Kliknutím zvětšítePřestože se jeho vědecké teorie o osídlení různých míst Zeměkoule dalšími výzkumy většinou nepotvrdily, svými odvážnými plavbami na prehistorických plavidlech Thor Heyerdahl nadchl a inspiroval celý svět. Mezinárodního věhlasu dosáhl především hned tou první, kterou uskutečnil krátce po skončení druhé světové války, v roce 1947.
Kon Tiki: slavná plavba na základě chybného předpokladu
Heyerdahl byl na základě svých archeologických a antropologických výzkumů přesvědčený, že Polynésii osídlili jako první domorodci z pobřeží Jižní Ameriky, pravděpodobně z Peru. Vědecký svět však na jeho teorii nahlížel velmi skepticky: "Indiáni z Peru? Jak by mohli přeplout oceán? Vždyť neměli čluny."
"Měli vory," namítal Heyerdahl. "Víte, vory z balzového dřeva."
"Dobrá, tak to zkuste plavit se na voru takovou dálku po otevřeném moři," uslyšel posměšnou odpověď. Řadu lidí by taková reakce možná odradila, ale mladého norského odvážlivce (v roce 1947 mu bylo 33 let) naopak ponoukla k akci. Se skupinou tří přátel postavil přesnou repliku balzového voru, vyplul z Peru a po 101 dnech a 6980 kilometrech doplul k atolu Raroia v polynéském souostroví Tuamotu. Při přistání muži ztroskotali v příboji, ale vyvázli bez zranění a ohromili nejen vědeckou archeologickou a antropologickou komunitu, ale především světovou veřejnost, kterou odvážná cesta čtyř dobrodruhů neuvěřitelně nadchla.
Knížka Ve znamení Kon-Tiki, již Heyerdahl o svém dobrodružství napsal, se stala světovým bestsellerem a jeho teorie o osídlení Polynésie začala být brána mnohem vážněji, přestože se nakonec nepotvrdila - analýzy kosterních ostatků obyvatel Velikonočního ostrova nevykázaly žádnou shodu s lidmi žijícími v Jižní Americe a vyvrácena byla i hypotéza, že právě obyvatelé jihoamerického pobřeží dovezli do Polynésie některé typické plodiny jako sladké brambory neboli batáty. Nový výzkum z roku 2018 totiž prokázal, že tyto plodiny se z Jižní Ameriky rozšířily do Polynésie samovolně desítky až stovky tisíc let předtím, než mezi oběma vzdálenými oblastmi začal cestovat člověk.
Expedice Ra a Ra II
Heyerdahl nicméně ve svých experimentálních archeologických expedicích nadále pokračoval. Když na Velikonočním ostrově objevil zobrazení rákosových člunů se stěžni a s plachtami, podnítilo ho to k teorii, že s Polynésií mohly udržovat kontakt i prehistorické civilizace zpoza Atlantského oceánu, a to právě díky rákosovým lodím.
A opět se rozhodl prokázat svou hypotézu praktickým pokusem. Věděl, že starověcí Egypťané se plavili na lodích z papyru, a právě takovou loď začal v roce 1969 budovat z místního materiálu přímo v Egyptě pod velkou pyramidou v Gíze.
Následovala dvouměsíční plavba z Maroka směrem k Mexiku, při níž posádka na vratkém plavidlu zdolala přes 5000 kilometrů. Konstrukce lodi však nebyla přesná a papyrus začal nasakovat vodu. Heyerdahl se obával možného potopení, proto se nakonec rozhodl, že pokus přeruší, a nechal se i s posádkou vyzvednout z moře, přestože se už blížil k cíli své cesty.
Tento částečný neúspěch - dá-li se tak oné průkopnické cestě říkat - ho nijak neodradil. Na stavbu druhého plavidla si najal čtyři ajmarské indiány od andského jezera Titicaca, kde se stále stavěly rákosové lodě podle dávné a ústně předávané technologie a v polovině května 1970, právě před 50 lety, vyplul přes Atlantik podruhé, tentokrát na rákosové lodi Ra II. Jeho cílem bylo dokázat, že starověcí Egypťané mohli doplout k americkým břehům dávno před Evropany.
Napodruhé byl úspěšný. Po více než 6000 kilometrech překonalo dne 12. července 1970 rákosové plavidlo Atlantik a doplulo z Maroka na Barbados. Přestože se později nepotvrdilo, že by starověcí Egypťané navštívili právě tuto oblast, Heyerdahlova myšlenka, že rané lidské civilizace byly schopny dalekých zámořských cest, byla správná. Později to doložily egyptské a mezopotámské korálky z doby až před 3400 lety, nalezené v jižní Skandinávii, kam se dostaly prostřednictvím dávného námořního obchodu.
Heyerdahlova posádka se díky plavbě Ra II zasloužila také o zlepšení přístupu velkých námořních a průmyslových společností k mořím a oceánům, protože na své plavbě denně monitorovala znečištění Atlantského oceánu ropným odpadem. Její výsledná zpráva, kterou Heyerdahl prezentoval mimo jiné na třetí konferenci OSN o mořském právu, přispěla významně k tomu, že mezinárodní společenství zakázalo v roce 1972 likvidovat ropný odpad na otevřeném moři.
5
1
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
