Stejný den akce zdarma zve také například na Xindla X, Už jsme doma, Janu Kratochvílovou či Anetu Langerovou. V neděli 6. června pak opět na různých scénách vystoupí mj. Pontiac, Viktor Sodoma, Toxique či Traband, Hradišťan, Blue Effect a Petra Janů s Golemem.

O skupině Olympic jsme si povídali s jejím kapelníkem Petrem Jandou.

V čem tkví úspěchy písniček Olympiku? Ty nejstarší hrajete už od 60. let – a pořád se na ně chytají nové generace. Bylo to i tou dobou?
Ono se to pozná tím, že se ty písničky pořád hrají v rádiu. Vím, že v 60. letech byly šlágry úplně jiné, některé dokonce hranější a populárnější než ty naše. Ale ty naše písničky to nějak přežily a k tomu nemám opravdu žádné vysvětlení. V rádiích se hrají písničky třicet, čtyřicet let staré. A věřte, že by je rádia nehrála, kdyby to lidé nechtěli.

To musí být radost, když dnes i šestnáctiletí „paří“ na Želvu, ne?
Mám z toho velkou radost. To jsem ani v nejbouřlivějším snu neočekával, že by se mohlo něco podobného přihodit.

Sbor Korálek z 11. ZŠ v Mostě u vás ve studiu točil CD „Muzika je príma“. Je to vaše pomoc sborům a skupinám, podobně jako třeba koncem 80. let Kabátu nebo Arakainu?
To většinou není má iniciativa. Moje iniciativa byly Rockmapy, které jsem dělal na konci 80. a začátkem 90. let a které možná obnovím. Mám pocit, že se nám ta rocková muzika zasekla a řítí se to do nikam. Je toho tu strašně moc a nikdo vlastně není slavný, všichni jsou jen tak trošku a mají málo fanoušků. Chtělo by to kapely, které to tu pořádně rozbouří. Pokud se to podaří, šli bychom do toho spolu s rádiem Beat. Bylo by zajímavé na rok na dva takovou akci zase udělat.

close zoom_in V únoru jste dokončoval muzikál Ať žije rokenrol, premiéru bude mít 20. října v divadle Broadway v Praze. Bude to současná česká komedie?
Ano, komedie, která ke konci poměrně dost zhořkne. Do castingu se hlásilo asi 160 lidí, ale žádná taková ta „pěchota“, známá ze SuperStar. Přišli lidé, kteří umí zpívat, výběr byl opravdu zajímavý. Jen na hereckých zkouškách většinou propadlo hodně lidí, někteří zpěváci hrát divadlo prostě neumí.
Měl jsem radost, když zkoušeli 1. scénu, která jednoznačně a jasně předesílá celé představení. Ukazuje dva světy, které se k sobě neumí ani trochu přiblížit. Rockenrolový zpěvák Rony jde na 1. máje z flámu s flaškou v ruce a potká dívku, čekající s transparentem na průvod. Zde se odehrává první totální střet.

Promítl jste do toho muzikálu vy, či spoluautor Karel Šíp, vlastní zážitky? Je tak trochu i o vás?
Některé tam už jsou a další ještě přibudou. Protože jak se bude zkoušet, tak si na to budeme samozřejmě vzpomínat.
Ale muzikál je o zpěvákovi – ne o kapele.

Dočkáme se v něm milostného duetu, nebo manželské hádky po vzoru vašeho hitu Jedeme dál?
Ne, protože ani manželství nevznikne. V našem muzikálu je jen šest základních rolí.

A je tam i něco hodně neobvyklého, ne? Tuším z jatek sbor řezníků…
Je tam sbor bláznů, alkoholiků. Jedna věc je ale zajímavá – a ta mě do té práce dostala. Měl jsem slíbenu živou kapelu a ta tam také bude. Takže se po letech bude hrát na jevišti živě, žádný playback.

Podle všeho prý v novém muzikálu nebude ani žádný hit Olympiku…
Nebude. Je zde 25 naprosto nových původních písní.

Už je čas na novou desku Olympiku? V jakém je stadiu, máte na ni čas?
Čas by byl, jenže po muzikálu jsem vyčerpaný. Ale už na tom pracujeme, jsme na začátku. Dokonce jsem vymyslel nový trend, budeme desku dělat jinak. V momentě, kdy napíšu písničku, nazkoušíme ji a hned natočíme.
Pak ji dostanou naši skalní muzikanti, jestli se jim pozdává, necháme si tak trochu poradit. Třeba budou mít připomínky, které nám pomůžou. Tudy, myslím, vede cesta. A až budeme mít natočených dost písní na desku, tak ji vydáme.

Vzpomínáte si na první honoráře s Olympikem? Hrálo se tenkrát, v 60. letech, i jen za pivo a párek?
Až tak ne. Já jsem do branže vstoupil v době, když to už bylo víc profesionální. Myslím, že se první honoráře pohybovaly kolem 50 – 60 korun za koncert. Když jsme udělali první kvalifikační, tak jsme brali 120 korun, takový základní honorář. Největší honorář byl tenkrát 125 korun.

V 80. letech se tvrdilo, že má Olympic jako jediná rocková kapela u nás státní aparaturu a světla. Opravdu?
Ne, nikdy nic takového nám stát nedal (smích). Naopak v 80. letech jsme si vydobyli díky své popularitě nejvyšší možné honoráře, což bylo 600 pro mě a 900 korun pro kluky. To vydrželo ale jen rok, než se to dověděli státní soudruzi. Takže nám to vzali bez udání důvodu a já pak měl 600 a kluci jen 400. To nám vydrželo až do revoluce. Prý to bylo na základě toho, že jsme moc populární a že to nejde, aby nám tolik platili. Ale já to přes koleno nelámal.