Mnoho let s ním po koncertech jezdí také kytarista Ota Petřina, známý hudebník, který  na konci 70. let vydal pro mnohé kultovní album Super-robot. Ne příliš známou informací je, že Ota Petřina pochází z Malých Žernosek, i když některé zdroje uvádějí Velké Žernoseky. Jak to tedy je, vysvětlil v rozhovoru pro Deník.

Z jakých Žernosek pocházíte?
Z Malých. Žili jsme tam do mých čtyř let.

Jak na svoji rodnou obec vzpomínáte?
Moc ne. Byl jsem malý a už je to dlouho.

Vracíte se sem ještě?
Už ne. Jezdíval jsem sem ještě později pár let k babičce, ale to už je dávno. Hlavně není čas. Ani nevím, na co bych vzpomínal. To byla devátá třída, prázdniny… mohu vzpomínat jedině na to, kde jsem co vyvedl.

Jak jste se dostal ke hře na kytaru?
Přišel jsem domů a řekl rodičům: Chci hrát na kytaru. Pak jsem musel v hudebce přetrpět rok hry na klavír, protože nebyl učitel hry na kytaru. A od té doby hraju. Když jsem začal, byl jsem v šesté třídě.

Převážnou část profesního života spolupracujete s Václavem Neckářem. Vzpomenete ještě na vaše první setkání?
Divadlo Rokoko, Zdeněk Rytíř. Ten mě tam vytáhl, respektive na schůzku s ním mě vytáhl Milan Hejduk. Se Zdeňkem jsme si nějak rozuměli, začali jsme spolupráci. Tam hrál tehdy Vašek. Tam jsme se poznali a vznikly Golden Kids.

Ota PetřinaNarodil se v roce 1949 v Malých Žernosekách. Ve čtyřech letech se s rodiči odstěhoval. Na kytaru začal hrát v deseti letech. Od roku 1964 do roku 1970 studoval konzervatoř. V šedesátých letech vystupoval s několika kapelami. Nakonec skončil v doprovodné kapele divadla Rokoko, kde doprovázel Václava Neckáře, Martu Kubišovou a Helenu Vondráčkovou. Z této sestavy vznikly Golden Kids, později vedl Neckářovu kapelu Bacily. Od roku 1975 veřejně nevystupoval. Pracoval jako studiový hráč, skládal pro sebe i další interprety (Luboše Pospíšila, Petru Janů, sourozence Ulrichovy, Michala Prokopa). V roce 1978 vydal svoji první sólovou art rockovou desku Super-robot. V roce 1983 následovala druhá – Pečeť. Na obou také zpívá. Od 90. let znovu vystupuje s kapelou Bacily a dále skládá. Nyní připravuje svoji další autorskou desku.

Na konci 70. a v 80. letech jste vydal dvě sólové desky. Neuvažujete o třetí?
Mám to rozpracované, připravené. Už to jednou málem vyšlo, nakonec se to nějak nepovedlo. Teď mám rozpracovanou novou.

Bude tak jako předchozí Super-robot a Pečeť pouze s vašimi skladbami i zpěvem?
Ano, stejně jako předtím.

Jak bude nová deska laděna? Podobně jako předchozí, nebo jiný styl?
No, něco podobně, něco ne.

Vyjde na CD, nebo vinylu?
Tak to zatím nevím.

Dokážete odhadnout, kdy vyjde?
To ne. Až to bude, tak to bude. Nespěchám. Nechci to připravit pod tlakem. Potom se tam objeví věci, které ani nechcete. Tak si to nechávám, až to bude dobrý.

Budou tam jen vaše skladby, nebo na přípravě s někým spolupracujete?
Nene, jen moje věci.

Skládal jste pro řadu interpretů… Luboše Pospíšila, Petru Janů a několik dalších. Pro koho se vám skládalo nejlépe?
To se nedá takhle říci. Nikdy jsem neskládal pro někoho konkrétně. Skládám do šuplíku a pak to z něj tahám. Super-robot byl také napsaný dříve. Potom jsem jenom řekl tohle, tohle, tohle a bylo to.

Jak skládáte? Sednete si s tím, že: teď potřebuju dát dohromady jeden kus. Nebo je to tak, že jdete po ulici a najednou vás napadne motiv?
Na ulici nikdy (smích). Ale třeba v noci, když si jdu lehnout. Tak vzniklo několik věcí. Třeba jsem si lehnul a najednou v pět ráno se něco objevilo.  Tak jsem vstal, šel dolů, vzal kytaru a bylo to.

Připomínáme si 25 let od revoluce. Jak se vám žilo dříve a jak nyní?
Měl jsem svobodné povolání, mě se to tolik nedotýkalo. Jediné, co se mi stalo, byl zákaz veřejného hraní. Tak jsem pracoval ve studiu. Bral jsem to tak, že to tak osud  zařídil, ani jsem si to moc nebral. Bylo to také tím, že ve studiu mě to strašně bavilo. Hra ve studiu mi nakonec vyhovovala víc než ježdění po koncertech.