Hlavními konkurenty Vltavy na Žafestu 2017 v areálu Osmičky bude hvězda následujícího sobotního večera, dnes už málo vídaná hip hopová trojka Indy a Wich. Jenže ta už dlouho nevydala nové album, zatímco něhy i beatů plná Vltava nabízí na koncertech vedle své klasiky Hurá písničky, Marx Engel Beatles, 30 případů majora Zemna či Prasátko i pěkné kousky ze své loňské novinky Čaroděj. Také o ní v rozhovoru pro Deník hovořil Robert Nebřenský, originální básník, kytarista, zpěvák a lídr Vltavy.
Letos na posledním ročníku festivalu Litoměřický kořen nás bavilo Divadlo Sklep bez vás. Už s nimi moc nehrajete, nebo to je závislé na volném čase kapely Vltava? A na točení filmů a seriálů?
Se Sklepem vystupuji už jen v milovaném představení „Mlýny“. S tím, jak znovu funguje Vltava, nejsem schopný z časových důvodů zaručit svoji účast na představeních. Směrem k Vltavě také směřuje moje hlavní tvůrčí soustředění a skutečně si také nechávám prostor na natáčení, které mě velice baví.
Překvapilo mě, když mi herec Leoš Noha prozradil, že jste s ním a s Petrem Čtvrtníčkem kdysi založil kapelu Buzerant. Připadá mi to až neuvěřitelné, když dnes srovnám něhu vašich veršů s drsným humorem kapely a přímočarostí kapely páně Čtvrtníčkovy. Jste na některou z písní, kterou jste pro ně složil, pyšný?
Skupina Buzerant vznikla jako součást režijní vize Jana Nebeského v představení divadla Na zábradlí Marie a Blanche a jako takovou jsem si ji pojímal. Můj dobrý přítel, pan kolega Petr Čtvrníček, se rozhodl pokračovat s touto kapelou i po derniéře, já nikoli. Moje účast v projektu byla pro mě cenná i z toho důvodu, že se stala předstupněm mého návratu k hudbě. Ve skupině Buzerant jsem - asi po šesti letech - stál před publikem znovu s kytarou.
Jak moc autobiografická je vaše píseň Čaroděj, která dala název zatím poslednímu albu Vltavy?
V písni Čaroděj promlouvá v úvodním proslovu k publiku postava čaroděje, který pak provází posluchače celým albem. Pokud se ptáte, zda tento čaroděj myslí a cítí stejně jako já, tak samozřejmě ano.
Vyjadřuje váš verš „Dneska bych se v nebi asi líbil“ touhu po božském životě? Přání být už v nebi?
Být už v nebi? To ne. Božský život? Ten právě žijeme. Ale spočinout jednou v přijetí pod trůnem, to jistě ano. Tahle písnička je spíš takový slib provinilce, že už dále bude hodný a potom, trochu dětsky rozvíjená představa, jaké to pak bude krásné a jakých odměn se mu dostane.
Často zpíváte o něze, o touhách. Je to znamení toho, že člověku něco chybí. Či toho má naopak dost a chce se o tu radost dělit s ostatními?
Bude to spíš to volání. To také sluší písničkám a lze ho s mnoha lidmi sdílet. Kdo rozdává radost tím způsobem, že jí jakoby přetéká, je krajně podezřelý.
Bylo vaše dětství krásné, toužíte se tam vrátit? Ptám se, když slyším, že hledáte hvězdy spadlé a zhaslé.
Moje dětství moc krásné nebylo. Prožil jsem ale mnoho skoro idylických měsíců se svým dědou a jsem tímto obdobím do jisté míry utvořen ve svém citovém a kulturním základu. Ale vrátit se určitě netoužím. Píseň, ze které citujete, je spíš o karmických zkušenostech, o vizi skoro marného lidského soužení, ale také o neztrácené naději. To jsou ty hvězdy, ve kterých chceme znovu zapálit plyn.
Slyšela latinskoamerickou píseň Amore i slečna, které jsou její slova určena? A byla nadšená?
Každá žena chce, aby jí byla věnována takováto píseň. A je potom za to ráda.
Když jste točili film Tobruk, byl režisér Marhoul přísný, nesměly se žádné uniformy dostat na veřejnost. Jak na to vzpomínáte, na to vedro a podmínky?
Vzpomínám s láskou a vděčností. Jako na jeden z nejvíce náročných a současně nejvíce obohacujících životních zážitků.
Nehrál jste tam právě dobráka. Byl to váš největší filmový lump?
To nikoli. Hrál jsem mnohem horší, opravdu hnusné lidi. Postava desátníka Koháka je navíc čistě negativní jen zdánlivě. Je to člověk, který se rozhoduje ve své logice správně a pro své kolegy v boji je cenný a to i tak, že jim pomáhá přežít. Je pravda, že ne vždy.
Kterou písničku z poslední desky Vltavy dnes máte nejradši a proč?
To opravdu nemůžu říct. Mám rád všechny.
Každá z písní nové desky má svůj karton, pohled. Kdo to takto vymyslel a zrealizoval, proč mají právě tuto podobu?
Za výtvarnou podobu alba vděčíme příteli Martinu Kaiserovi. Jeho přínos je opravdu kongeniální. A proč vypadá tak, jak vypadá? Protože to tak mělo a muselo být, aby to bylo nejvíce pravdivé a nejkrásnější!