Film Intervence režiséra Gennadije Poloky, jehož předlohou byla stejnojmenná divadelní hra Lva Slavina, se odehrává v roce 1919 v okupované Oděse, kde revoltující bolševici podporují francouzské vojáky bojující za „sovětské“, za „správnou věc“. Květinka Saňka je připravena dát vše za sehrání role v divadelním představení válečných událostí, syn bankéřky a karetní hráč se chce stát hrdinným revolucionářem.

Rudo-bílé postavy filmu jsou obklopeny zradou a provrtány kulkami. Vysockij hraje hlavní roli revolucionáře Brodského, ale je i autorem textů písní, jež povětšinou i zpívá. Divadelní stylizace, v níž je film natočen, ještě umocňuje jeho ironii a satirickou nadsázku. V roce 1968 ovšem vládnoucí garnitura neměla pochopení, ba právě naopak, takže po dvaceti letech v trezoru se premiéry film dočkal až v roce 1987.

Film se promítá 25. ledna datum, kdy se v roce 1938 narodil hlavního protagonista filmu, herec, básník, písničkář, bard a symbol ruské země Vladimir Vysockou, jehož si tímto připomínáme.

Po maturitě roku 1955 se vydal technickým směrem na stavební fakultu, ale záhy zjistil, že ho srdce táhne k umění. Vystudoval herectví na divadelní fakultě MCHAT v Moskvě (1956-60) a první stálé angažmá měl poté v Divadle A. S. Puškina, kde ztvárnil řadu rolí. Průběžně hrál i ve filmech.

Už na začátku 60. let začal psát písně a balady, do kterých se silně promítal vliv jeho válečných zážitků z dětství. Narodil se v době nejtěžší diktatury a teroru, kdy probíhaly největší čistky v Rusku a následná léta prožil za válečného běsnění v rodině otce vojáka. Zpočátku psal pouze pro známé, časem začal vystupovat i veřejně. Jeho talent a umění mistrně skládat písně s přímočarou a otevřenou výpovědí, které stejně tak bezprostředně interpretoval, mu okamžitě získali mnoho posluchačů a stoupenců.

V roce 1964 mu bylo nabídnuto účinkování v avantgardním divadle Dramatu a komedie na Tagance v Moskvě, které bylo pro něj v tento moment ideálním. Svým výrazným hereckým talentem interpretoval řadu postav jako střety svobodných individuí s omezenou společností. Prosadil se zde v několika náročných rolích jako např. Galileo od Bertolda Brechta nebo exceloval jako Hamlet Williama Shakespeara.

Mimo divadelní prkna píše básně, čte filozofii, vystupuje s kytarou. Největší vliv na jeho tvůrčí a uměleckou kariéru měl jemu velmi blízký básník, prozaik a šansoniér Bulat Šavlovič Okudžava.

Vysockij skládá také písně a hudbu pro divadlo. Je velmi osobitý. V jeho tvorbě je hodně lyriky, ale i ironie a sarkasmu. Při zpěvu často recituje, improvizuje. V jeho smýšlení a vystoupeních jsou patrné dojmy ze vzpomínek na válečné strádání. Brojí proti bezpráví. To samozřejmě nelibě nese komunistická strana a činí opatření formou zákazů vystoupení, zabavování nahrávek. Popularita Vysockého tím ruku v ruce stoupá, ale jeho možnosti se úží.

Na přelomu 60. a 70. let se ještě přitvrzuje, přesto se režiséru Polokovi podařilo v této době, složitě a přes oficiální zákaz, prosadit Vysockého právě do filmu Intervence, který ale tehdy diváci neměli šanci zhlédnout.

Miloval a tajně, přes přísné zákazy, ho poslouchal celý národ, což se vůbec nezamlouvalo ruskému režimu, který měl strach především z mladší generace, jejíž byl Vysockij mluvčím. Jeho texty ji oslovovaly a měla tendenci se režimu vzpěčovat.Strana měla snahu se nepohodlného písničkáře zbavit a dávala mu možnost vycestovat a nejlépe nastálo, ale on ji nevyužil, protože jeho láska k Rusku a jeho lidu byla silnější.

Překonávání stále větších překážek, intenzita jeho citů a tvořivé práce, kterou je vyjadřoval, nabývala na síle a množství až jej dovedla k infarktu. Ani to ho ale nezastavilo a ve svém úsilí pokračoval. Když mu ale pak režim ještě více okleštil možnosti a svobodu, přestával zvládat, začal se nořit do alkoholického opojení ještě více, než míval ve zvyku. V kombinaci se spoustou léků, které začal brát proti únavě a depresím a jeho už tak chatrném zdraví, to nemohlo dopadnout dobře. Zemřel v pouhých dvaačtyřiceti letech 25. června 1980. Na jeho pohřbu se sešly statisíce lidí.

Vysockého tvorba je označována za poetickou encyklopedii Ruska 60. až 80. let.

Eva Vopelková