Nejsilnější hlas současné česky psané literatury! S takovým dobrozdáním doprovodila na svět žijící legenda české literatury Jáchym Topol první román čtyřicátníka Alexeje Sevruka z Litoměřic. Titul s názvem Evropanka zachycuje na pozadí historek pobožné hrdinky Marie pohnuté dění na Ukrajině v celém 20. století. Postavu vypravěčky inspirovala Sevrukova vlastní babička.

Rodák z Kyjeva jí jako chlapec pozorně naslouchal nejdřív na návštěvách v jejím domku na ukrajinském venkově v Polesí. A později i v bytě v Novém Boru na Českolipsku, kam se rodina díky českým kořenům z dávné minulosti přistěhovala z Ukrajiny v 90. letech. Spisovatel a dnes i otec čtyř dětí chtěl svou knihou také poučit české čtenáře o jeho domovské zemi. „V Česku se o Ukrajině pořád moc neví ani rok a tři čtvrtě od vypuknutí ruské invaze, kdy je na ni obrácena tak velká pozornost,“ říká Alexej Sevruk.

Jak vás napadlo udělat hrdinku románu z vlastní babičky?
Když jsem před nějakými devíti lety dostal pozvánku na tříměsíční literární stipendium v Krakově, v litoměřických hospodách jsem se holedbal tím, že do Polska pojedu psát velký český román. Měl být o 20. století na Ukrajině na pozadí rodinných historek, ale chyběl mi sjednocující prvek. Po nějakém čase jsme si doma připomínali sto let od narození babičky, která zemřela, když mi bylo devatenáct. A mě napadlo, že by právě ona mohla být ideálním vypravěčem pro příběhy, které chci vyprávět.

Vaše babička zemřela v roce 2002. Jak přesně je člověk schopný si vybavit, co od někoho slyšel před dvaceti a více lety?
Samozřejmě to není dokumentární román a Marie v knize popisuje i věci, které jsem si vymyslel, anebo je vyslechl od někoho jiného.

Alexej Sevruk se narodil v roce 1983 v Kyjevě. Básník, prozaik, publicista a překladatel. Od svých dvanácti let žije v Česku, kam s rodiči přesídlil nejprve do Nového Boru v rámci vládního programu repatriace volyňských Čechů a jejich příbuzných. Vystudoval ukrajinistiku a všeobecnou slavistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Žije v Litoměřicích. Pracuje jako archivář v Památníku národního písemnictví.

Román popisuje krutosti, příkoří a zoufalství za války i během hladomoru, nad leckterými historkami zůstává rozum stát. Bylo to na Ukrajině skutečně tak šílené, jak líčí Marie?
Území dnešní Ukrajiny bylo jedním z nejexponovanějších dějišť druhé světové války na evropském kontinentu. V bojích proti Wehrmachtu zemřelo více ukrajinských vojáků než Američanů, Britů a Francouzů dohromady. Každá šestá oběť holocaustu pocházela z Ukrajiny. A jak poznamenává slavistka Tereza Chlaňová v doslovu k Evropance, každý šestý obyvatel Ukrajiny se nedožil konce války. A teď si vezměte, že německá okupace přes všechny každodenní hrůzy a krutosti byla mnohými Ukrajinci pociťovaná vlastně jako úleva ve srovnání s obdobím stalinských represí a hladomoru let 1932–33. Jeden z mých záměrů bylo nabídnout čtenáři ukrajinský pohled na nedávné dějiny. V Česku se o Ukrajině pořád moc neví ani rok a tři čtvrtě od vypuknutí ruské invaze, kdy je na ni obrácena tak velká pozornost.

Proč jste knihu nazval Evropanka?
Mariiny historky z období obou dvou světových válek vystihují i historickou zkušenost západní a střední Evropy. Je to naše společné krvavé dědictví, se kterým se musíme chtě nechtě vyrovnávat. Klíč k názvu je nicméně v pasáži v závěru knihy, kdy se Marie vrací z české emigrace do svého městečka na Polesí, kde na ni známí ironicky volají: „Evropanka se vrátila.“ Ona se vůči tomu vymezuje: „To jsem se ale dočkala přijetí, já a Evropanka?“

Některé věci se v knize opakují. Jde o přehlédnutí redaktora?
Rozhodně ne. Knihu před vydáním četlo několik lidí, tohle by nepřehlédli. Já jsem chtěl imitovat, jak mluví starší lidé, kteří se často k něčemu vracejí, něco řeknou dvakrát i několikrát, nechají to obrůstat jinými detaily, nebo to znovu vyprávějí trochu jinak.

Román se nevrací jen do hluboké minulosti, ale také popisuje, jak Marie přišla už v 90. letech k nám díky českému původu svého otce. To už se potkává i s vašimi osudy?
Babička přijela z ukrajinské Radomyšle v roce 1993 s mojí tetou a její rodinou. Já s rodiči jsme za nimi z Kyjeva přišli později.

To, jak Marie popisuje imigraci, je velmi zajímavé. Jako čtenář bych se o tom rád dozvěděl víc.
U Marie šlo přesněji o repatriaci, ale stejně to pro ni bylo vkročení do neznáma jako pro jakéhokoli imigranta. Potýkala se stejnými problémy, když si nejdřív malovala obraz ideální země, lepšího domova. A ejhle, ono se to míjelo s realitou. To napětí mezi očekáváním a realitou je z literárního hlediska dost produktivní. Emigrace do neznámé země je vždycky silný motiv, ale vyšla o tom už spousta jiných knih.

Popisujete, že imigrovala do malého města, ale nejmenujete ho. Prozradíte jeho název nám?
Nový Bor, kde jsem potom chvíli bydlel i já s rodiči. Bydleli jsme všichni společně v jednom bytě. Moje babička je v Boru pohřbena a pořád se tam vracíme. Potěšilo mě, že když jsem tam byl naposledy a vracel se s dětmi ze hřbitova od ní, šli jsme kolem knihkupectví, kde měli Evropanku za výlohou.

Jaké máte na knihu ohlasy od rodičů a dalších příbuzných? Nezazlívají vám, že perete rodinné prádlo?
S tím nikdo problém neměl, vlastně tam není nic příliš osobního. Podobné věci, které popisuji, se děly v kopě jiných rodin na Ukrajině. Tatínka, pravda, román neoslnil. Ale spíš kvůli tomu, že si některé věci pamatuje jinak.

Vy jste do Česka přišel ve 12 letech. Jak na to období vzpomínáte?
Bylo to zajímavé. Setkání s neznámým světem, kdy jsem si osvojoval češtinu.

Román Evropanka zachycuje nejednoznačný obraz ukrajinské provincie ve vzpomínkách staré ženy. Vypravěčka Marie je dcerou ukrajinské venkovanky a českého válečného zajatce. Rodinná kronika zpracovává nejen osudy ústřední rodiny, ale také širokou paletu dalších postav a figurek, které dohromady skládají pestrou románovou mozaiku života ve Volyňské oblasti Ukrajiny od 20. let 20. století do současnosti.

„Evropanka je uhrančivé vyprávění o tom nejdůležitějším, totiž o schopnosti přežít, a dokonce se radovat, byť třeba na ruinách. V Polesí žijí a umírají Ukrajinci, Židé, Němci, Rusové i Češi ve všednosti katastrof, jako jsou války či hladomor. Čtenář v mohutném dějovém toku jen lapá po dechu. A nedá se nic dělat, nejsilnějším hlasem současné česky psané literatury je tato kniha mladého ukrajinského autora,“ napsal o knize Jáchym Topol.

Nakonec jste si ji osvojil natolik, že máte doktorát z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a přední český autor Jáchym Topol vás velebí jako nejsilnější hlas české literatury. Není to trochu zázrak?
Děti migrantů bývají často uvězněni v jakési polojazyčnosti, kdy zcela neovládají ani původní, ani osvojený jazyk. Bývá to velký problém při začlenění do společnosti. Ale když se někomu tohle „prokletí“ podaří prolomit, může ten druhý jazyk ovládnout excelentně. Znám Ukrajince, kteří jsou na tom podobně jako já – nebo ještě líp – a dnes pracují třeba v rozhlase nebo televizi. Jsou mezi nimi i literáti jako Marie Iljašenko, Tim Postovit nebo Iryna Zahladko.

Máte čtyři děti. Kde jste vzal při tak početné rodině a ještě k vaší práci síly na psaní románu?
Po večerech je člověk mrtvý, pak jsou víkendy – ale člověk se potřebuje dostat do nějaké nálady. A než bych se do ní dostal já, zase bych sklapnul počítač a šel do práce. Mně se osvědčilo vzít si dvakrát třikrát za rok týden volno od práce i rodiny. Začal jsem s tím na stipendiu v Broumově v roce 2019, to jsme měli jen jedno dítě a žena neměla problém s tím sbalit se a jet na týden za svými rodiči. Kdybych s psaním tehdy nezačal, asi bych s ním nezačal už nikdy.

Budete schopný napsat výhledově další román?
Těžko říct. Chtěl bych tomu věřit. Psaní je velmi křehká a jemná věc, ve hře je vždycky několik proměnných a nic se tu nemůže předjímat. Dobrým znamením je, že manželka je ochotná dál mi dávat ta týdenní volna. Hodně mě v mém psaní podporuje a já si toho nesmírně vážím.

Ukrajinskou imigraci do Česka, zvlášť tu v 90. letech, si člověk běžně spojí s tím, že tu kvalifikovaní lidé dělali podřadnou práci. Co tehdy u nás dělali vaši rodiče?
Nejdřív pracovali ve sklárně v Boru, pak si otec našel lepší práci v Novém Městě na Moravě a nakonec jsme všichni zakotvili v Praze. Táta na Ukrajině vystudoval hudbu, byl hobojista a tady si našel práci na základní škole umění. Maminka má vystudovanou žurnalistiku, na Ukrajině dlouhá léta dělala korektury v rozhlase. V Česku byla dlouho nezaměstnaná, nakonec pracovala dvacet let ve školní družině.

Co jste cítil, když Rusové vtrhli loni 24. února na Ukrajinu?
Pro mě to celé začalo už v roce 2014, kdy se Rusové začali do Ukrajiny zásadněji míchat. Dalo se tušit, že se nespokojí „jenom“ s Krymem či Donbasem. A když se to loni stalo, tak jsem jen doufal, že Ukrajina ustojí těch prvních pár dní. Což se nakonec zaplaťpánbůh podařilo.

Máte nějaké příbuzné na frontě?
Jeden z mých bratranců narukoval hned v prvních dnech k územní obraně. Dostal několikatýdenní výcvik. Pak ho poslali do Luhanské oblasti, tam ho viděli naposledy a nezvěstný je doposud. Jeho manželka má kvůli tomu strašné problémy, nemůže si nárokovat vdovský důchod a pořád je nad ním stín podezření, že dezertoval. Přitom pravděpodobně už není naživu, ačkoliv se mi to neříká snadno. Nejhůř to samozřejmě snáší jeho rodiče, moje teta a můj strejda.

Dotkla se válka ještě nějak přímo vaší rodiny?
Hned v prvních týdnech spadly ruské rakety do čtvrti v Kyjevě, kde jsme dříve bydleli, na sídliště Vynohradar. Tam pochopitelně nejsou žádné vojenské cíle, jen hustá obytná zástavba. Přilítlo to do hypermarketu a obytných budov. Loni v zimě jsme nechali pokoj našich dětí k dispozici jiné tetě a strejdovi z Kyjeva. Jsem rád, že si tu mohli odpočinout od neustálých nočních náletů a výpadků tepla i světla.

Uvažoval jste, že půjdete bojovat i vy?
V těch prvních dnech mi to skutečně šrotovalo v hlavě. Žena, když to viděla, ke mně přišla, plácla mě po zádech a řekla: „Víš co, Alexi, tak běž, když to tak cítíš. My to tady nějak zvládneme“. To už jsme měli čtyři děti, poslední dvě se narodily čtvrt roku před válkou. Kdyby mi to tehdy neřekla, možná mi to v hlavě šrotuje doteď. Ale tehdy jsem si to musel sesumírovat a řekl si – počkej, za prvé nejsi občanem Ukrajiny, musel by ti to schválit prezident. Za druhé nemáš vojenskou zkušenost, a jen bys zatěžoval systém. Ukrajina se navíc domnívá, že pokud má muž tři a víc dětí, je víc platný na poli rodinném než válečném.