Jaké byly vaše hudební začátky? Kdo vás k hudbě přivedl?
Asi první krok učinila moje babička, která mi vyprávěla o rodinné tradici a přála si, abych v ní pokračoval. Můj otec i strýc byli muzikanti a matka dobře zpívala. Tak jsem se tedy jako šestiletý kluk začal učit hrát na housle. Po ukončení základní školy jsem byl přijat na Vysokou hudební školu (později Vojenská konzervatoř) v Roudnici n. L., pokračoval jsem ve studiu hry na housle a také jsem začal hrát na trubku. Tam jsem samozřejmě měl příležitost blíže poznat souborovou i orchestrální hru.

Před třiatřiceti lety jste založil dechový orchestr a celou dobu jej vedl…Vaše práce je pro vás asi koníčkem?
Jinak by to snad ani nešlo. Po ukončení činnosti u vojenských hudeb jsem se v roce 1965 stal učitelem Lidové školy umění v Roudnici a při zaměstnání vystudoval konzervatoř v Praze. Od začátku kantorské činnosti jsem vedl své žáky k souborové hře a z toho se také postupně vyvinula hra orchestrální.
Měl jsem radost z rozvoje a úspěchů orchestru a podporoval jsem zájem „o muzicírování“ u žáků ze všech oborů ve škole. Moje práce se skutečně stala mým celoživotním koníčkem, nebo spíš „koněm“.

Pod vaší taktovkou se vystřídalo na 300 muzikantů a žáků. Věnují se i dnes muzice a kdo to dotáhl nejdále? Na koho jste opravdu hrdý?
Významných jmen je velká řada, nerad bych někoho opomněl, tak se raději zdržím jejich výčtu. Z mnoha členů orchestru se stali profesionální muzikanti a moc rád se s nimi setkávám, tak jako to bylo např. při oslavách 70. výročí založení hudební školy v Roudnici nad Labem v minulém školním roce.
I když dnes hrají ve významných orchestrech, jsou známými sólisty nebo učí na konzervatořích či AMU, s uznáním hovoří o přínosu naší školy i významu dechového orchestru pro jejich odborný život. Ale hrdý jsem i na spousty dalších dobrých muzikantů – „amatérů“, kteří získali hudební zkušenosti v našem DOM a dnes jsou posilami mnoha orchestrů v kraji a svou hudbou přinášejí radost sobě i posluchačům.

Kterého ocenění si opravdu vážíte?
Asi vás to překvapí, ale jednoho přání k narozeninám od členů své kapely. Napsali mi tehdy moc hezky, abych je ještě dlouho vedl k hraní dobré muziky. To je pro mne krásné uznání.

Účinkovali jste na mnoha scénách doma i v zahraničí. Kam jste se nejraději s orchestrem vracel?
Jako asi každý jsem se rád vracel domů, domácí publikum je nejmilejší a nejchápavější. Ale určitě jsme moc rádi hráli ve Francii nebo Itálii, tam se posluchači umí opravdu nadchnout a bouřlivě dávat najevo, že se jim líbíte.

V Dechovém orchestru mladých je 70 hráčů, jak se dá takové velké těleso ukočírovat? Je určitě potřebná vysoká disciplína…
Bez muzikantské i lidské kázně, bez lásky k hudbě a zodpovědné snaze o co nejlepší výkon by se tato práce dělat nedala. Tedy alespoň ne s dobrými výsledky. K tomu jsem se neustále snažil vést celou kapelu, a mohu říci, že kázeň i výkony roudnických muzikantů obdivovali organizátoři akcí v mnoha zemích Evropy!

Máte nějaké přání, které byste si rád splnil?
Největší přání si sám splnit nemohu, přeji si totiž co nejlepší zdraví pro všechny kolem sebe. Poznal jsem, jak moc je důležité! A ta ostatní přání? Myslím, že se mi jak v profesním, tak osobním životě splnilo opravdu hodně, i když podle současných měřítek nepatřím mezi „ty bohatší“ a netrávím třeba týdny na zahraničních dovolených. To největší bohatství v podobě pocitu štěstí, sounáležitosti a radosti z poctivě odvedené práce, to opravdu už mám. Dál… snad, kdybych měl ještě nějakou dobu sílu a možnost pokračovat v tom, co mé muzikanství naplňovalo nejvíc, co mi dodávalo sílu a chuť překonávat pocity únavy a někdy i marnosti – v práci s orchestrem.

Máte při tak náročném povolání čas i na nějaké jiné koníčky?
Mám rád přírodu, procházky v našem krásném kraji a práci na zahradě, to je pro mne nejhezčí relaxace.

Dáváte si nějaké předsevzetí do nového roku?
Na „velká předsevzetí“ jsem nikdy moc netrpěl. Mám rád, když člověk dokáže důsledně jít za nějakým cílem a nový rok v tom nehraje žádnou roli. Po odchodu do důchodu bych se chtěl více věnovat rodině a bude-li to možné, dále pracovat s orchestrem.

Ludmila Veselá