Od její smrti uplynulo 25. ledna 2010 už 45 let. Téměř třicet let prožila jako manželka významného českého advokáta JUDr. Karla Tippmanna v Lovosicích, přesto byla skoro zapomenuta. I když její život připomíná román…

Marie Tippmannová se narodila 19. 9. 1886 v rodině ředitele občanských škol ve Skutči, studovala malířství a provdala se za JUDr. Karla Tippmanna, lovosického českého advokáta.

Jako horlivá menšinová pracovnice pronesla v létě 1918 hanlivý výrok proti Rakousku („Čechové úpí ve spárech dvouhlavého orla“) a byla za to policejně trestána.

V převratových dnech byla do čela města Lovosice jmenována dvanáctičlenná správní komise. Předsedou této komise byl na první schůzi 18. 12. 1918 jmenován právě její manžel; až do voleb v roce 1919 vykonával funkci prvního starosty města Lovosice po vzniku Československé republiky.
Politicky pracovala i paní Marie, v roce 1926 se stala vedoucí národně demokratických žen v Lovosicích a 16. září 1931 byla povolána do Zemského zastupitelstva pro Zemi českou za Československou národní demokracii.

Přestože měla sama dvě děti, angažovala se ve prospěch cizích. Pracovala na Okresní péči pro mládež v Lovosicích a Litoměřicích. V Lovosicích jí říkali máma Tippmannová. I nadále pracovala ve prospěch české věci, byla členkou Hraničářského komitétu, a proto rodina musela Lovosice v roce 1938 opustit. Dne 12. 10. 1938 byli oba jako utečenci registrováni v Libochovicích.

Paní Tippmannová společně se svým mužem bojovala o český ráz lovosického okresu. Při jejich příchodu do Lovosic bylo v okrese 27 procent přihlášených Čechů, před okupací již 49 procent. To jim ale přineslo pronásledování nacisty.

JUDr. Tippmann (dále citace z dopisu paní Marie) „…na přímý pokyn Národní rady zůstal na svém místě, aby byl nápomocen při plebiscitu; neopustil Lovosice, ale ve shonu, který nastal, když byl plebiscit odvolán, nebylo mu to oznámeno. Zůstali jsme na místě do poslední chvíle a utekli v noci (když už přicházelo německé vojsko), do Libochovic. Nevzali jsme s sebou nic, kromě tří obrazů. V Lovosicích jsme nechali kromě celého zařízení, nábytku, šatů a prádla, prostě všeho, i knihovnu, vlastně náš jediný skutečný majetek. Manžel ovládal několik jazyků, v knihovně byly knihy české, francouzské, ruské, německé a anglické. Okupanti jich odvezli, když otevřeli byt, dvě nákladní auta. Při útěku nesl manžel v batohu na zádech nejmilejší knihy.“

Spisovatelka tak přišla o všechny své knihy, zůstaly jí pouze rukopisy v nakladatelstvích. Sháněla je později po antikvariátech, ale většinu z nich marně. Během okupace se manželé museli několikrát stěhovat z místa na místo.

Nakonec zakotvili v Hradci Králové, kde doktor Tippmann koupil kancelář bez klientely po zemřelém JUDr. Janků, při které byl byt. Za okupace jim pomáhala úsporami dcera JUDr. Barbora Tippmannová, jinak je živily honoráře za knihy.

Po roce 1918 přispívala Marie Tippmannová do časopisů a magazínů vydávaných Melantrichem (Hvězda, List paní a dívek, Večery pod lampou aj.). Vydala celkem přes 60 románů pro dospělé a pro děti. Tippmannová nepsala tzv. velkou literaturu, psala pro děti a ženy příběhy, které mají dávat radost, vnuknout soucit a lásku k bližnímu. Knihy jí, jak uvádí, přinesly lásku čtenářů, dostávala od nich mnoho dopisů.

Za svou literární činnost obdržela i ceny. Oceněny byly její fejetony „Pohled přes plot“ a „Kominíček“ v Národních listech. V soutěži o nejlepší lidový román získala 2. cenu za román „Šerem k úsvitu“. Byla členkou Syndikátu českých spisovatelů, do Svazu československých spisovatelů se při vzniku nepřihlásila, protože ležela na klinice po operaci žaludku.

Pak se její knihy dlouhá léta nevydávaly. V 90. letech vydávalo její romány pro ženy nakladatelství Ivo Železný v edici Večery pod lampou. Byly to například knihy Drsné hedvábí, Hnízdo nad mořem, Kamenitou cestou a další. Mnohé její knihy jsou v knihovnách v Libochovicích, Ústí nad Labem, Děčíně i jinde.

Po smrti manžela se paní Tippmannová odstěhovala ke své dceři JUDr. Barboře Duškové do Ústí nad Labem, která pracovala na Městském národním výboru. V pohraničí se usadil také její syn JUDr. Karel Tippmann.

V ulici, kde v Ústí bydlela, byla pro všechny „babička Tippmannová“. Kromě důchodu jí byla Českým literárním fondem udílena podpora. Jak sama píše, nouzí netrpěla, ale byla nemocná a odkázaná na pomoc druhých. Zemřela 25. ledna 1965.

Eva Hozmanová