Olympic má nového klávesáka Pavla Březinu, po 34 letech nahradil Jiřího Valentu, který dal výpověď.
Myslel jsem si, že už to v téhle partě nějak doklepeme, ale najednou přišel moment, kdy mi bylo jasné, že už to nepůjde. Jirka byl úplně vyhořelý, v podstatě už nemohl ani hrát. Bavili jsme se o tom a dospěli jsme k rozhodnutí, že už to nemá smysl. U muzikanta je hrozně důležitá psychika a on už to psychicky nezvládal.

Přinesla nová krev novou energii?
Rozhodně. Je to vidět i na nové desce, která je podle mne úplně fantastická. Najednou jsme tam měli kluka, před kterým jsme se potřebovali trošku vytahovat, že jsme pořád dobří, a on se zase potřeboval ukázat, že je taky dobrý. Vznikla taková příjemná soutěživá symbióza, takže jsme se do té nové desky pustili naplno. Navíc bylo spoustu času, protože se nemohlo koncertovat. A výsledek je nad očekávání, a to nad očekávání očekávání.

Pohádáte se občas s chlapy v kapele, nebo jste pořád nejlepší kamarádi?
Víte, takový ten kamaráčoft se z kapely postupně vytratí s rodinou a dětmi. Už na sebe nemáme tolik času, každý si najednou žije svůj život. Samozřejmě nejlepší éra kapely je vždycky v začátcích, když jsou kluci svobodní, honí spolu holky, ještě je baví chlastat a pařit. Tam se ta parta utuží a na tu dobu máte nejhezčí vzpomínky. Pro mě to jsou šedesátá léta. Pak začnou děti a svatby, přijdou do toho manželky, tak se to samozřejmě změní. Teď jsme ve velmi přátelském vztahu, ale na pivo spolu už nechodíme, akorát na zájezdech.

V říjnu vyjde v Supraphonu už zmíněná nová deska s názvem Kaťata. Prý jste zkoušeli nějaké nové technické vymoženosti a nahrávací mechanismy.
Nedá se říct, že bychom zkoušeli něco nového. Nahrávali jsme klasickým způsobem. To znamená, že jsme se to nejdřív naučili, a pak jsme to prostě nahráli. Probíhalo to hrozně rychle, protože jsme profíci a hrát umíme. Milan Broum nahrál basu za jeden den, já jsem nazpíval všechny písničky taky za den, stejně tak rychle byly hotové sbory… Nebylo co vymýšlet. Na zkouškách jsme všechno doladili… My jsme totiž byli zvyklí, že studio bylo vždycky drahé, a pokud jsme něco neměli hotové, byla to nejdražší zkušebna na světě.

Proč skládáte nové písničky, když lidi chtějí stejně staré hity?
To já taky nevím. Za sedm let jsme vydali pět desek. To je šílenství… Možná je to tím, že když před sedmi lety přišel nový bubeník, tak jsem nechtěl, aby hrál jakoby v cover kapele, tak jsme vydali desku Souhvězdí šílenců. Říkal jsem mu, že musíme něco natočit, aby měl nějaký svůj repertoár.

Vaše nahrávací studio Propast funguje už od roku 1987. Kdyby jeho stěny mohly vyprávět, co by mi asi řekly?
Třeba by vám mohly vyprávět o rozpadu skupiny Arakain. Proběhla tady šílená hádka a rozchod s Alešem Brichtou. U toho jsem byl. Lidi vůbec netuší, jak se taková kapela dokáže rozhádat. Podobných věcí jsem zažil spoustu, usmiřování a podobně. Tady tedy k usmiřování bohužel nedošlo. V Propasti se taky natočila spousta amatérské muziky. Kolikrát neuměli moc hrát, jednou za mnou dokonce přišel kytarista, jestli bych to nezahrál za něj, a tak jsem za něj rád zaskočil.

Odehráli jste moře koncertů. Vzpomenete si na nějaký koncert, který z toho pomyslného moře vyčnívá jako ostrov?
Často vzpomínám na jeden koncert, který se odehrál někdy v osmdesátých letech. Nevím, kde to bylo, nepamatuju si ani přesné datum, ale vím, že jsme hráli pod jakýmsi stanem. Vzpomínám si, že jsme hráli a najednou začalo pršet. Přišla příšerná bouřka, lítaly blesky, a já jsem měl pocit, že jsem se s tím peklem úplně sžil, přes muziku. Vždycky, když to prásklo vedle nás, byl jsem u vytržení. Takový pocit už jsem nikdy neměl.

Při každém významném výročí kapely si necháváte vyrobit kytaru. Hrajete na ty „výroční“ kytary vůbec?
Moc ne. Jsou to spíš takové artefakty. Občas se s nimi chlubím. Mám kytaru k padesátému, pětapadesátému výročí, a teď si určitě nechám postavit šedesátku. Možná, že na ni vyhlásím konkurz. Na tu pětapadesátku jsem určitě něco natáčel, protože to je senzační kytara. Ale abych řekl pravdu, já ty kytary moc neřeším. Ale kytarista nepotřebuje ani moc dobrou kytaru, ani moc dobrý aparát, když to umí. Když to neumí, je mu dobrá kytara stejně k ničemu.

O slavných kapelách se traduje, že jim holky samy skáčou do postele. Když mám tu možnost ověřit si to přímo u zdroje, tak bych rád věděl, jestli to tak opravdu je.
Byla období, kdy skákaly, hromadně. Ale kapely o tom samozřejmě mluví až s odstupem času, protože už mezitím založily rodiny a nechtějí si dělat nepříjemnosti. Obzvlášť v osmdesátkách po nás holky šly hodně. Asi jsme v té době byli nejpřitažlivější… Dneska už jsme v důchodu a holky nám do postele neskáčou. O vrstevnice, babičky, taky moc nestojíme.

Jak vás vlastně jako mladíka změnila sláva, kterou jste najednou zažíval díky Olympiku?
Za komunismu byla slavná strana a vláda. Tady se netrpělo, aby byl někdo moc slavný, takže se o nás ani moc nepsalo. Byl jenom jeden hudební časopis, Melodie, který o nás napsal maximálně jednou za rok. To se s dneškem vůbec nedá srovnat. Teď dělám klidně deset rozhovorů do měsíce. Naše sláva tenkrát byl slabý odvar z toho, jak slavné byly západní kapely. Lidi nás ani neznali, na ulici nás nepoznali, protože v šedesátých letech jsme v televizi vůbec nebyli. Mohli si nás zapamatovat leda z koncertů. Nebyly chytré telefony, takže se s námi nikdo nechtěl vyfotit. Mohl chtít maximálně podpis. No a dneska už jsme legendy… Ono se o tom těžko mluví, protože člověk trošku slávy potřebuje, jinak na něj lidi nebudou chodit, v prázdných sálech se nikomu hrát nechce. Takže do určité míry dělá všechno pro to, aby slavný byl. Ale já toho nijak nevyužívám, nezneužívám a nikdy jsem to nedělal. Nikdy jsem se nevytahoval, ani nepovyšoval, to v sobě nemám. Dokonce to neměl nikdo v kapele.

Jste potřetí ženatý. Máte stejně starou manželku jako váš vnuk. Dovedete si vůbec představit, že byste žil se svou vrstevnicí – paní, které by bylo přes 70 let?
S první manželkou bych si to představit dovedl. Dokonce na to často myslím, jak by to asi fungovalo. Kdyby tenkrát nezemřela, tak bych se asi nerozvedl a dopajdali bychom to spolu až do důchodu… Ale kdyby nezemřela, tak bych se znovu neoženil a neměl dceru Elišku. Kdyby se druhá žena se mnou nerozvedla, tak bych se určitě neoženil potřetí, protože u nás v rodině se nikdo nerozváděl, to mám asi v genech. Tím pádem bych si nevzal Alici, neměl s ní dvě dcery… A vidíte, najednou mi připadá, že bych byl vlastně ochuzený. Prožil jsem si tři životy, třetí tedy ještě pořád žiju. Už mám i pravnuka. A přesto, že to nebylo vždycky lehké – zemřel mi syn –, tak jsem prožil nádherný život a doufám, že ještě chvilku prožívat budu.

Když mluvíte o dcerách z posledního manželství, tak úplně zjihnete.
Je neuvěřitelné, jak laskavý a zamilovaný vztah mám ke svým dcerám. To jsem nikdy nezažil a nevím, čím to je. Ony se tedy ke mně chovají ohromně. Jsou na mne hodné, pořád mě hladí… Vždycky vyprávím, jak spolu trávíme večery. Než jdou spát vlezeme si do ložnice, a tam si povídáme. Nikdy mě nechtějí pustit, tahají mě zpátky: „Ještě tady zůstaň, tatínku!“ I když musím dbát na to, aby šly včas spát, kolikrát tam kecáme i hodinu.

Zažily tohle i vaše děti z předchozích manželství?
Nezažily. V době, kdy se mi narodila Marta a Péťa, hrál jsem 250, ale taky 280 koncertů za rok. Jistě chápete, že jsem na ně moc času neměl. Když se narodila Eliška, po pěti letech mě s maminkou opustila.

Mimochodem, je něco, co by rocker nikdy neudělal? Máte sám pro sebe nějaká rockerská pravidla?
Je jich hodně. A čím jsem starší, jsem ortodoxnější rocker. Někdy se proti těm nepsaným pravidlům prohřeším a pak mě to mrzí. Je to, jako byste udělal dietní chybu… Já o tom často přemýšlím, kde je hranice mezi popem a rockem, proč ti popíci jsou tak lační hitů a proč na to rockeři kašlou. Nejslavnější deska Olympiku jsou Prázdniny na Zemi, a na té není ani jeden hit. Nikdy se z ní v rádiu nic nehrálo, a přitom je nejslavnější, tak to mi vysvětlete… Pop vždycky jen vyzobával hrozinky z našeho koláče, ale grunt si vzít neumí. Popíci se korpusem nezabývají, zajímají je jen hrozinky shora. Také nikdy nic nevymyslí, vždycky nám to ukradnou. Ovlivnili jsme nejenom pop music, ale i jazz a vážnou hudbu. Těmi světly, silou hraní, tou show… To oni dřív neznali. Vezměte si swingové zpěváky v 60. letech, třeba u nás slavní Chladil a Simonová, ti stáli, drželi se za ruce a ani se nehnuli. Pak tam vlítnul Miky Volek a všichni koukali, co se děje. Rocker nedrží emoce na uzdě, ty jdou prostě ven. Rockery zajímají zvuk a světla, ale nepotřebují baletky, tanečnice, konfety, bublinky… Také nemáme vztah ke kostýmům, abychom se oblékli jako do tanečních nebo, jak říkával Lennon, aby na nás maminka mohla být hrdá. To je docela zásadní. My nechceme, aby na nás maminka byla hrdá. Moje maminka vždycky chodila po druhé straně chodníku.

Za tři roky bude Olympiku 60 let. Co vás žene dál?
Kdybych neměl nápady, tak by mě to dál nehnalo. Letos se chystám natočit koncert tady u mě na zahradě. Chci to udělat jako film. Už mám napsaný námět. Myslím, že by to mohlo být zajímavé. Čas na to bude, protože včera nám kvůli koronaviru odpadlo asi třicet koncertů do konce roku… Plánů mám zaplaťpánbůh dost. Ještě chci vydat jednu desku. Vím přesně, jak bude vypadat. Udělám takovou retro Želvu – čisté akustické kytary, hodně sborů, harmoničku, flétničku, klavír, málo elektriky, zkrátka tak, jak se hrálo v 60. letech.

Petr Janda

Narodil se 2. května 1942 v Praze. V roce 1959 začínal jako kytarista ve skupině Sputnici. Poté působil ve skupině Big Beat Quintet (B.B.Q.). Od roku 1963 hraje na sólovou kytaru a zpívá v kapele Olympic, pro kterou složil mnoho hitů. Například Želva, Dej mi víc své lásky, Snad jsem to zavinil já, Slzy tvý mámy, Jasná zpráva, Jako za mlada, Dávno nebo Jednou. S Olympikem získal tři Zlaté slavíky v letech 1981–1983 a tři České slavíky v letech 1996–1998.

Jeho první ženou byla Jana Jandová – děti Petr (v roce 2001 zemřel na rakovinu) a Marta. Jeho druhou manželkou byla moderátorka Martina Jandová, se kterou má dceru Elišku. Se současnou manželkou Alicí vychovává dcery Anežku a Rozárii.