Kliknutím zvětšíteVzpomenete si na okamžik, kdy jste se s Marií setkaly poprvé?
Ano. Bylo to v televizi při nějaké hlasatelské službě. Přišla tehdy jako novicka, plachá dívka, a já si říkala: Ta má před sebou určitě velkou kariéru. Byla milá, a ještě k tomu hezká.
Rozjímání se Saskií Burešovou:
Marie prošla do televize konkurzem. Absolvovala jste ho také, když jste začínala?
Prošla jsem konkurzem, ale ne na televizní hlasatelku, na moderátorku vojenského pořadu, který se jmenoval Poštovní schránka. Tenkrát jsem byla kolegyně Edy Hrubeše a poté jsem začala spolupracovat s různými redakcemi – zábavy, dětskou, hudební, publicistickou a podobně.
Tehdy ještě neexistovalo čtecí zařízení. Stalo se, že jste se zasekla a nevěděla, jak dál?
To se nesmělo stát. Samozřejmě mi občas v hlavě vypadla věta, ale v takové chvíli jsem se vždycky snažila jít po smyslu textu. Naučila jsem se ho nazpaměť, ale věděla jsem, o čem hovořím, takže se mi vždycky podařilo situaci zachránit. Když se někdo text naučí jen jako básničku a neví, o čem mluví, je to horší.
Dnes to mají moderátoři se čtecími zařízeními mnohem jednodušší…
To sice ano, ale také se kolikrát stane, že to nemohou přečíst, a to je přesně ten moment… Nezabývají se obsahem a pak nevědí, kde jsou. Ale když to říkáte zpaměti a máte srovnané myšlenky, vždycky to nějak doříkáte.
V televizi působíte už pětapadesát let. Na které období opravdu ráda vzpomínáte?
Měla jsem moc ráda práci programové hlasatelky i práci moderátorskou, která je více tvůrčí. V té hlasatelské šlo zase o větší zodpovědnost. Byli jsme vlastně takoví kamarádi televizních diváků. Každá pozice měla své. Měla jsem ráda obě období.
Saskia Burešová na křtu knihy Marie Tomsové:
Vadilo vám sloužit třeba přes Vánoce?
Nevadily mi ani vánoční služby ani velikonoční služby… Obzvlášť ráda jsem pak uváděla večerníčky. V době mých začátků, když jsem působila v zábavě, jsem pracovala na opravdu velkých pořadech, jako bylo Televarieté, Zlatý slavík, různé festivaly včetně Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, takže i na tuto dobu moc ráda vzpomínám. Z takových akcí si vždycky něco odnášíte. Obohacují vám život a vzpomínky vám zůstanou.
Diváci dříve psali moderátorům dopisy. Stane se i dnes, že vám přijde dopis?
To víte, že jo. I dárečky dostávám, lidé mi pořád píší.
Momentálně vás můžeme vidět v Kalendáriu…
Ano, už třicet let! Teď máme zrovna výročí. Před každým dílem je k tomu znělka. Neděli co neděli třicet let, dovedete si to představit? Pokaždé musím být fit, což samozřejmě vždycky nejde, protože jsme jenom lidi, takže jsem Kalendárium kolikrát uváděla i s vysokou horečkou, se zlomenou nohou, rukou… Prošla jsem si různými neduhy. Pokaždé, když něco bylo, jsem chtěla, aby mě někdo zaskočil, ale v práci mi řekli, že to nejde, že si na mě už lidé zvykli, tak jsem musela nastoupit. (smích)
Bez vás to prostě nejde!
Určitě by šlo, ale jsem profesionál. Tohle máme s herci stejné. Je vám špatně, nejraději byste si doma zalezli do postele a pořádně se vypotili, ale když si stoupnete před kameru, najednou z vás neduh spadne, zmobilizujete síly a tváříte se, že jste fit. Proto mám letos jen jediný sen – být zdravá. Od zdraví se odvíjí všechno. Když nejste zdraví, nic vás netěší. Můžete mít miliony a nejsou vám nic platné. Zdraví je vážně to nejcennější, co člověk má.
14
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
