lítaly tam anatomické termíny.

Líčil jste i situace, kdy pravá ruka nevěděla, co dělá levá…
Máte na mysli případ z Kostelce nad Orlicí. Tehdy jsem zpracoval rozhodnutí o udělení azylu vysokému důstojníkovi afghánské armády za režimu Babraka Karmala (pozn. red.: komunistický politik a diktátor v období sovětské okupace Afghánistánu). Sloužil prý jako specialista na radioelektronický boj. Důvody k udělení azylu skutečně existovaly. Ironií je, že po konzultačním dotazu ohledně tohoto důstojníka nám BIS odpověděla v podstatě zkopírováním informací o něm z našeho původního dotazu. Důstojník nakonec azyl získal s celou rodinou.

Nezajímala se o něj také vojenská rozvědka?
Ovšem. Po 11. září 2011 se probrala vojenská rozvědka z letargie a s překvapením zjistila, že existuje státní organizace, která má určité množství informací o lidech, které ji zajímají. Dokonce má jejich fotografie, nebo otisky prstů. Požádali nás o schůzku a mezi fotografiemi měli snímek tohoto důstojníka odněkud z televize. Prý by o něj měli zájem. Informaci jsem jim se souhlasem ředitele odboru samozřejmě předal. Moc o něm nevěděli, snad jen to, že by mohl být na podobné záležitosti, spojené s atentátem na Dvojčata, odborník.

Dnes lidé hodně skloňují v této souvislosti islám a muslimy, bylo jich tenkrát méně?
Arabsky mluvící běženci, kteří během mého působení prošli letištěm, představovali 70 až 75 procent našich klientů.

Říká se, tito lidé jsou odlišní, pokud ano, jak se to projevovalo na jejich chování?
Islám je naprosto jiná kultura. Její vyznavači jsou jiní, než my. V praxi se to projevovalo i tak, že pokud řešila azylové řízení kolegyně, tedy žena, muslim na ni reagoval naprosto neadekvátně. Raději jsme vždy u předávání rozhodnutí o neudělení azylu asistovali.

Alžířana zpacifikovali

Opět, konkrétní případ?
V Červeném Újezdu se jistý Alžířan velmi hrubě obořil na kolegyni. Pro toho chlapa – muslima bylo pokořující, že mu náš stát nevyhověl a ještě mu zamítnutí žádosti o azyl předává ženská. Naštěstí jsme tou dobou pracovali s tlumočníkem do arabštiny a tak jsme Alžířana zklidnili. Vysvětlili jsme mu, aby si uvědomil, že on tady o něco žádá, Proto by měl v první řadě dodržovat naše předpisy. Stejně jako my, když přicestujeme do Alžíru nebo kterékoli jiné země.

Srovnáte-li tehdejší a dnešní imigrační legislativu, jsme konečně dál?
Já bych řekl, že přešlapujeme na místě. Je to problém zákonů jako celku. Dá se říci, že darebák požívá v tomhle státě mnohem větší právní ochrany, než oběti, nebo normální slušní lidé. Což se projevilo třeba i v případě, kdy v Červeném Újezdu skupina uprchlíků z Čečenska prohlásila, že se jim tam nelíbí. V Praze pak doslova „okupovali" sídlo pražské kanceláře nejvyššího komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Paradoxní bylo, že jsme jako státní orgán museli chránit jejich osobní údaje. Jenže oni pak z oken kanceláře UNHCR ukazovali novinářům své děti i tváře.

Půl roku v Ruzyni

Jaký byl váš nejzajímavější případ?
Určitě Palestinec Ibráhím Zijád, který zůstal půl roku v tranzitu na letišti v Ruzyni. Klasická ukázka, jak je naše legislativa nepružná a neschopná reagovat na mimořádné případy. Bylo to v době, kdy k nám lítali takzvané osoby bez státní příslušnosti, tedy právě Palestinci. Využívali linek Bejrút – Praha – Moskva a zpět, Dubai – Praha – Moskva a zpět, Káhira – Praha – Moskva a zpět, případně Istanbul – Praha – Moskva – Praha – Istanbul. Většinou v Moskvě od převaděčů dostali instrukce a při zpáteční cestě vystoupili v Praze. Pokud měli doklady a letenku, nebyl s nimi až takový problém. Stačilo jim v zákonné lhůtě předat rozhodnutí o odmítnutí azylu, předat je cizinecké policii a poslat je zpět. Když jim převaděč pasy vzal, nebo je zahodili, už to tak jednoduché nebylo. Tenhle Palestinec vystoupil a pas neměl. Cizinecká policie ho při kontrole letadla našla na záchodě roztrhaný a nepoužitelný. Požádal o azyl, ten mu nebyl udělen a cizinecká policie proto připravila jeho vycestování s takzvaným cestovním průkazem totožnosti. Což je sice legální cestovní doklad, ale některé státy ho nerespektují. V tomto případě letadlo přistálo v Istanbulu a Turci prohlásili, že toho člověka nepřijmou. Postavili kapitána letadla před dilema: buďto vystoupí cestující a on toho jediného Palestince odveze zpět do Čech, anebo nevystoupí nikdo a odletí zpět celé letadlo. Tak nakonec milý Palestinec skončil kvůli nedostatkům v legislativě v tranzitu na letišti. Neměl platný doklad, o vydání nového na libanonské ambasádě požádat nechtěl a tak nemohl ani tam a ani zpět. Nebyla síla, která by ho odsud dostala pryč. Aerolinky mu dávaly stravenky, spoluvěřící mu zajistili modlitební kobereček a další věci, média jeho případ zviditelnila. Až po půl roce mohl vycestovat do Německa za účelem sloučení rodiny.

Zažil jste i případy, kdy vás tato práce naopak těšila?
Když jsem mohl rozhodnout o udělení azylu malému popálenému chlapečkovi z Afghánistánu, cítil jsem silné zadostiučinění.

Jak vidíte situaci okolo imigrantů dnes, s odstupem několika let? Myslíte, že naše země ten nárůst běženců zvládne a pokud ne, jaké to může mít následky?
Myslím, že se moc nezměnilo. Už tehdy jsme pro ně nebyli cílovou destinací, ale tranzitní zemí. Oni spíš putují do států s takovým sociálním programem, který je pro ně zajímavý. Otázkou zůstává, kdo tady zůstal. Národnostní skupiny, jež spojuje islám, tu žijí a jednotlivé komunity jsou v kontaktu. Případní islamisté, nebo teroristé tu mohou žít a v poklidu čekat na aktivaci. Cizinců v zemi samozřejmě přibývá i po tom, co jsem odešel.

Myslíte, že je pro ně jednodušší přicházet pozemními trasami, nebo letecky?
Letiště je pro ně brána otevřená. Pozemní hranice ani tak ne. Stali jsme se vnitrozemským státem EU. Což znamená, že když k nám přijde migrant například přes Polsko, tak ho po případném zadržení na základě dublinské úmluvy vrátíme do Polska. Tady totiž, v první zemi EU,do níž přicestoval, měl a mohl žádat o azyl. I to byl jeden z důvodů, proč stát snížil počty pracovníků v azylovém řízení a proč zavřel některá azylová zařízení (pro žadatele o azyl) a zařízení pro zajištění cizinců (pro cizince, s nimiž je vedeno řízení o správním vyhoštění).

Snížení počtu azylových zařízení byla chyba

Nebyla to ve světle současných událostí chyba?
Domnívám se, že ano. Teď se například má opět otevřít zařízení ve Vyšných Lhotách. Například zařízení pro zajištění cizinců Balková mohlo ubytovat 316 lidí, kapacita by se dala navýšit na 350. Nevím ale, zda ji po deseti letech znovu otevřou. Další otázkou je, zda to stát zvládne pokrýt personálně. Zda bude, například, dostatek tlumočníků do arabštiny, vietnamštiny, hindštiny. Představte si situaci, kdy přijede autobus plný cizinců. Nabrat žádosti o azyl trvá i dva dny. Její pečlivé zpracování trvá až hodinu. Domnívám se, že když zavřeme uprchlíky do tábora, ze kterého nebudou moci vyjít ven a čtrnáct dní, nebo tři neděle se s nimi nebude nic dít, začnou se bouřit. Přesně v duchu myšlení: teď jsme tady, teď se o nás starejte. To totiž nebudou lidé, kteří jsou rádi, že jim nepadají na hlavu bomby, ale lidé, kteří jdou za jistotami. Takže odbor migrační a azylové politiky bude muset pořádně zabrat, abychom tu brzy neměli druhé Calais.

Kdo je… JUDr. Stanislav Körner
V letech 1999 až 2005 pracoval na odboru azylové a migrační politiky (OAMP) ministerstva vnitra, kde postupně prošel několik pracovišť. Začal v táboře v Červeném Újezdu na Teplicku, později jezdil po věznicích, kde žádali cizinci o azyl. Nějaký čas pracoval v Kostelci nad Orlicí, kde vznikalo nové azylové zařízení, v roce 2002 pověřen na 9 měsíců řízením pracoviště OAMP v zařízení v Balkové. Poté ve funkci vedoucího oddělení azylového řízení na letišti Praha Ruzyně, poslední rok svého působení na vnitru strávil opět v Balkové. Po zrušení tohoto pracoviště odešel z ministerstva vnitra. Dnes vede oddělení dopravně správních agend na ústeckém krajském úřadě.

Uprchlíci v Ústeckém kraji

Ústecká cizinecká policie od začátku roku zajistila do začátku července při nelegální migraci 213 cizinců. Včera zadržela ve vlaku jednoho Syřana.

Podle svého vedoucího Miroslava Polcara v podstatě denně někoho zajistí. Vytipované mají policisté autobusy (61 zadržených), osobní automobily (57 zadržených), dodávky, taxi, pátrají na serveru www.hledamspolucestujiciho.cz, kde inzerují převaděči, sledují auta s MPZ švédskou, maďarskou, rakouskou, kontrolují vlaky (95 zadržených). Hlavní trasy jsou po dálnici D8, nebo po železnici (rychlíky z Vídně a lBudapešti, přímé spoje).

„Několikrát museli zasahující policisté užít donucovacích prostředků kvůli snahám o útěk. Kvůli agresi vůči policistovi zatím ne," sdělil Miroslav Polcar.

Po zadržení cizinců zahajuje policie takzvané dublinské řízení, tedy jejich vyhoštění do země, odkud do České republiky přišli. Další skupinu nelegálně pobývajících cizinců tvoří ti, jimž skončila platnost víza.

„Zadrželi jsme takto 170 nelegálně pobývajících cizinců, hlavní část tvoří lázeňští hosté," pokračoval Polcar s tím, že se podařilo velmi omezit porušování zákona o zaměstnanosti cizinci. Tedy jejich práci načerno.

Zadržení cizinci jsou nejvíce Syřané (61 k dnešku), pak Iráčané (34), Afghánci (28), dále Somálci (18), běženci z Kosova (14), z Kamerunu (5), Pákistánci (5) a další.

Při podezření na nelegální migranty může každý volat linku 158.

Běženci a migranti

Uprchlík, či běženec je člověk, který utíká ze země svého původu, nezávisle na tom, jaké je jeho právní postavení.

Migrant nemusí být uprchlík v tom smyslu, jak ho definuje zákon o azylu a mezinárodní smlouva. Tedy člověk, který má ve své vlasti problémy z důvodu rasy, národnosti, náboženství, politického přesvědčení, či příslušnosti k určité sociální skupině. Použití termínu migrant by spíše mělo být spojováno s ekonomickou migrací. Vesměs to bývaly případy lidí ze zemí bývalého SSSR.
Žadatel o azyl (také se používá termín „mezinárodní ochrana") je ten, kdo podal žádost o azyl a je účastníkem řízení do doby, kdy o jeho udělení (či neudělení) bude pravomocně rozhodnuto. Pokud není azyl udělen, je opět z hlediska zákona cizincem. Buď vycestuje, nebo si svůj pobyt zlegalizuje jiným způsobem.
Azylant je člověk, který již azyl na území ČR získal a požívá práva ochrany, dle mezinárodních smluv.