Klavírní virtuos Ivo Kahánek: Největší trému mám z kolegů

Proč jste si ze všech nástrojů vybral zrovna klavír?
Já jsem údajně úplně odmalička intenzivně vnímal hudbu, například jsem si natahal k televizi nebo rádiu krabice a mlátil do nich do rytmu, tak máma s babičkou usoudily, že ve mně něco bude a ve čtyřech letech mi vybraly klavír, nejspíš proto, že na něj obě hrály. Zpětně se musím smát, protože pro mě vybraly ten nejkonkurenčnější hudební nástroj.

Nelitujete trochu?
Naprosto ne, nedokázal bych najít komplexnější nástroj, který v sobě nese větší bohatství a nekonečné odhalování hudebních tajemství, než je klavír.

To jste řekl hezky! A čím to?
Už jen pouhým součtem a kombinací všech harmonií, barev a množstvím kláves jsou možnosti klavíru takřka nekonečné. Srovnání snesou možná varhany, ale jsou poněkud úžeji zaměřené na prostor, ve kterém stojí, a s ním související druh hudby. Neměnil bych.

Talentovaný herec Marek Lambora: Čtvrtníček mě školil každý den

Začínal jste ve čtyřech letech a doporučujete, aby byly děti vedeny ke hraní už mezi druhým a čtvrtým rokem – není to trochu brzy?
Samozřejmě, že vám dvouleté dítě nebude hrát na housličky nebo na klavír, můžete s ním dělat jiné věci, třeba tleskat do rytmu nebo mu zpívat. Spousta profesionálů začínala takhle brzy, čímž ale neříkám, že když dítě začne v šesti, má zmeškáno, tak to není. Existují dokonce raritní případy, kdy dítě, tedy už ne tak moc dítě, začne hrát v patnácti šestnácti letech a dostane se na naprostou špičku. To se ale blíží božímu zázraku. Každopádně včasný začátek dělá hodně.

Co když dítě nechce?
Jsou děti, a je jich velmi málo, které k hraní na nástroj inklinují tak silně, že si ho samy najdou a vyžadují, ale většina i velmi talentovaných dětí potřebuje určitý stimul od rodičů, trochu popostrčit a chvilku ho u toho držet. Vedou se o tom samozřejmě četné spory, někdo říká nechat dítě se tím jen bavit, druhý nad ním sedět… Netroufl bych si něco výrazně preferovat, protože dítě je holt každé jiné, jiná individualita. Co bych k tomu říct chtěl je, že stejně jako v životě není všechno jenom zábava nebo jenom práce, tak je tomu i u nástroje.

A proč je vlastně výuka hudby tak důležitá?
Asi bych těžko hledal disciplínu, která tak promyšleným způsobem pracuje s mnoha složkami osobnosti: s rozumem, intuicí, emocemi i fyzičnem; hudba nutí člověka věci hluboce prožívat a tento prožitek ventilovat, učí cílevědomosti a zvládání stresu i díky vystupování na pódiu. Když nadejde okamžik s velkým O, kdy vás čeká vystoupení, nemůžete se obhajovat, jak moc jste cvičila, prostě musíte co nejlíp zahrát. Dítě si takhle zvyká připravovat se na vzdálenější cíle, hudba navíc pozitivně stimuluje mozek. Je lhostejné, jestli z dítěte bude profesionál, nebo později o hudbu nezavadí. I když to v deseti zabalí, má do budoucna oproti ostatním obrovský náskok třeba při přijímačkách, pohovorech nebo konkurzech či prostě v kvalitě života.

Ota Jirák: Stárnutí není legrace. Ve Slunečné to byla generálka na funus

Zažíváte ještě trému?
Ale samozřejmě, tréma je něco, co nesmí být vidět, ale musí být přítomné. Kdybych ji neměl a necítil napětí před výkonem, tak mi na tom buď nezáleží, nebo jsem psychicky postižený. To přece není standardní situace, že na něčem dlouhou dobu v soukromí pracujete a pak to vylezete předvést třeba tisícovce lidí!

No já právě myslela, že pro vás už ano.
Jde o něco jiného. Většina lidí si myslí, že máme trému před publikem, to taky, pochopitelně, ale mnohem větší máme před sebou nebo před kolegy muzikanty, když hrajeme s orchestrem. Samozřejmě, že mám trému, jestli mě nenatřou v recenzích, ale to je „vypočítavá“ tréma, která se bojí o svoji pověst. Zdravá tréma vede k tomu, aby skladba zazněla nejdokonaleji, jak jen může. Tam nefiguruje moje ego, tahle tréma je zaměřená čistě na hudbu.

Kolik hodin denně musíte cvičit?
Nejvíc jsem cvičil nejspíš na vysoké škole, asi šest až osm hodin denně, teď už množství hodin u klavíru kolísá s tím, kolik koncertů a nových programů mám. Jsou dny, kdy si zahraju hodinku a přiznávám, že přijde den, kdy si nezahraju vůbec, protože mám jiné povinnosti, ale těch je málo, a pak jsou dny, kdy sedím u piána od rána do večera. Cvičení mi ve skutečnosti zabírá tak padesát procent času, zbytek věnuju práci okolo.

Na vysoké úrovni musí mít všichni interpreti dokonalou techniku, hrají na stejný nástroj ze stejných not, tak v čem je ta nadstavba, jak to, že někteří jsou „špičkoví“?
Existuje hodně přístupů, ten můj je, že jsem v první řadě interpret, tedy ne skladatel, takže naprosto prvořadé je pro mě pochopit skladatele na základě notového zápisu, který nám zanechal. Částečně vycházím i ze znalosti jeho životních osudů a kontextu doby. Noty jsou vlastně kód a notový zápis jsou indicie, nápovědy. Genialita skladatelů nespočívá v tom, že by zažívali tak strašně jiné věci než ostatní lidé, ale jejich tlumočení těch věcí bylo a je nevšední. Mým nejhlavnějším úkolem je probudit skladbu, pokusit se uvést co nejlépe a nejpravdivěji v život to, co po mně skladatel chce.

Roman Šebrle: Soukromí jsem ztratil už dávno

Ale tóny, rytmus, dynamika, to je všechno přesně dané.
Notový zápis poskytuje větší, nebo menší svobodu. Geniální díla v hudbě nebo třeba i v literatuře se vyznačují tím, že dílo bylo vytvořeno s nějakým záměrem, ale ten je často překročen – to dílo je tak geniální, že se v něm začnou objevovat věci, které skladatel nebo autor ani nezamýšlel. Takže rozklíčuje-li interpret indicie, které ho vedou dál a rezonují s jeho nitrem, dává něco unikátního ze sebe, co neodporuje tomu, co skladatel chtěl. Třeba byl autor v té době zrovna nešťastný nebo zamilovaný, to dneska už těžko zjistíme a možná to nevěděl ani on sám. Všichni zažíváme stavy nitra, u nichž nevíme, jak jsme k nim došli, ale cítíme je. Někdy je těžké to verbalizovat, ale hudbou se to sdělit dá.

Já to těžko posoudím, vážné hudbě nerozumím, tak jsem se chtěla zeptat…
Tak teď jste mi nahrála! Tohle je podle mě nebezpečný nesmysl, který odrazuje spoustu lidí!

Nechápu.
Klasické hudbě přece vůbec nemusíte rozumět, abyste ji mohla posoudit nebo vychutnat. Jeden britský violoncellista trefně řekl, že je to, jako byste odmítala chodit do lesa s odůvodněním, že nejste botanik. Dobře, když já půjdu na koncert a bude to hudba, kterou aspoň trochu znám, jsem schopen vám říct, kolik má skladba vět, kdy zhruba byla napsaná, poznám iks dalších věcí, i pochopitelně to, jestli je interpret dobrý, nebo ne, ale zároveň vám budu tiše závidět, protože vy můžete jen poslouchat, prožívat a tyhle věci neřešíte. V tu chvíli vnímáte čisté působení hudby. Že nepoznáte skladatele, období nebo cokoli je naprosto jedno, nezabraňuje vám to vnímat hudbu celostně a cítit i poselství, které je také abstraktní, tedy jiné pro každého.

Říkáte to skoro smutně.
Protože abych zažil spontánní radost z hudby, nehodnotil a nepřemýšlel u toho, to se mi stane hrozně málokdy a musí to být neuvěřitelná interpretace. Jako profík trošku závidím laikovi, že je nepopsaný list, může si hudbu čistě užívat, má tu strašnou výhodu, že na něj působí absolutně komplexně.